„Ne, ne, pane! Ne proti vám!“
Byl to ženský hlas a paní Barrymorová, ještě bledší a ještě zděšenější než její manžel, se objevila ve dveřích. Nebýt zoufalého výrazu její tváře, byla by vypadala směšně, jak tu stála, tlustá, v sukni a vlňáku.
„Musíme odejít, Elizo. Všechno je ztraceno. Můžeš jít balit naše věci,“ řekl komorník.
„Ach, Johne, Johne, do takového neštěstí jsem tě vehnala? Je to všechno moje vina, sire Henry – jenom moje vina. Dělal to všechno jen a jen kvůli mně, protože jsem ho o to prosila.“
„Mluvte tedy! Co to všechno znamená?“
„Můj nešťastný bratr umírá hlady venku na blatech. Nemůžeme ho nechat zahynout na samém našem prahu. Světlo svíčky znamená, že potrava pro něho je připravená, a jeho světlo tam venku označuje místo, kam se mu jídlo má zanést.“
„Váš bratr je tedy –“
„Uprchlý trestanec, pane – Selden, ten zločinec.“
„Je to pravda, pane,“ pravil Barrymore. „Řekl jsem vám, že to není mé tajemství a že vám je nemohu prozradit. Ale nyní jste to slyšel a vidíte sám, že jestli tu bylo spiknutí, není namířeno proti vám.“
Tak se tedy vysvětlily Barrymorovy kradmé noční výpravy a světlo v okně. Sir Henry a já jsme užasle zírali na ženu. Je možné, aby tato toporně počestná osoba byla téže krve jako jeden z nejpověstnějších zločinců Anglie?
„Ano, pane, jmenovala jsem se za svobodna Seldenová a on je můj mladší bratr. Příliš jsme ho rozmazlovali, když byl dítětem, a ve všem jsme mu povolovali tak dlouho, až si začal myslet, že celý svět byl stvořen jen pro jeho kratochvíli a že si na tom světě může dělat, co mu libo. Potom, když byl starší, dostal se do špatné společnosti a ďábel ho posedl. Naší matce žalem puklo srdce a on pohaněl naše dobré jméno. Od zločinu k zločinu klesal níž a níže, až jenom milosrdenstvím božím unikl o vlas popravišti; ale pro mne, pane, je stále ještě tím kudrnatým chlapečkem, kterého jsem chovala a se kterým jsem si hrála, jak to starší sestry dělávají. Proto utekl z žaláře, pane. Věděl, že jsem zde a že není možné, abychom mu odmítli pomoc. Co jsme měli dělat, když se sem jedné noci připlazil, polomrtvý vyčerpáním a hlady, s dozorci těsně v patách? Vzali jsme ho do domu a nakrmili a ošetřili jsme ho a pak jsme ho zde živili. Ale potom jste sem přijel vy, pane, a bratr si myslel, že bude bezpečnější venku na blatech a že tam počká, až se nejhorší poplach uklidní a až lidé na něho pozapomenou, a tak odešel a zmizel v těch blatech. Ale my se každou druhou noc přesvědčujeme, zda tam ještě je. Dáváme do okna svíčku, a když bratr odpoví, zanese mu tam můj muž trochu chleba a masa. Každý den doufáme, že už je pryč, ale pokud je zde, nemůžeme ho přece opustit. To je celá pravda, jako že jsem počestná křesťanka, a sám vidíte, že vina není na mém muži, ale že vinna jsem já, pro kterou to všechno dělal.“
Žena mluvila s naléhavou vážností a její řeč zněla věrohodně.
„Je to pravda, Barrymore?“
„Ano, sire Henry. Do posledního slova.“
„Nuže, nemohu vám zazlívat, že jste stál při své vlastní ženě. Zapomeňte, co jsem řekl o výpovědi. Jděte do svého bytu, oba dva, a ráno si o tom všem povíme.“
Když byli pryč, podívali jsme se ještě jednou z okna. Sir Henry je energicky otevřel a studený vítr nám šlehal do tváře. Daleko daleko v černé hlubině stále ještě zářila ta jedna jediná nažloutlá jiskřička.
„Divím se, že si troufá,“ řekl sir Henry.
