Na zpáteční cestě jsme se stavili u Stapletonů a zůstali tam na oběd a při této příležitosti se sir Henry seznámil se slečnou Stapletonovou. Od prvního okamžiku bylo zřejmé, že na něho silně zapůsobila, a musel bych se velmi mýlit, kdyby nešlo o náklonnost oboustrannou. Na cestě domů o ni mluvil znova a znova a od té chvíle sotva minul den, abychom ty sourozence neviděli. Dnes u nás budou večeřet a mluvilo se o tom, že příští týden půjdeme k nim. Dalo by se předpokládat, že takový sňatek by musel být Stapletonovi velmi vítaný, a přece jsem víc než jednou spatřil na jeho tváři výraz krajní nelibosti, když se sir Henry poněkud dvořil jeho sestře. Jistě má sestru velmi rád a bez ní by tu byl velmi opuštěný, ale byl by to přece vrchol sobectví, kdyby jí bránil provdat se tak skvělým způsobem. Přesto jsem si jist, že nechce, aby jejich náklonnost vzrostla v lásku, a mnohokrát jsem pozoroval, že si dává velmi záležet na tom, aby nebyli ani chvíli spolu sami. Mimochodem řečeno, plnění Vašich instrukcí, abych nenechával sira Henryho vycházet samotného, bude mnohem obtížnější, přibude-li ke všem ostatním našim mrzutostem ještě milostný románek. Valem bych pozbyl na své populárnosti, kdybych pak vykonával Vaše příkazy do posledního písmene.
Ondy – ve čtvrtek, abych se vyjádřil přesněji – obědval u nás doktor Mortimer. Při archeologickém průzkumu kterési mohyly ukořistil prehistorickou lebku a byl štěstím bez sebe. Jakživ jsem neviděl tak urputného nadšence! Po obědě se dostavili Stapletonovi a na přání sira Henryho nás dobrák doktor vzal všechny do tisové aleje, aby nám na místě ukázal, co a jak se osudné noci zbělilo. Cesta tisovou alejí je dlouhá a skličující, neboť jdete mezi dvěma vysokými valy přistřižených stromů. Vlevo i vpravo máte po úzkém pruhu trávníku. Na druhém konci aleje je starý polozřícený letohrádek. Uprostřed aleje je branka na blata, kde starý pán zanechal doutníkový popel. Branka je dřevěná s petlicí. Za brankou se prostírají nekonečná blata. Vzpomněl jsem si na Vaši teorii o celém případu a snažil jsem se představit si v duchu sled událostí. Když zde starý pán stál, spatřil, že se k němu něco blíží po blatech. Něco, co ho tak vyděsilo, že pozbyl soudnosti a dal se na útěk a utíkal tak dlouho, až zemřel hrůzou a vyčerpáním. Zde je ten dlouhý ponurý tunel, kterým prchal. Ale před čím? Před ovčáckým psem z blat? Nebo před černým, obludným, neslyšitelným psem z jiného světa? Spolupůsobil při tom člověk? Ví ten bledý, slídivý Barrymore víc, než je ochoten říci? Je to všechno nejasné a mlhavé, ale v pozadí je stále temný stín zločinu.
V době, jež uplynula od mého posledního dopisu, jsem se seznámil s dalším sousedem. Je to nějaký pan Frankland, jenž bydli v sídle zvaném Lafter, nějaké čtyři míle od nás na jih. Je to starší člověk, červený ve tváři, bělovlasý a cholerický. Jeho koníčkem je britské právo a v různých soudních sporech utratil už skutečné jmění. Soudí se pro pouhé potěšení a nezáleží mu na tom, je-li žalobcem nebo žalovaným. Netřeba jistě říkat, že holduje kratochvíli věru nákladné. Někdy zahradí nějakou cestu a pak provokuje obecní radu, aby na něm soudně vymáhala odpíranou služebnost[15] a aby ho donutila cestu zase uvolnit. Jindy opět vlastnoručně zbourá něčí vrata a prohlásí, že tudy od nepamětna vedla veřejná stezka, a dá se od postiženého občana žalovat pro rušení držby. Je velmi zběhlý ve starém patrimoniálním[16] i obecním právu a užívá svých znalostí někdy ve prospěch obyvatel vesnice Fernworthy a někdy v jejich neprospěch, takže ho vesničané jednou nesou obcí triumfálně na ramenou a jindy ho zase in effigie[17] upalují – podle zaměření jeho posledního kousku. Tvrdí se, že má toho času na krku ne méně než sedm procesů, které patrně pohltí zbytek jeho jmění, takže bude nadále neškodný jako vosa bez žahadla. Až na to sudičství je to přívětivý, zřejmě dobrosrdečný člověk a zmiňuji se o něm jen proto, že jste velmi naléhal, abych Vám podal charakteristiku lidí kolem nás. V přítomné době Frankland holduje novému sportu. Jako hvězdář–amatér vlastni znamenitý dalekohled. Nyní ho má na ploché střeše svého domu a sedí za ním po celé dny a soustavně obhlíží blata v naději, že zahlédne uprchlého trestance. Kdyby svou energii obmezil na toto vyhlížení, všechno by bylo v pořádku, šeptá se však, že míní udělat trestní oznámení na doktora Mortimera, že bez povoleni nejbližších příbuzných zesnulého otevřel hrob člověka. Kteréhožto činu se dopustil tím, že otevřel mohylu a vykopal lebku člověka z mladší doby kamenné! Zkrátka, pan Frankland se stará o to, aby náš život nebyl příliš monotónní, a poskytuje nám trochu obveselení, které tady tolik potřebujeme.
