Jak z mých dopisů víte, ústí chodba do galerie nad halou a pak na druhé straně pokračuje. Čekal jsem, až Barrymore zmizel z dohledu, a pak jsem se vydal za ním. Když jsem obešel galerii, byl Barrymore už na konci druhé chodby a podle matného světla, jež proudilo z pootevřených dveří, jsem poznal, že Barrymore vešel do jednoho z pokojů. Nuže, místnosti tohoto křídla jsou veskrze nezařízené a neobydlené, takže jeho výprava byla tím tajemnější. Světlo svítilo stejnoměrně, jako by Barrymore tam někde nehnutě stál. Proplížil jsem se chodbou, co nejtišeji jsem dokázal, a skrčiv se za pootevřené dveře, nahlédl jsem do místností. Barrymore byl schoulen u okna a držel svíčku u skla. Jeho profil byl zčásti obrácen ke mně a viděl jsem, že s tváří napětím až strnulou upřeně hledí do temnoty blat. Po několik minut takto zíral do noci. Pak zhluboka a bolestné vzdychl a netrpělivým gestem zhasil svíčku. Okamžitě jsem se vydal zpět do svého pokoje a za několik okamžiků jsem znova zaslechl tiché kroky, jak na zpáteční cestě zase míjely mou světnici. Mnohem, mnohem později, když jsem už zase upadl do polospánku, slyšel jsem, jak někdo někde otáčí klíč v zámku, nerozeznal jsem však, odkud zvuk přichází. Nemám tušení, co to všechno znamená, ale určitě tomu přijdeme na kloub. Nemíním Vás zatěžovat svými teoriemi, protože jste si přál, abych Vám dodával pouze fakta. Dnes ráno jsem měl dlouhý rozhovor se sirem Henrym a shodli jsme se na bitevním plánu, jenž vychází z poznatků, které jsem získal v noci na dnešek. Nebudu se o tom nyní šířit, ale jsem jist, že má příští zpráva bude četba zajímavá.
Kapitola IX
Druhá zpráva doktora Watsona
Světlo na blatech
Milý Holmesi, byl-li jsem za prvních dnů své mise nucen nechávat Vás občas beze zpráv, musíte uznat, že jsem se polepšil a že se události na nás nyní hrnou jedna přes druhou. Poslední můj dopis vyvrcholil obrazem Barrymora u okna a nyní mám pro Vás takový roh zpravodajské hojnosti, že se sotva ubráníte opravdovému překvapení. Události vzaly obrat, s jakým jsem věru nemohl počítat. Do určité míry se situace za uplynulých osmačtyřicet hodin podstatně vyjasnila, na druhé straně však se zase značně zkomplikovala. Než raději Vám všechno vypovím a Vy sám si utvoříte vlastní úsudek.
Ráno po tom nočním dobrodružství, ještě před snídaní, jsem došel na konec neobydleného křídla a prohlédl pokoj, jenž byl cílem Barrymorovy tajemné cesty. Západní okno, kterým se tak dychtivě díval, liší se – jak jsem si povšiml – v jednom ohledu ode všech ostatních oken zámku. Je z něho nejúplnější vyhlídka na blata. Mezi dvěma stromy je totiž mezera, která umožňuje široký rozhled a pohled kolmo dolů jakoby z ptačí perspektivy, kdežto z ostatních oken zahlédnete jen malý, a to ještě vzdálený úsek blat. Potřeboval-li tedy Barrymore právě toto okno, plyne z toho, že vyhlížel někoho nebo něco na blatech. Nevím, jak si představoval, že někoho uvidí, neboť noc byla velnu tmavá. Napadlo mně, že snad jde o nějaké milostné dobrodružství. Tento předpoklad by vysvětlil jak Barrymorovo tajnůstkářství, tak sklíčenost jeho ženy. Barrymore je nápadně pohledný muž, jemuž by bylo velmi snadné uzmout srdce venkovského děvčete, takže tato teorie nebyla zcela neopodstatněná. Odemykání dveří, jež jsem slyšel po návratu do svého pokoje, by mohlo znamenat, že Barrymore opustil zámek a šel na nějaké tajné dostaveníčko. Takto jsem ráno v duchu uvažoval a líčím Vám své dohady a svá podezření přesto, že skutečnost pak byla naprosto jiná.
