„Ne, nevěřím.“
„A přece je něco jiného smát se tomu v Londýně a něco načisto jiného je stát zde venku v temnotě blat a slyšet takový zvuk. A můj strýc! Vedle jeho mrtvoly byla přece určitě šlépěj velikého psa. Všechno to do sebe zapadá. Nemyslím, že bych byl zbabělec, Watsone, ale když jsem slyšel ten zvuk, krve by se ve mně nikdo nebyl dořezal. Sáhněte si na mou ruku.“
Byla jako kus studeného mramoru.
„Zítra zase budete v pořádku.“
„Nemyslím, že budu kdy s to vypudit ten zvuk ze svého sluchu. Co mi radíte?“
„Máme se vrátit?“
„Ne, u sta hromů! Vydali jsme se chytit zločince, budeme tedy chytat zločince. My honíme trestance a pekelný pes patrně honí nás. Pojďte! Dovedeme to ke konci, i kdyby se všichni čerti z horoucích pekel na blatech ženili.“
Klopýtali jsme tedy pomalu dál tou hustou temnotou. Kolkolem nás strměly černé rozsochaté kopce, před námi stejnoměrně žhnula žlutá jiskřička světla. Nic tak neklame jako vzdálenost světla v noci, když je tma jak v pytli. Chvílemi se nám zdálo, že jiskřička je až někde na obzoru, a hned nato jsme měli dojem, že svítí několik málo kroků před námi. Ale konečně jsme již rozeznali, odkud světlo přichází, a v tu chvíli jsme jeho zdroji byli skutečně už velmi blízko. Spatřili jsme polorozteklou svíčku přilepenou do hluboké štěrbiny v rozpolcené skále. Stěny skály ji chránily proti větru a byly též zárukou, že světlo nebude vidět odnikud, leda od zámku. Žulový balvan nám umožnil přiblížit se nepozorovaně a z tohoto krytu jsme se chvíli zamyšleně dívali na zločincovo signalizační světlo. Byla to divná podívaná na tu osamělou svíčku, hořící zde uprostřed blat a bez známek života kolem – nic než jediný žlutý plamének stoupající kolmo vzhůru a matný jeho odlesk na kameni vlevo a vpravo.
„Co uděláme teď?“ zašeptal sir Henry.
„Počkáme zde. Musí být poblíž svého světla. Snad se nám podaří ho zahlédnout.“
Jedva jsme domluvili, již jsme ho spatřili oba. Nad rozpolcenou skálou, v niž hořela svíčka, objevila se ohavná žlutá tvář, zavilá, bestiální tvář, znetvořená a poznamenaná znaky zločinu. Obličej byl hnusně polepený bahnem a zarostlý strništěm vousů. Do čela mu padaly rozcuchané pačesy. Hlava, jež se ukázala, mohla docela dobře patřit některému z dávných divochů, kteří kdysi žili v jeskyních vyhloubených do zdejších strání. Světlo svíčky pod ním se obráželo v jeho malých poťouchlých očích, které divoce zíraly tmou doleva i doprava jako oči prohnaného dravého zvířete, jež zaslechlo kroky lovců.
Něco patrně vzbudilo jeho podezření. Je možné, že měl s Barrymorem smluveno nějaké tajné poznávací znamení, které my jsme opomenuli dát, nebo měl nějaký jiný důvod pro domněnku, že něco není v pořádku. Tak či onak, viděli jsme mu na jeho padoušské tváři, že se něčeho obává. Teď mohl každou chvíli sfouknout svíčku a zmizet ve tmě. Proto jsem vyskočil a sir Henry učinil totéž. V tom okamžiku trestanec na nás zařval nadávku a hodil po nás velkým kamenem, jenž se roztříštil o balvan, náš kryt. Zahlédl jsem ještě jeho nevelkou, ale podsaditou a silnou postavu, když vyskočil a dal se na útek. Šťastná náhoda tomu chtěla, že právě v tom okamžiku vyšel z oblak měsíc. Vybělili jsme na hřeben kopce a viděli jsme naši upláchlou kořist, kterak s velikou rychlostí sbíhá s druhé strany kopce a přeskakuje kameny, jež mu jsou v cestě, s kamzičí dovedností. Rána z revolveru ho s trochou střeleckého štěstí mohla složit i na tu vzdálenost, leč vzal jsem s sebou zbraň jen pro sebeobranu, budu-li napaden, a nikoliv abych střílel po neozbrojeném člověku, jenž je na útěku.