A nyní, kdy jsem Vás seznámil se vším, co se týká uprchlého trestance, Stapletonů, doktora Mortimera a Franklanda, dovolte, abych skončil tím, co je ze všeho nejdůležitější, a pověděl Vám obšírněji o manželech Barrymorových, a obzvláště o překvapení, které jsme zažili v nocí na dnešek.
Začnu s Vaším pokusem, s telegramem, který jste poslal z Londýna, abyste zjistil, zda Barrymore je opravdu zde. Už jsem Vám reprodukoval poštmistrovu výpověď, z níž vyplývá, že pokus selhal, a že tedy stále ještě nemáme nižádných důkazů. Pověděl jsem siru Henrymu, jak se věci mají, a on reagoval svým přímočarým způsobem. Neprodleně zazvonil na Barrymora a zeptal se ho, zda přijal telegram osobně. Barrymore odpověděl kladně.
„Odevzdal vám hoch telegram přímo do ruky?“ otázal se sir Henry.
Barrymore se zatvářil překvapeně a chvíli přemýšlel.
„Ne, pane,“ řekl. „Byl jsem právě na půdě a žena mi telegram přinesla nahoru.“
„Odpověděl jste na něj osobně?“
„Ne; řekl jsem ženě, co má odpovědět, a žena to šla napsat dolů.“
Večer se Barrymore sám vrátil k otázce.
„Nepochopil jsem dnes ráno, sire Henry, kam směřují vaše otázky,“ řekl. „Doufám, že jsem neučinil nic, čím bych se připravil o vaši důvěru?“
Sir Henry ho musel ujistit, že tomu tak není, a uchlácholil ho tím, že mu dal značnou část svých starých šatů, neboť právě dostal z Londýna poslední zásilku nového vybavení.
Paní Barrymorová mě zajímá. Je to tělnatá, solidní žena, velmi obmezená, nesmírně spořádaná, se sklony k puritánství. Sotva byste si dovedl představit osobu flegmatičtější. A přece – jak se z mých zpráv jistě pamatujete – jsem ji zde prvé noci slyšel usedavě vzlykat, a i pak jsem na její tváři nejednou zpozoroval stopy slz. Nějaký hluboký žal jí hlodá srdce. Někdy si myslím, že snad trpí nějakými výčitkami svědomí, jindy zase podezírám Barrymora, že je domácí tyran. Vždycky jsem měl pocit, že v povaze toho člověka je něco zvláštního, pochybného, ale události minulé noci má podezřeni konkretizovaly.
A přece to může samo o sobě být pouhá maličkost. Jak víte, nespím nikdy příliš tvrdě, ale zde, kde jsem jakoby na stráži, mám spánek obzvlášť lehký. Minulé noci, kolem druhé hodiny, probudily mne opatrné kroky, plížící se chodbou kolem mých dveří. Vstal jsem, otevřel dveře a vykoukl ven. Po chodbě se sunul dlouhý černý stín. Pocházel od muže, jenž se svíčkou v ruce potichu kráčel koridorem. Měl na sobě jen kalhoty a košili a nic na nohou. Rozeznával jsem jenom jeho obrysy, ale podle výšky jsem poznal Barrymora. Šel velmi pomalu a obezřetně a v celém jeho zjevu bylo cosi nepopsatelně provinilého a kradmého.
15