Prvou mou myšlenkou bylo, že bych měl být u sira Henryho. Potom jsem si však vzpomněl na haldu spisů a účtů, kterými byl poset jeho psací stůl. Bylo jisté, že mu s těmi jeho papíry pomáhat nemohu. A Holmes výslovně řekl, abych se zajímal o sousedy na blatech. Přijal jsem tedy Stapletonovo pozvání a zabočil spolu s nim na pěšinu.
„Blata jsou nádherný kus světa,“ řekl, rozhlížeje se po kraji, podobajícím se moři, tu klidnému s mírnými vlnkami, tu s mocnými zelenými vlnami, které byly na hřebenech korunovány místo bílou pěnou fantastickým krajkovím žuly. „Blata vás nikdy neomrzí. Nedovedete si představit úžasná tajemství, jež v sobě chovají. Jsou taková rozlehlá, pustá a tajuplná.“
„Znáte je tedy dobře?“
„Jsem tu teprve dva roky. Starousedlíci mě jistě ještě považují za přivandrovalce. Přijeli jsme sem krátce poté, co se zde usadil sir Charles. Ale mé záliby mě přiměly prozkoumat kdekterý kout tohoto kraje a myslím, že tu není mnoho lidí, kteří znají blata lépe než já.“
„Je tak těžké je poznat?“
„Je to velmi nesnadné. Vidíte například tam na severu tu velikou pláň, z niž vyrážejí ty divné kopečky? Vidíte na tom něco pozoruhodného?“
„Je to místo jako stvořené pro pěkný cval.“
„Nejste prvý, komu ta myšlenka napadla, ale stála už mnoho lidí život. Vidíte tam ty světle zelené skvrny?“
„Ano, mám dojem, že to jsou místa úrodnější než jejich okolí.“
Stapleton se zasmál. „Je to Velká grimpenská bařina,“ řekl. „Jediný chybný krok tam znamená smrt pro všechno živé. Právě včera jsem viděl, jak se tam zatoulal jeden polodivoký pony – a už tam zůstal. Hezkou chvíli jsem ještě viděl jeho krk a hlavu, jak se vzpíná, aby vybředl, ale bahno ho nakonec vsálo a stáhlo dolů. I v údobí sucha je nebezpečno tamtudy jít, ale jakmile spadnou podzimní deště, je to hrůzné místo. A přece se tam vyznám a dokážu proniknout až do samého středu bařin a vrátit se živ. Namouduši! Už je tam další nešťastný pony!“
Cosi hnědého se převracelo a svíjelo v zeleném rákosí. Potom se objevil koníkův krk, zoufale natažený a křečovitě se zmítající, a ozvěna děsného zařehtání se rozlehla po blatech. Mráz mne hrůzou obešel, ale nervy mého společníka byly zřejmě silnější než moje.
„Je tentam!“ řekl. „Bařina ho dostala. Dva za dva dny a jistě jich bude ještě víc, protože si tam za suchého počasí zvykají chodit a potom nepoznají změnu, dokud je bařina nemá ve spárech. Je to nebezpečné místo, tahle Velká grimpenská bařina.“
„A vy říkáte, že dokážete proniknout až do jejího středu?“
„Ano, je tam několik málo stezek schůdných pro velmi mrštného člověka. Já je objevil.“
„Ale co vás láká, abyste vyhledával toto hrozné místo?“
„Inu, vidíte ty kopce za bařinou? Jsou to ve skutečnosti ostrovy, odříznuté od světa neproniknutelným bahnem, které se průběhem let připlazilo a nakonec je obklopilo. A tam, na těch kopcích, jsou vzácné rostliny a vzácní motýli a každý je může mít, pokud je tak chytrý, že se k nim dostane.“
„Budu to muset jednoho dne zkusit.“
Překvapeně se na mne podíval. „Pro boha živého, pusťte ten nápad z hlavy,“ řekl. „Měl bych vás na svědomí. Ujišťuji vás, že byste se živ nevrátil – neměl byste nejmenší vyhlídku. Já sám to dokážu jen proto, že jsem si zapamatoval několik velmi složitých orientačních bodů.“
„Slyšte!“ vykřikl jsem. „Co to bylo?“
Od blat dolehlo k nám zaúpění, dlouhé, hluboké a nepopsatelně smutné. Zaplnilo celý prostor kolem nás, a přece bylo nemožné říci, odkud přichází. Nejasný tlumený tón sílil a vzrostl v hluboký řev a zase klesl v melancholické srdceryvné lkání. Stapleton se na mne podíval a na jeho tváři se objevil zvláštní výraz.
„Podivný kraj, tahle blata!“ řekl.
