„Ani zmínky o té lovecké společnosti, Watsone,“ řekl Holmes s rozmarným, trošinku zlomyslným úsměvem, „ale je to venkovský lékař, jak jste velmi bystře rozpoznal. Myslím, že mé úsudky jsou celkem potvrzeny. Pokud jde o přídavná jména, jichž jsem užil, řekl jsem, neklame-li mne paměť: přívětivý, prostý ctižádosti a roztržitý. Pokud sahá moje zkušenost, jen přívětivý člověk dostává na tomto světě dárky na památku, jen člověk prostý ctižádosti opustí londýnskou kariéru a jde na venkov a jen roztržitý člověk zanechá po hodině čekání ve vašem pokoji hůl místo navštívenky.“
„A ten pes?“
„Má ve zvyku nosit tuto hůl za pánem. Jelikož je to těžká hůl, pes ji drží pevně za prostředek a stopy jeho zubů jsou velmi zřetelné. Velikost čelistí, jak ji ukazuje mezera mezi těmito stopami, je podle mého názoru příliš značná pro foxteriéra, a ne dosti veliká na buldoka. Mohl by to být – a u všech všudy, je to dlouhosrstý kokršpaněl.“
Sherlock Holmes na začátku své řeči povstal a mluvil chodě po světnici. Nyní se zastavil ve výklenku okna. V jeho hlase bylo tolik jistoty, že jsem překvapeně vzhlédl.
„Můj milý brachu, jak to, prosím vás, můžete tak bezpečně vědět?“
„Z prostého důvodu, že vidím příslušného psa na samém prahu našeho domu, a v tuto chvíli slyšíte, jak jeho majitel zvoní. Prosím vás, neodcházejte, Watsone. Je to váš kolega v povolání a vaše přítomnost mi snad bude užitečná. Je to dramatický a osudový okamžik, Watsone, když slyšíte na schodišti kroky, jež vstupují do vašeho života, a nevíte, zda přinášejí dobro či zlo. Čeho si doktor Jakub Mortimer, muž vědy, žádá od Sherlocka Holmese, kriminalisty? Vstupte!“
Vzhled našeho návštěvníka mě překvapil, neboť jsem očekával typického venkovského lékaře. Ve skutečnosti však byl doktor Mortimer velmi vysoký hubený muž s nosem dlouhým jako zobák, jenž strměl z úzkého prostoru mezi dvojicí šedých, bystrých oči, blýskajících zpod brejlí se zlatými obroučkami. Oblečen byl po doktorském způsobu, ale trochu nedbale, neboť jeho šosatý kabát byl neokartáčovaný a jeho kalhoty roztřepené. Ač mlád, měl již sehnutá záda a při chůzi předkláněl hlavu; jeho obličej měl výraz jakési dobromyslné zvídavosti. Když vstoupil, padl jeho pohled na hůl v Holmesově ruce a doktor Mortimer se k ni s radostným zvoláním rozběhl.
„Jsem tak rád,“ řekl. „Nebyl jsem si jist, zda jsem ji zapomněl zde nebo v kanceláři lodní společnosti. Nechtěl bych o ni přijít za nic na světě.“
„Je to patrně čestný dar,“ řekl Holmes.
„Ano.“
„Od nemocnice Charing Cross?“
„Od několika tamních přátel. Dali mi to k svatbě.“
„Ouha, ouha, to je zlé!“ řekl Sherlock Holmes, potřásaje hlavou.
Doktor Mortimer poněkud překvapeně zamrkal.
„Proč je to zlé?“
„Jen potud, že jste pošramotil naše úsudečky. Ke svatbě, jste řekl?“
„Ano. Oženil jsem se, a tak jsem dal vale nemocnici a tím i veškeré naději na konsiliární praxi[2]. Bylo třeba, abych založil vlastní domácnost.“
„Nuže, tak velmi jsme se koneckonců nezmýlili,“ řekl Holmes. „A nyní by doktor Jakub Mortimer –“
„Pan Mortimer, pan – pouhý obyčejný chirurgus[3].“
„A zřejmě muž přesného způsobu myšlení.“
„Diletant ve vědě, pane Holmesi, sběratel mušliček na březích velkého neznámého oceánu. Předpokládám, že mluvím s panem Sherlockem Holmesem a nikoliv –“
„Ne, toto je můj přítel doktor Watson.“
„Těší mne, že vás poznávám, pane doktore. Slyšel jsem o vás v souvislosti s vaším přítelem. Velmi mě zajímáte, pane Holmesi. Sotva jsem čekal lebku tak dolichokefalní nebo tak výrazně vyvinuté oblouky nadočnicové. Dovolil byste, abych přejel prstem po vašem parietálním švu? Odlitek vaší lebky, pane, dokud nebude k dispozici originál, by byl ozdobou každého antropologického muzea. Nechci být nevkusný, ale musím se přiznat, že bych měl hrozně rád vaši lebku.“
Sherlock Holmes pohybem ruky nabídl našemu podivnému hostu židli.