Oba jsme obstojní běžci, a ještě k tomu v dobré kondici, ale záhy jsme zjistili, že nemáme nižádné vyhlídky. Dlouho jsme ho při měsíčním světle viděli, ale za chvíli se nám jevil už jen jako malá skvrnka, pohybující se rychle mezi balvany na vzdálené stráni. Běželi jsme, až jsme supěli, ale vzdálenost mezi námi rostla. Konečně jsme se zastavili a sedli na balvan a lapali dech a koukali, jak se nám v dáli ztrácí.
A právě v té chvíli se stalo něco nesmírně podivného a neočekávaného. Vstali jsme a chystali se nastoupit zpáteční cestu, neboť jsme upustili od pronásledování jako od počínání naprosto beznadějného. Měsíc byl nízko na obloze po naší pravé ruce a rozsochatý vrchol žulového skaliska jako by čněl do dolní poloviny stříbrného kotouče. A tam, před tímto stříbroskvoucim pozadím, jsem viděl na skalisku černou siluetu muže, ostrou, jako z ebenu vyřezanou. Nemyslete si, Holmesi, že to byla zraková halucinace. Ujišťuji Vás, že jsem co živ nic neviděl zřetelněji. Pokud jsem mohl usoudit, byla to postava muže vzrostlého, hubeného. Stál něco málo rozkročeně, s pažemi na hrudi složenými a hlavu měl skloněnou, jako by dumal nad obrovskou džunglí rašeliny a žuly, která se před ním prostírá. Mohl to být sám duch tohoto hrozného kraje. Nebyl to ten trestanec. Muž, o němž mluvím, byl daleko od místa, kde nám vrah zmizel. Kromě toho byl mnohem vyšší. S výkřikem překvapení chtěl jsem na něho upozornit baroneta, leč v té vteřině, kdy jsem se odvrátil, abych baroneta chytil za rukáv, muž zmizel. Ostrý vrchol skaliska byl stále ještě zabodnut do dolního okraje měsíce, ale po mlčenlivé, nehybné postavě nebylo stopy.
Měl jsem sto chutí vydat se tím směrem a prohledat skalisko, ale bylo vzdáleno značný kus cesty. Baronetovy nervy byly ještě rozechvělé tajemným zvukem, který mu připomněl ponurou rodinnou pověst, a nebyl v náladě pro další dobrodružství. Neviděl osamělého muže na skále a nepocítil ono vzrušení, jakým na mne zapůsobila jeho divná přítomnost a dominantní postoj. „Bude to asi nějaký dozorce vězňů,“ řekl. „Blata se jimi jenom hemží od doby, kdy ten člověk utekl.“ Inu snad jeho vysvětlení je správné, ale rád bych našel nějaké potvrzení. Dnes hodláme dopsat vězeňské správě v Princetownu, kde se mají po svém pohřešovaném strávníku poohlédnout, ale je to veliká smůla, že jsme přišli o tu slávu a nemohli ho přivést jako našeho zajatce. Toto tedy byla naše dobrodružství uplynulé noci a musíte uznat, milý Holmesi, že jsem byl na Vás hodný a zásobil Vás zprávami vskutku štědře. Nepochybuji, že mnohé z toho, co jsem napsal, je pro náš případ nepodstatné, ale přece jen si myslím, že je lépe seznámit Vás se všemi fakty a přenechat Vám, abyste si sám vybral, co Vám může posloužit jako premisa k Vašim logickým úsudkům. Málo platné, zaznamenáváme pokroky. Pokud jde o manžele Barrymorovy, zjistili jsme pohnutku jejich činu, a to zajisté situaci podstatně vyjasnilo. Blata však, včetně jejich tajemství a jejich záhadných obyvatel, zůstávají nevyzpytatelná, jak byla. Možná že v příštím psaní budu již s to vrhnout trochu světla i na ně. Nejlépe by ovšem bylo, kdybyste mohl přijet sem k nám.
Kapitola X
Výňatek z deníku doktora Watsona
Až potud jsem mohl citovat ze zpráv, které jsem za oněch raných dnů posílal Sherlocku Holmesovi. Nyní však jsem dospěl k úseku vyprávění, kde musím od této metody upustit a znova se spolehnout na svou paměť, osvěžovanou deníkem, jejž jsem si tenkrát vedl. Těch několik pasáží z tehdejších záznamů překlene úsek mezi začátkem našeho pátrání a mezi oněmi výjevy, které jsou do nejmenších podrobností nesmazatelně vryty v mou paměť. Začínám tedy jitrem, jež následovalo po našem nezdařeném stíháni trestance a po ostatních podivnostech oné noci na blatech.