„Vraťte se!“ řekla. „Vraťte se do Londýna – neprodleně se vraťte!“
Pošetile jsem na ni civěl – na víc jsem se nezmohl. Její oči mne mohly sežehnout a netrpělivě podupávala nohou.
„Proč bych se měl vracet?“ otázal jsem se.
„Nemohu vám to vysvětlit.“ Mluvila tiše, naléhavě a v jejím hlase byl zvláštní přízvuk. „Ale pro boha živého udělejte, co vám říkám. Vraťte se a už nikdy na blata nevkročte!“
„Ale já jsem přece teprve přijel.“
„Člověče, člověče,“ zvolala. „Nechápete, že to s vámi míním dobře? Vraťte se do Londýna! Odjeďte ještě dnes večer! Utečte odsud za každou cenu! Tiše! Můj bratr přichází! Ani slovo o tom, co jsem řekla. Byl byste tak laskav a utrhl mi tamtu orchideu – tamhle je, mezi těmi kočičími oháňkami[13]. Zde na blatech nám roste spousta orchidejí – ale přijel jste ovšem příliš pozdě, abyste viděl náš kraj v plné kráse.“
Stapleton zatím upustil od pronásledováni můrky a vracel se k nám udýchaný a zrudlý námahou.
„Dobrý den, Beryl,“ řekl a zdálo se mi, že tón jeho pozdravení není právě příliš srdečný.
„Jsi velmi uhřátý, Jacku.“
„Honil jsem se za cyclopidem. Je velmi vzácný a málokdy se najde na sklonku podzimu. Škoda že jsem jej nechytil.“
Mluvil konverzačním tónem, ale jeho světlá očka neustále putovala od dívky ke mně.
„Vidím, že jste se už seznámili.“
„Ano, právě jsem říkala siru Henrymu, že promeškal nejkrásnější údobí blat.“
„Jak to? Kdo myslíš, že to je?“
„Nemůže to přece být nikdo jiný než sir Henry Baskerville.“
„Ne, ne,“ řekl jsem. „Nikoliv sir Henry, nýbrž obyčejný plebejec, ale jeho přítel. Jsem doktor Watson.“
Ruměnec nevole zaplavil její výraznou tvář.
„Byl to tedy rozhovor plný nedorozumění,“ řekla.
„Jak to? Neměli jste příliš mnoho času na hovor,“ podotkl její bratr a pořád se na nás zkoumavě díval.
„Mluvila jsem s doktorem Watsonem, jako by to byl zdejší usedlík, a nikoliv pouze host,“ řekla. „Jako návštěvníku mu je jistě načisto jedno, kdy zde orchideje kvetou či nekvetou. Ale pojďme – přece se k nám podíváte, že ano?“
Za chvíli jsme byli u cíle. Stapletonův dům byl smutné stavení zdejšího typu. Za starých časů prosperity patřilo nějakému chovateli dobytka, nyní však bylo adaptováno a změněno v moderní obydlí. Kolem domu měli ovocnou zahradu, ale stromy byly – jako všude na blatech – zakrnělé a vichřicemi zmrzačené a všechno dohromady to působilo uboze a melancholicky. Dveře nám otevřel podivný starý vrásčitý sluha v ošumělém kabátě, zjev, který se jaksi k tomuto domu hodil. Uvnitř však byly prostorné pokoje, zařízené s elegancí, v níž jsem rozpoznával vkus mé hostitelky. Když jsem se díval z okna na blata žulou posetá, jež se monotónně táhla až k nejzazšímu obzoru, užasle jsem se tázal sám sebe, co asi tohoto vysoce vzdělaného muže a tuto nádhernou ženu mohlo přimět k tomu, aby se usadili v takové krajině.
„Divný světa kout, viďte?“ řekl Stapleton, jako by odpovídal na mou nevyslovenou otázku. „A přece jsme si to uměli zařídit a jsme zde celkem spokojeni, že ano, Beryl?“
„Naprosto spokojeni,“ řekla, ale tón jejích slov nebyl příliš přesvědčivý.