„Jste, pane, jak vidím, stejným nadšencem ve svém oboru jako já v mém,“ řekl. „Z vašeho ukazováčku usuzuji, že si kroutíte cigarety. Neváhejte si zapálit.“
Muž vytáhl papír a tabák a s překvapující dovednosti ukroutil cigaretu. Měl dlouhé senzitivní prsty, mrštné a neklidné jako tykadla hmyzu.
Holmes mlčel, ale podle jeho rychlých letmých pohledů jsem viděl, jak velmi ho náš podivný návštěvník zajímá.
„Mám za to, pane,“ řekl Holmes konečně, „že jste mě včera a znova dnes nepoctil návštěvou jen z toho důvodu, abyste si mohl prohlédnout mou lebku.“
„Nikoliv, pane Holmesi, nikoliv; ačkoliv jsem šťasten, že jsem měl příležitost i k tomu. Přišel jsem k vám, pane Holmesi, protože vím, jaký jsem nepraktický člověk, a protože jsem se náhle octl tváří v tvář problému krajně vážnému a mimořádnému. A jelikož vím a uznávám, že jste druhý největší odborník v Evropě–“
„Co nedíte, pane! Smím se vás otázat, kdo má čest být prvním?“ řekl poněkud podrážděně Holmes.
„Člověku, zvyklému na přesný, vědecký způsob myšlení, práce Alfonse Bertillona musí povždy velmi imponovat.“
„Nebylo by tudíž lepší, kdybyste se otázal o radu jeho?“
„Řekl jsem, pane: člověku přesně vědeckému. Pokud jde o praktická řešení, jste obecně uznáván jako jedinečný. Doufám, pane, že jsem vás bezděky –“
„Jen maličko,“ řekl Holmes. „Myslím, doktore Mortimere, že byste jednal moudře, kdybyste mi laskavě bez dalších okolků prostě pověděl, jakého druhu je věc, ve které si žádáte mé pomoci.“
Kapitola II
Kletba rodu Baskervillů
„Mám v kapse rukopis,“ řekl doktor Jakub Mortimer.
„Zpozoroval jsem to, jakmile jste vstoupil do místnosti,“ řekl Holmes.
,Je to starý rukopis.“
„Začátek osmnáctého století, leč by to byl padělek.“
„Jak to můžete říci, pane?“
„Po celou dobu, co jste hovořil, jste mi umožňoval studovat část papíru, vyčnívajícího na dva prsty z vaší kapsy. Byl by věru špatným odborníkem, kdo by nemohl určit stáří listiny s přesností zhruba na desítiletí. Možná že jste četl mou monografii o této otázce. Kladu váš rukopis do roku 1730.“
„Přesné datum je sedmnáct set dvaačtyřicet.“ Doktor Mortimer vytáhl papír z náprsní kapsy. „Tento rodinný dokument mi svého času svěřil sir Charles Baskerville, jehož náhlá a tragická smrt vyvolala před třemi měsíci v Devonském hrabství tolik rozruchu. Mohu směle říci, že jsem byl nejen jeho lékařem, ale i jeho osobním přítelem. Sir Charles byl muž bystrého rozumu, pane, člověk chytrý, znalý světa, a měl k blouznění a k obrazotvornosti tak daleko jako já sám. A přece bral tento dokument velmi vážně a jeho mysl byla připravena přesně na takový konec, jaký potom vzal.“
Holmes vztáhl po listině ruku a rozložil a uhladil ji na svém koleně.
„Vidíte, Watsone, že písař užíval střídavě dlouhého a krátkého s . Je to jeden z četných znaků, které mi umožnily určit datum.“
2
3