Pospíchal jsem po silnici, seč jsem mohl, ale nikde jsem sira Henryho neviděl, ačkoliv jsem doběhl až k místu, kde odbočuje pěšina. V obavě, zda jsem nakonec nešel nesprávným směrem, vystoupil jsem na pahorek, odkud bych měl rozhled – náhodou to byl ten kopec, v němž je temný kamenný lom. Z pahorku jsem sira Henryho okamžitě zahlédl na stezce ve vzdálenosti asi čtvrt míle. Po jeho boku byla dáma, jež nemohla být nikdo jiný než slečna Stapletonová. Bylo jasné, že jsou již velmi spřáteleni a že zde mají schůzku. Kráčeli pomalu, načisto zabráni do hovoru, a viděl jsem, že slečna Stapletonová drobnými gesty rukou jako by zdůrazňovala vážnost toho, co říká. Sir Henry zřejmě naslouchal velmi soustředěně a několikrát zavrtěl hlavou, jako by s něčím naprosto nesouhlasil. Stál jsem mezi balvany s rozumem v koncích a nevěděl, co mám dělat dál. Dojít za nimi a vyrušit je z velmi soukromého rozhovoru se mi zdálo hrubě neslušné – a přece mi povinnost jasně kázala, abych sira Henryho ani na okamžik nespouštěl z očí. Tajné špehovat přítele je počínání odporné. Leč nenapadlo mi nic lepšího než zůstat a pozorovat ho z té mé rozhledny s předsevzetím, že potom očistím své svědomí tím, že se mu dodatečně ke všemu přiznám. Je zajisté pravda, že jsem byl příliš vzdálen, abych mu mohl pomoci v případě, kdyby mu zahrozilo nenadálé nebezpečenství, nicméně jistě sám uznáte, že situace byla svízelná a že jsem nic jiného nemohl udělat.
Náš přítel sir Henry i dáma se na stezce zastavili a byli pohříženi v konverzaci, když jsem náhle zjistil, že nejsem jediným svědkem jejich rozhovoru. Zahlédl jsem cosi zeleného poletovat ve vzduchu, a když jsem se lépe podíval, viděl jsem, že to zelené je připevněno na tyčce, kterou nese nějaký muž v ruce. Byl to Stapleton, jenž s tou svou síťkou šlapal po hrbolatém vřesovišti. Byl dvojici mnohem blíže než já a zřejmě měl namířeno v místa, kde oba mladí lidé spolu stáli. Právě v tu chvíli sir Henry si náhle přivinul slečnu Stapletonovou k boku. Objímal ji kolem pasu, ale zdálo se mi, že slečna Stapletonová od něho odvrací tvář a snaží se vyprostit. Sklonil se k její hlavě a ona zvedla ruku, jako by mu chtěla bránit. V příští vteřině jsem viděl, jak od sebe odskočili a prudce se obrátili. Stapleton byl příčinou vzrušení. Zběsile k nim pádil a jeho směšná síťka komíhala za ním. Když stanul před dvojicí, začal prudce rozkládat pažemi a vzrušením málem poskakoval. Nedovedl jsem si představit, co tento výjev znamená, ale měl jsem dojem, že Stapleton spílá siru Henrymu, jenž se snaží Stapletonovi podat vysvětlení. Když Stapleton vysvětlení nebral na vědomost, přibývalo i slovům sira Henryho na prudkosti. Dáma stála opodál, halíc se v hrdé mlčení. Konečně se Stapleton otočil na podpatku a pánovitě pokynul své sestře.
Slečna Stapletonová vrhla letmý nerozhodný pohled na sira Henryho a pak po boku svého bratra odešla. Přírodozpytcova hněvivá gesta ukazovala, že zahrnuje i dámu do projevů své nelibosti. Baronet tam ještě chvíli postál, dívaje se za nimi, a pak kráčel pomalu cestou, po níž přišel. Hlavu měl schýlenou a byl učiněným obrazem skleslosti.
Nedovedl jsem si vůbec představit, co to všechno znamená, ale bylo mi nesmírně stydno, že jsem se bez přítelova vědomí stal svědkem takového výjevu. Seběhl jsem proto s kopce a na jeho úpatí jsem se s baronetem setkal. Jeho tvář byla rudá hněvem, obočí měl svraštěné jako člověk, jenž je s rozumem v koncích a neví, co si počít.
„Haló, Watsone! Odkud se tu berete?“ řekl. „Snad jste přece nešel za mnou?“
Všechno jsem mu vyložiclass="underline" jak jsem si uvědomil, že prostě nemohu zůstat doma, jak jsem šel za ním a jak jsem potom viděl všechno, co se stalo. Na okamžik jsem myslel, že mě jeho planoucí oči obrátí v troud, ale má upřímnost ho odzbrojila a nakonec propukl v posmutnělý smích.