„Ale co to bylo?“
„Venkované říkají, že to je pes rodu Baskervillů, který se domáhá své kořisti. Já už to slyšel několikrát, ale ještě nikdy to nebylo tak hlasité.“
Ledová ruka strachu svírala mé srdce. Rozhlížel jsem se po obrovské vlnité rovině kropenaté zelenými skvrnami rákosí. Nic se nehnulo, nic ani nehleslo na obrovské pláni, až na párek havranů, kteří seděli na vysoké skále za námi a hlasitě krákali.
„Jste vzdělaný člověk. Nevěříte snad v takové nesmysly?“ řekl jsem. „Co myslíte, že je příčinou či zdrojem tak podivného zvuku?“
„Bařiny někdy vydávají prazvláštní zvuky. Když se bahno usazuje nebo voda stoupá nebo nevím co.“
„Ne, ne, to byl hlas animální.“
„I to je možné. Slyšel jste někdy houkat bukače?“
„Ne, neslyšel.“
„Je to velmi vzácný pták – skorém vyhynulý – nyní – v Anglii, ale na blatech není nic nemožné. Ano, ano, nebyl bych nijak překvapen, kdybych se dozvěděl, že jsme právě slyšeli houkání posledního bukače.“
„Byl to nejpříšernější, nejstrašidelnější zvuk, jaký jsem co živ kdy slyšel.“
„Ano, je to zde vůbec místo málo útulné. Podívejte se tam naproti na tu stráň. Co si myslíte, že tam máme?“
Celá srázná stráň byla pokryta šedivými kamennými kruhy, muselo jich být přinejmenším dva tucty.
„Co to je? To jsou ovčíny?“
„Nikoliv. Jsou to příbytky našich velevážených předků. Hustota prehistorického obyvatelstva na blatech byla pozoruhodná, a jelikož tu od oněch dob prakticky nebydlel nikdo jiný, nalézáme ještě dnes jejich interiéry přesně tak, jak je svého času zanechali. To, co vidíte, jsou jejich vigvamy, jenže bez střech. Pocítíte-li někdy dostatečnou zvědavost a vstoupíte-li dovnitř, spatříte i jejich krby a lůžka.“
„Ale vždyť to je skoro město. Kdy bylo obydlené?“
„V mladší době kamenné – přesný letopočet neznám.“
„A co zde ten neolitický člověk[11]dělal?“
„Pásl svá stáda zde na těchto stráních a naučil se dolovat cín, když bronzový meč začal vytlačovat kamenný mlat. Vidíte tam v tom protějším kopci tu velkou jámu? To je stopa po díle jeho rukou. Ano, najdete mnoho zajímavého na těch našich blatech, doktore Watsone. Ó, omluvte mne na okamžik! To je jistě cyclopides[12].“
Muška nebo můrka nám třepetavě přeletěla přes stezku a Stapleton za ní vyrazil s mimořádnou energií a rychlostí. Až jsem se lekl, když můrka zamířila rovnou do bařin, ale můj nový známý se nezarazil ani na vteřinu. Pronásledoval ji dál, skákaje od jednoho keře k druhému, a jeho zelená síťka se třepetala ve vzduchu. Měl na sobě šedé šaty a jak touto barvou, tak nepravidelným klikatým poskakováním a poletováním za svou kořistí sám připomínal nějakou velkou můru. Stál jsem a sledoval jeho počínání se směsí obdivu k jeho mimořádně dovednosti a obavy, aby mu ve zrádné bařině neuklouzla noha, když jsem za sebou zaslechl kroky. Otočil jsem se a spatřil v bezprostřední blízkosti na stezce ženu. Přišla ze směru, kde jsem podle chocholu kouře tušil Stapletonův dům, ale prohlubeň v blatech ji zakrývala, dokud nebyla načisto u mne.
Nemohl jsem být na pochybách, že toto jest ta slečna Stapletonová, o níž jsem slyšel, jelikož skutečných dam muselo na blatech být poskrovnu, a já si vzpomněl, že o ní někdo mluvil jako o krasavici. Žena, jež ke mně přicházela, byla vpravdě sličná, a to ještě krásou kromobyčejného typu. Bylo těžké představit si větší kontrast mezi sourozenci, neboť Stapleton byl člověk bledolící, světlovlasý a šedooký, kdežto jeho sestra byla snědší než všechny brunety, které jsem kdy v Anglii viděl – štíhlá, elegantní a urostlá. Měla hrdou, jemně modelovanou tvář tak pravidelných rysů, že mohla vypadat bezduše, nebýt senzitivních úst a nádherných temných a živých očí. Tak dokonalá a elegantně oděná postava byla skutečně mimořádným zjevem na opuštěné stezce v blatech. Když jsem se otočil, dívala se za bratrem a pak zrychlila krok a přistoupila ke mně. Smekl jsem a právě jsem se chystal vysvětlit nějak svou přítomnost, když její slova obrátila sled mých myšlenek směrem načisto odlišným.
11