„Míval jsem školu,“ řekl Stapleton, „na severu Anglie. Byla to práce pro člověka mé letory mechanická a nezajímavá, ale měla ovšem i druhou stránku. Bylo krásné žít mezi mladými lidmi, a možnost tvárnit mladé mysli a vštěpovat jim znaky svého charakteru a své ideály byla drahá mému srdci. Leč osud nám nepřál. Ve škole vypukla vážná epidemie a tři chlapci zemřeli. Z této rány se škola už nikdy nevzpamatovala a značná část mého kapitálu byla nenávratně ztracena. A přece – nebýt toho, že jsem přišel o kouzelnou společnost těch mých chlapců, musel bych se ze svého neštěstí radovat, neboť při svých sklonech k botanice a zoologii jsem zde našel neobmezené pole působnosti a má sestra miluje přírodu stejně jako já. Sám sobě přičtěte, že jste toto všechno musel vyslechnout. Říkal jste si o to svým výrazem, když jste se díval z našeho okna na blata.“
„Skutečně mi blesklo hlavou, že je to zde snad trochu nudné – ani ne tak pro vás jako pro vaši sestru.“
„Ne, ne, nikdy se nenudím,“ řekla rychle.
„Máme knihy, máme svou vědeckou práci a máme zajímavé sousedy. Doktor Mortimer je ve svém oboru velmi učený člověk. Nebožtík sir Charles byl rovněž kouzelným společníkem. Dobře jsme se s ním znali a postrádáme ho víc, než vám mohu říci. Myslíte, že by bylo příliš troufalé, kdybych dnes došel na zámek a představil se siru Henrymu?“
„Jsem si jist, že by ho to velmi potěšilo.“
„V tom případě byste se mu snad mohl zmíniti, že přijdu. Je docela možné, že bychom mu i svými slabými silami mohli být užiteční a pomoci mu, aby si zvykl na nové prostředí. Nechtěl byste, doktore Watsone, jít se mnou nahoru do prvního patra a podívat se na mou sbírku lepidopter[14]? Domnívám se, že to je nejúplnější sbírka v jihozápadní Anglii. Než si ji prohlédnete, bude oběd už skoro hotový.“
Neměl jsem však již stání a chtěl jsem být co nejdříve zpátky u svého svěřence. Melancholie blat, smrt nešťastného poníka, strašidelný zvuk, uváděny ve spojitost s ponurou pověstí Baskervillů – to všechno poznamenalo mé myšlenky smutkem. Byly to, pravda, pocity víceméně mlhavé, ale k nim přistoupila velmi konkrétní a zřetelná výstraha z úst slečny Stapletonové, která mluvila tak vážně a důtklivě, že za jejími slovy musel být důvod věru vážný a pádný. Odolal jsem všemu přemlouváni, abych zůstal na oběd, a neprodleně jsem se vydal na zpáteční cestu travnatou pěšinou, po níž jsme přišli.
Místní obyvatelé však zřejmě znali nějakou kratší stezku, neboť ještě než jsem došel na silnici, viděl jsem k nemalému svému překvapení Beryl Stapletonovou sedět na balvanu vedle vozovky. Nádherný ruměnec na její tváři svědčil o tom, že běžela, a teď si tiskla ruku k srdci.
„Utíkala jsem celou cestu, abych vám nadběhla, doktore Watsone,“ řekla. „Ani jsem neměla kdy vzít si klobouk. Nesmím se tu zdržet, sice mě bratr pohřeší. Chtěla jsem vám jen říci, jak mě mrzí ten můj pošetilý omyl, že jsem vás považovala za sira Henryho. Zapomeňte, prosím, co jsem vám řekla, neboť má slova se na vás vůbec nevztahovala.“
„Nemohu na vaše slova zapomenout, slečno Stapletonová,“ odpověděl jsem ji. „Jsem přítel sira Henryho a jeho blaho je i moje starost. Povězte mi, proč jste tak naléhala, aby se vrátil do Londýna?“
„Byl to pouhý ženský vrtoch, doktore Watsone. Až mě blíže poznáte, uvidíte, že nemohu vždycky uvést důvody pro to, co řeknu.“
„Ne, ne, pamatuji si vzrušení ve vašem hlase. Pamatuji si výraz vašich očí. Prosím – mluvte se mnou upřímně, slečno Stapletonová, neboť cítím stíny všude kolem sebe od chvíle, kdy jsem sem přijel. Život se změnil v jakousi Grimpenskou bařinu posetou zelenými skvrnami, do nichž se člověk může probořit, nemá-li nikoho, kdo by mu ukázal schůdnou cestu. Povězte mi, co jste chtěla říct, a já vám slibuji, že vaši výstrahu vyřídím siru Henrymu.“