„Světlo je asi umístěno tak, že je viditelné jen odsud.“
„Kde asi myslíte, že je?“
„Počítám, že někde u Rozštípnuté skály.“
„To znamená, že není dál než nejvýš nějaké dvě míle?“
„Ani ne tolik.“
„Nemůže to být příliš daleko, když tam Barrymore nosíval jídlo. A ten darebák čeká poblíž té svíčky. U sta hromů, Watsone, jdu a toho chlapa chytím.“
Týž nápad bleskl hlavou i mně. Barrymorovi se nám přece nesvěřili dobrovolně. Tajemství jsme z nich vypáčili. A ten člověk je veřejným nebezpečím, je to zatvrzelý zločinec bez polehčujících okolností, jenž nemá nároku ani na soucit, ani na pardon. Pokusíme-li se vrátit ho tam, kde bude neškodný, vykonáme toliko občanskou povinnost. Budeme-li ho šetřit, je docela možné, že jiní lidé na jeho brutalitu a na jeho násilnickou letoru doplatí. Kterékoli noci by se například mohl vloupat k našim sousedům, ke Stapletonovům, a možná že právě tato představa byla důvodem, proč se sir Henry pro noční dobrodružství tak rozohnil.
„Půjdu s vámi,“ řekl jsem.
„Tak si vezměte revolver a obujte se. Čím dříve vyrazíme, tím lépe, protože by ten darebák mohl zhasit světlo a vzít nohy na ramena.“
Do pěti minut jsme byli venku ze zámku a na cestě a rychle jsme prošli temným hájkem. Podzimní vítr teskně kvílel a padající listí tiše harašilo. Noční vzduch byl prosycen pachem vlhka a tlící vegetace. Chvílemi vykoukl měsíc, vždycky jen na okamžik, neboť po tváři nebes se hnala mračna, a právě když jsme vyšli na blata, začalo drobně mrholit. Světlo před námi stále ještě hořelo.
„Jste ozbrojen?“ zeptal jsem se.
„Mám jezdecký bičík s těžkou rukojetí.“
„Musíme se ho rychle chopit, neboť je to prý člověk ke všemu odhodlaný. Překvapíme ho a bude naším zajatcem, dřív než se vzpamatuje.“
„Jářku, Watsone,“ ozval se baronet, „copak by asi naší výpravě řekl Holmes? Jakpak se to shoduje s tou dobou temnoty, kdy mocnosti zla jsou nejsilnější?“
Jakoby v odpověď na tuto otázku vyvřel náhle z obrovské ponurosti blat ten divný ryk, který jsem už slyšel na pokraji Velkých grimpenských bařin. Vítr ho k nám nesl tichem noci – táhlé hluboké mručení, pak stoupající vytí a potom smutné zaúpění, jímž zvuk odumřel. Znova a znova potom zazněl, prostor kolem nás byl plný toho stoupajícího a klesajícího, pronikavého, divokého a zlověstného zvuku. Baronet mne chytil za rukáv a jeho tvář bíle prosvítala temnotou.
„Proboha živého, co to je, Watsone?“
„Nevím. Je to zvuk, který zde na blatech znají. Už jsem to jednou slyšel.“
Zvuk odumřel a absolutní ticho se nad námi zavřelo. Stáli jsme a napjatě naslouchali, ale nic se neozývalo.
„Watsone,“ řekl baronet, „to bylo vytí jakoby dogy, vytí velkého psa.“
Krev mi tuhla v žilách, protože zajíkání v jeho hlas; mi povědělo o hrůze, která náhle na něho padla.
„Jak tomu zvuku říkají?“ otázal se mne.
„Kdo jak mu říká?“
„Zdejší venkované.“
„Ale to jsou přece nevzdělanci. Snad byste nedal na to, jak oni tomu říkají?“
„Jen mi o tom povězte, Watsone. Co o tom říkají?“
Zdráhal jsem se, ale nebylo vyhnutí.
„Říkají, že to vyje pes baskervillský.“
Zaúpěl a chvíli mlčel.
„Pes to opravdu byl,“ řekl konečně, „ale měl jsem dojem, že je vzdálen mnoho mil, myslím tím směrem.“
„Je těžké říci, odkud ten zvuk přichází.“
„Sílil a slábl podle toho, jak vál vítr. Nejsou tam v tom směru ty Velké grimpenské bařiny?“
„Ano, jsou.“
„Tak to přicházelo odtamtud. A teď mi, Watsone, řekněte bez okolků: nemyslel jste i vy sám, že to je vytí velikého psa? Nejsem malé dítě, nemusíte se bát říci mi pravdu.“
„Když jsem to prvně slyšel, byl se mnou Stapleton. Říkal, že by to mohlo být houkání bukače, vzácného ptáka.“
„Ba ne, to byl určitě pes. Pane na nebi, že by přece jen na těch pověstech bylo něco pravdivého? Je možné, že jsem ohrožován něčím tak tajemným? Vy sám tomu přece nevěříte, Watsone?“