„Ani teď neříkám, že ten člověk není blázen,“ odpověděl mi potom sir Henry, „nemohu zapomenout na výraz jeho očí, když se na mne dnes dopoledne hnal, ale musím uznat, že nikdo na světě by se nemohl omluvit slušněji, než jak on právě učinil.“
„Vysvětlil vám nějakým způsobem své chování?“
„Říká, že jeho sestra je to jediné, co na světě má. To je naprosto přirozené a jsem rád, že chápe, jak je skvělá. Žili vždycky spolu a – jak mi vylíčil – již od mládí žil osaměle a že nemá jiného blízkého člověka než právě ji. Proto se zděsil představy, že by o ni mohl přijít. Nepozoroval prý, že jsem si ji oblíbil, ale když na vlastní oči viděl, že tomu tak je a že mu ji chci vzít, byl to pro něho takový otřes, že na chvíli vůbec nevěděl, co říká nebo dělá, a byl prý vskutku nepříčetný. Vyslovil politování nad tím, co se stalo, a uznává, jak byl pošetilý a sobecký, když myslel, že si může tak krásnou ženu, jako je jeho sestra, podržet pro sebe po celý její život. Když už ho musí opustit, je prý mu milejší, když se provdá za souseda, jako jsem já, než za někoho jiného. Tak či onak je to ovšem pro něho veliká rána a bude potřebovat nějaký čas, aby se proti ní obrnil. Je ochoten upustit od jakéhokoliv odporu, jestli mu slíbím, že po tři měsíce otázku manželství nepřivedu na přetřes, a jestli se obmezím po tu dobu na přátelské styky s jeho sestrou, aniž se budu dožadovat její lásky. To jsem slíbil, a taková je tedy situace.“
Nuže, jedna z našich menších záhad je tedy objasněna. I když jde o otázku podřadnou, je velmi příjemné, že máme pevnou půdu pod nohama alespoň v jednom úseku té bezedné bařiny, v níž se zde potácíme. Víme tedy nyní, proč Stapleton nevraživě hledí na nápadníka své sestry – i když to je nápadník tak žádoucí jako sir Henry. A nyní přecházím k další niti, kterou jsem rozpletl ze zamotaného přadena, k záhadě nočních vzlyků, uplakané tváře paní Barrymorové, komorníkových nočních cest k zamřížovanému západnímu oknu. Pogratulujte mi, milý Holmesi, a potvrďte mi, že jsem Vás jako Váš výkonný orgán nezklamal – že nelitujete důvěry, kterou jste projevil tím, že jste mě sem poslal. Všechny záhady byly rozřešeny úsilím jedné noci.
Řekl jsem „úsilím jedné noci“, ale ve skutečností to byly noci dvě, neboť v tu první jsme vůbec nepochodili. Bděl jsem se sirem Henrym v jeho pokoji až skorem do tří hodin ráno, ale neslyšeli jsme nic než odbíjení hodin na schodišti. Byla to nadmíru melancholická vigilie a skončila tím, že jsme ve svých lenoškách usnuli. Naštěstí jsme se nedali odradit a rozhodli jsme se, že to zkusíme ještě jednou. Příštího večera jsme stáhli knot lampy a seděli a kouřili cigarety a ani nedutali.
Je neuvěřitelné, jak pomalu hodiny míjely, ale pomohla nám napjatá houževnatost, jakou asi pociťuje lovec, když pozoruje nalíčenou past a doufá, že kýžená zvěř do ní snad přece jen padne. Odbila prvá, odbila druhá hodina s půlnoci, a už jsme se chtěli zklamaně rozejít, když jsme se rázem ve svých křeslech napřímili. V mžiku bylo po únavě a všechny naše smysly byly mobilizovány k nejvyšší pohotovosti. Zaslechli jsme totiž vrzání kroků na chodbě.