„Člověk by myslel, že střed téhle prérie je místo, kde člověk může počítat s určitým soukromím,“ řekl, „ale u sta hromů, mám dojem, že se celý okres sem seběhl dívat se na moje námluvy. Ale nikdo si na své nepřišel – předvedl jsem námluvy věru ubohé! Kampak jste si koupil lístek?“
„Byl jsem tamhle na kopci.“
„To jste se tedy spokojil s galerií, že ano? Ale její bratr měl křeslo v první řadě. Viděl jste ho, jak se na nás hrne?“
„Ano, viděl.“
„Neměl jste někdy dojem, že je blázen – ten její pan bratříček?“
„Nemohu tvrdit, že bych si to někdy byl myslel.“
„To bych řekl. Já jsem byl do dnešního dne přesvědčen, že je příčetný, ale dejte si sloužit a věřte mi, že jeden z nás, on nebo já, patříme do svěrací kazajky. A co je na mně vůbec abnormálního? Žil jste několik týdnů v mém bezprostředním okolí, Watsone. Řekněte mi na místě a do očí: Mám nějakou vlastnost nebo vadu, pro kterou bych nemohl být dobrým manželem ženě, kterou miluji?“
„To jistě nemáte.“
„Proti mému společenskému a hmotnému postavení nemůže mít námitek. Musí tedy mít spadeno na mne osobně. Co má proti mně? Pokud vím, jakživ jsem neublížil ani muži, ani ženě. A přece nedovolí, abych se dotkl byť jen konečků jejích prstů.“
„To vám řekl?“
„Ano – a řekl toho ještě hromadu víc. Nicméně vám pravím, Watsone: znám ji jen několik málo týdnů, ale od první chvíle jsem věděl, že je stvořena pro mne, a ona také – byla šťastná, když byla se mnou, to mohu odpřísáhnout. Světlo, jež se rozsvítí v očích ženy, mluví hlasitěji než slova. Ale on nás nikdy nenechal o samotě a dnes to bylo poprvé, co jsem měl možnost promluvit s ní několik slov mezi čtyřma očima. Přišla za mnou ráda, ale když přišla – nebyla to láska, o čem hovořila, a nechtěla ani, abych já mluvil o lásce – jenže nedokázala mě zarazit. Pořád se jenom vracela k tomu, že toto je nebezpečné místo a že nebude šťastná, dokud z tohoto kraje neodejdu. Řekl jsem jí, že od okamžiku, kdy jsem ji spatřil, odsud vůbec nepospíchám, a záleží-li jí opravdu na tom, abych z tohoto kraje zmizel, tak jediný způsob, jak to může zaonačit, je, že půjde se mnou. Požádal jsem ji tedy velmi zřetelně, aby se za mne provdala, ale než mohla odpovědět, přihrnul se na nás ten její bratříček. Počínal si jako šílenec – byl vzteky bledý jako stěna a ty jeho světlé oči hořely zběsilostí. Co prý tady s tou dámou dělám? Jak se prý opovažuju prokazovat jí pozornosti, které se jí hnusí? Zda si prý myslím, že baronet si může dělat, co chce? Nebýt to její bratr, byl bych mu věru uměl odpovědět lépe než slovy. Ale za daných okolností jsem mu řekl, že mé pocity vůči jeho sestře nejsou takového druhu, za jaké bych se musel stydět, a že doufám, že mi slečna Stapletonová prokáže tu velkou čest a stane se mou manželkou. Mé sdělení nic nepomohlo a tak jsem se dopálil také a odpověděl mu snad trochu prudčeji, než. jsem měl – vzhledem k její přítomnosti. A skončilo to – jak jste viděl – tím, že si ji odvedl, a tak zde stojím a v celém království snad není člověka tak zmateného jako já. Vysvětlete mi, Watsone, co to všechno znamená, a budu nadosmrti vaším dlužníkem.“
Pokusil jsem se o několik vysvětlení, ale byl jsem sám dokonale zmaten. Šlechtický titul našeho přítele, jeho bohatství, věk, charakter a jeho zevnějšek – to všechno mluvilo v jeho prospěch, a proti němu – pokud jsem věděl – nesvědčilo nic, leda snad ponurý osud, jenž se vznáší nad jeho rodem. Nejpodivnější arci bylo, že jeho námluvy byly tak bryskně odmítnuty, aniž kdo vzal v potaz přání dámy samé, a že slečna Stapletonová se bratrovi podvolila bez jakéhokoliv protestu. Než naše úvahy a dohady se staly ještě téhož dne bezpředmětnými, neboť odpoledne se na zámek dostavil Stapleton osobně. Přišel, aby se omluvil za hrubost, jíž se dopoledne dopustil. Výsledkem dlouhého rozhovoru, který měl se sirem Henrym mezi čtyřma očima v jeho pracovně, bylo naprosté usmíření, na jehož znamení půjdeme v pátek k Stapletonovým na oběd.