Byl jsem si ovšem vědom, že neznám bezpečně pravou podstatu Barrymorova počínání, bylo mi však i naprosto jasné, že si věc nesmím nechávat pro sebe a že nesmím čekat, až se mi podaří najít skutečné vysvětlení. Odpovědnost by byla příliš veliká. Zašel jsem tedy po snídani do pracovny sira Henryho a pověděl jsem mu všechno, co jsem v noci viděl. Sir Henry byl méně překvapen, než jsem očekával.
„Věděl jsem, že Barrymore v noci putuje po domě, a už jsem si s ním o tom chtěl promluvit,“ řekl Baskerville. „Dvakrát nebo třikrát jsem slyšel jeho kroky na chodbě na cestě tam a zpět, a bylo to asi v téže době, jak říkáte.“
„Snad tedy chodí k onomu oknu pravidelně každou noc?“ nadhodil jsem.
„Není to vyloučené. Je-li tomu tak, můžeme ho stopovat a podívat se, co tropí. Jak asi by si v této situaci počínal váš přítel Holmes, kdyby tu byl?“
„Myslím, že by udělal přesně to, co navrhujete,“ řekl jsem. „Sledoval by Barrymora a pozoroval by ho, co dělá.“
„Dáme se tedy do toho oba.“
„Ale to by nás přece jistě slyšel?“
„Ten člověk je nahluchlý – a tak či onak, musíme to riskovat. Zůstaneme dnes v noci vzhůru a počkáme v mém pokoji, až půjde kolem.“ Sir Henry si radostně mnul ruce a bylo vidět, že vítá dobrodružství jako příjemnou změnu v usedlém životě na blatech.
Baronet už navázal spojení s architektem, kterého sir Charles svého času pověřil vypracováním plánů, i s londýnskou stavitelskou firmou, takže zde můžeme v brzké době očekávat začátek velikých změn. Z Plymouthu sem přijeli malíři pokojů a zástupci nábytkářské firmy a je zřejmé, že náš přítel má dalekosáhlé plány a že nemíní skrblit ani námahou, ani penězi, jen aby obnovil lesk svého rodu. Až bude zámek zrestaurován a uvnitř nově zařízen, nebude zde již chybět nic než zámecká paní. A načisto mezi námi, všechno nasvědčuje tomu, že tato mezera nezůstane dlouho nevyplněna, bude-li jistá dáma svolná, neboť jsem málokdy viděl někoho tak po uši zamilovaného, jako je náš přítel do naší krásné sousedky, slečny Stapletonové. A přece Amor nemá tak snadnou práci, jak by člověk podle všech okolností mohl očekávat. Křidélka mu dokonce dnes zplihla při neočekávané příhodě, jež našeho přítele notně ohromila a velmi pohněvala.
Po hovoru o Barrymorovi, který jsem Vám reprodukoval, sir Henry vzal klobouk a chystal se odejít. S naprostou samozřejmostí jsem následoval jeho příkladu.
„Cožpak vy také někam jdete, Watsone?“ tázal se mne a divné se na mne podíval.
„To záleží na tom, zda jdete či nejdete na blata,“ odpověděl jsem.
„Jdu na blata.“
„Nuže, znáte mé instrukce. Lituji, že vám musím vnucovat svou společnost, ale víte, jak důrazně Holmes trval na tom, abych vás nenechával samotného a abyste obzvláště na blata nechodil bez doprovodu.“
Sir Henry mi položil ruku na rameno a přívětivě se usmál.
„Milý příteli,“ řekl, „ani Holmes ve vší své moudrosti nemohl předvídat, co se za mého pobytu přihodí. Chápete mne? Jsem si jist, že vy jste poslední člověk, který by chtěl vystupovat v roli protivného kazisvěta. Musím jít na procházku sám.“
Ocitl jsem se v situaci krajně nemilé. Nevěděl jsem, co mám říct nebo udělat, a než jsem se mohl pro něco rozhodnout, sir Henry sebral svou hůl a byl tentam.
Jakmile jsem začal klidně uvažovat, pocítil jsem trpké výčitky svědomí, že jsem se dal přemluvit a že jsem dopustil, aby mi zmizel z dohledu. Představil jsem si, jak by mi bylo, kdybych se musel vrátit k Vám a přiznat, že ho stihlo nějaké neštěstí jen proto, že jsem nedbal Vašich instrukcí. Ujišťuji Vás, že jsem se při pouhém pomyšlení na takovou možnost hanbou zarděl. Řekl jsem si, že ještě není všechno ztraceno a že ho snad ještě dostihnu, a okamžitě jsem se vydal na cestu směrem k Stapletonovu domu.