Kročeje opatrně minuly naše dveře a za chvíli v dáli odumřely. Potom baronet tichounce otevřel dveře a my se vydali po stopách nočního chodce. Ten zatím už obešel galerii a chodba byla ponořena v naprostou tmu. Plížili jsme se po špičkách, až jsme se dostali do druhého křídla. Dostali jsme se tam právě včas, abychom ještě zahlédli mohutnou vousatou postavu, jak se s přikrčenými rameny po špičkách plíží chodbou. Pak vešel do týchž dveří jako minule a světlo svíčky, rámované zárubní dveří, vrhalo nažloutlý pruh jasu napříč temnou chodbou. Opatrně jsme se sunuli dál, zkoušejíce každou dlahu, než jsme se odvážili šlápnout na ni plnou váhou. Z opatrnosti jsme se ještě v pokoji zuli, ale i tak stará podlaha pod naším krokem praštěla a vrzala. Chvílemi se nám zdálo, že není možné, aby nás neslyšel přicházet. Leč muž byl naštěstí skutečně nedoslýchavý a také byl plně zaujat tím, co dělá. Když jsme konečně dospěli ke dveřím a nakoukli do světnice, viděli jsme, že je schoulen u okna, že drží v ruce svíci a že jeho napjatá tvář je přitisknuta ke sklu přesně tak, jak jsem to viděl předvčerejší noci.
Na žádném postupu jsme se nedohodli, leč baronet je muž, kterému jeho letora vždycky diktuje cestu nejpřímočařejší. Vstoupil do pokoje, a když tak učinil, Barrymore syčivě vyjekl a odskočil od okna a stál tu před námi sinalý a roztřesený. Oči, jež mu svítily z bílé masky jeho tváře, byly plné hrůzy a zděšení, když se díval ze sira Henryho na mne.
„Co zde děláte, Barrymore?“
„Nic, pane.“ Jeho vzrušení bylo tak silné, že stěží dokázal vypravit ze sebe ta slova, a stíny, vrhané svíčkou v jeho chvějící se ruce, poskakovaly nahoru a dolů. „To jenom kvůli tomu oknu, pane. Chodím po zámku a dívám se, zda jsou dobře zavřená.“
„V prvém patře?“
„Ano, pane, prohlížím všechna okna.“
„Podívejte se, Barrymore,“ řekl sir Henry přísné, „předsevzali jsme si, že z vás dostaneme pravdu, takže lépe pochodíte, když ji řeknete rovnou. Tak co? Žádné lži nechci slyšet. Co jste u toho okna dělal?“
Bezmocně a bezradně se na nás díval a lomil rukama jako člověk zmítaný krajním žalem a prudkým vnitřním konfliktem.
„Nic zlého jsem nedělal, pane. Držel jsem svíčku u okna.“
„A proč jste držel svíčku u okna?“
„Neptejte se mě, sire Henry – neptejte se mě! Dávám vám své čestné slovo, pane, že to není mé tajemství a že vám je nemohu vyjevit. Kdyby se týkalo jenom mne, nesnažil bych se ukrývat je před vámi.“
Nápad mi bleskl hlavou a uchopil jsem svíčku, kterou komorník prve postavil do okna.
„Musel dávat nějaké světelné signály,“ řekl jsem. „Zkusme, zda dostaneme nějakou odpověď.“
Podržel jsem svíčku, jak ji držel Barrymore, a díval jsem se napjatě do temnoty noci. Matně jsem rozeznával černou hráz stromů od světlejší roviny blat, neboť měsíc byl skryt za mraky. A pak jsem triumfálně vykřikl, neboť světélko, jiskra žlutavého světla, proklálo temný závoj a stejnoměrně žhnulo uprostřed černého obdélníku rámovaného oknem.
„Tam to je!“ zvolal jsem.
„Ne, ne, pane, nic to není – vůbec nic!“ přerušil mne komorník; „ujišťuji vás, pane –“
„Zamávejte světlem doleva a doprava, Watsone,“ zvolal baronet. „Vidíte – to druhé se pohnulo také! Nuže, vy padouchu, popíráte, že to byl signál? Kdo je ten spolčenec tam venku a jaké spiknutí se tady chystá?“
Barrymorova tvář nabyla výrazu netajeného vzdoru. „Je to moje věc, a ne vaše. Nic nepovím.“
„Opustíte tedy na hodinu mé služby.“
„Jak si přejete, pane. Musí-li to být, musí to být.“
„A odejdete odtud s hanbou. U sta hromů, měl byste se stydět! Vaše i moje rodina žily přes sto let pod touto společnou střechou a zde jsem vás přistihl, jak kujete nějaké ponuré pikle proti mně.“