16. října – Od rána je zataženo a mlhavo, chvílemi poprchává. Náš dům je obklopen valícími se mračny, která občas povystoupí a uvolní nám výhled na kus ponurých blat s úzkými stříbrnými žilkami na stráních kopců; vzdálené balvany žhnou tam, kde světlo dopadá na jejich vlhké stěny. Trudno je vně i uvnitř zámku. Baronet je hluboce sklíčený po vzruchu uplynulé noci. I já sám cítím tlak na srdci a mám pocit bezprostředního nebezpečí – všudypřítomného, stálého nebezpečí, jež je tím hroznější, že je nemohu určit ani popsat.
A nemám snad důvodů, proč být hluboce znepokojen? Vezměte jen tu dlouhou řadu událostí, jež všechny ukazují na nějakou ponurou moc, která se kolem nás uplatňuje. Je tu především smrt posledního obyvatele zámku, smrt, která tak přesně odpovídá rodinné pověsti, jsou tu opětovně výpovědi rolníků o přízračné bytosti na blatech. Dvakrát jsem na vlastní uši slyšel zvuk, jenž připomíná vzdálené vytí obrovského psa. Je neuvěřitelné, je nemožné, aby šlo o věci vymykající se normálním zákonům přírody. Astrální pes[18], jenž zanechává hmotné stopy a plní vzduch svým vytím, je jistě něco nemyslitelného. Stapleton třebas tomu může věřit, i doktor Mortimer; ale mám-li vůbec nějakou dobrou vlastnost, je to zdravý lidský rozum, a nic mne nedonutí, abych v něco takového uvěřil. Vždyť bych se tím snížil na úroveň těch zdejších ubohých venkovanů, kterým nestačí obyčejný satanský pes, ale mermomocí ho ještě musejí vylepšit pekelným ohněm, který mu prý srší z tlamy a z očí. Holmes by na takové báchorky nic nedal – a já jsem jeho zástupce. Ale fakta jsou fakta a já jsem dvakrát na blatech slyšel jeho hlas. Dejme tomu, že by se po blatech skutečně potuloval nějaký obrovský zdivočelý pes, tento předpoklad by vysvětlil všechno. Ale kde by se ten pes ukrýval? Odkud by bral potravu? Dlužno přiznat, že přirozený výklad naráží skoro na tolik obtíží jako ten druhý. A dále – i když si odmyslím psa, zůstává tu stále jedno faktum: lidská složka v Londýně, muž v drožce a dopis, jenž sira Henryho varoval před blaty. To psaní bylo zaručeně reálné, ale mohlo být stejně snadno projevem strážného přítele jako projevem nepřítele. Kde je ten přítel či nepřítel nyní? Zůstal v Londýně, či nás sledoval sem? Je to – je to snad ten neznámý, kterého jsem viděl na skalisku?
Pravda, viděl jsem ho jednou a letmo, jen okamžik, ale přece je několik věcí, na něž bych mohl přísahat. Není to nikdo, koho jsem zde viděl – a já už se setkal se všemi sousedy. Jeho postava byla mnohem vyšší než Stapletonova, mnohem hubenější než Franklandova. Barrymore by to snad byl mohl být, ale toho jsme přece nechali v zámku a jsem jist, že nás nemohl dohonit. Zůstává tedy skutečnost, že nás pořád stopuje neznámý člověk, zrovna jako nás neznámý člověk stopoval v Londýně. Ani na chvíli jsme ho tedy nesetřásli. Kdyby se mi podařilo chytit toho muže za límec, pak bychom si konečně mohli říci, že máme po starosti. A tomuto jednomu cíli musím věnovat všechny své síly.
V prvním okamžiku jsem chtěl jít a povědět siru Henrymu, co a jak chci podniknout. Potom jsem se však umoudřil a řekl si, že budu jednat ve vlastní režii a pokud možno vůbec nikomu vůbec nic neřeknu. Sir Henry je zamlklý a skleslý. Tajemný zvuk na blatech podivně otřásl jeho nervovou soustavou. Neřeknu nic, čím bych zvětšil jeho úzkost, ale sám zařídím všechno, co mi pomůže dosáhnout mého cíle.
Dnes ráno po snídani jsme tu měli menší výstup. Barrymore požádal sira Henryho o rozhovor a nějakou chvíli spolu mluvili v baronetově pracovně za zavřenými dveřmi. Já seděl v kulečníkovém pokoji a víc než jednou jsem slyšel zesílené hlasy a snadno jsem si domyslel, oč tam asi jde. Za chvíli baronet otevřel dveře a zavolal mě dovnitř.
„Barrymore má nějakou stížnost a domnívá se, že mu bylo ukřivděno,“ řekl. „Je toho názoru, že jsme jednali nehezky, když jsme šli chytat jeho švagra poté, co nás dobrovolně zasvětil do tajemství.“
Komorník tu stál před námi velmi bledý, ale velmi ukázněný a klidný.
„Snad jsem mluvil příliš prudce, pane,“ řekl, „a jestli tomu tak bylo, prosím za prominutí. Leč byl jsem velmi překvapen, když jsem vás, oba pány, dnes ráno viděl, jak se vracíte, a když jsem zvěděl, že jste pronásledovali Seldena. Chudák má toho dost, s čím se potýkat, a nechtěl jsem mu toho nakládat ještě víc.“
„Kdybyste nám o tom byl pověděl skutečně dobrovolně, bylo to něco jiného,“ řekl baronet. „Ale vy jste nám to řekl, vlastně vaše žena nám to řekla, až když bylo nezbytí a nemohli jste se tomu vyhnout.“
„Nemyslel jsem, sire Henry, že toho využijete – vskutku jsem si to nemyslel.“
„Ten člověk je veřejné nebezpečí. Na blatech jsou samoty a on je muž, který se nezastaví před ničím. Stačí, když se mu podíváte do tváře, a víte, na čem jste. Vezměte například dům Stapletonových – pan Stapleton by musel lupiči čelit sám. Nikdo na blatech nebude bezpečný, dokud Selden nebude za mřížemi.“
„Do žádného domu se nevloupá, pane; na to vám mohu dát své čestné slovo. A nikomu zde už nikdy neublíží. Ujišťuji vás, sire Henry, že do několika málo dnů bude všechno zařízeno a bude na cestě do Jižní Ameriky. Proboha vás prosím, pane, nedávejte policii vědět, že je ještě na blatech. Ve zdejším kraji od pronásledování již upustili a může tu klidně vyčkat až do doby, kdy odjíždí jeho loď. Nemůžete ho udat, aniž byste přivedli do neštěstí mou ženu a mne. Naléhavě vás prosím, neříkejte nic policii.“
„Co tomu říkáte, Watsone?“
Pokrčil jsem rameny. „Kdyby se dostal z Anglie, zbavili by se poplatníci strávníka, kterého musejí zadarmo živit.“
„Ale jakpak kdyby před odjezdem ještě někoho přepadl?“
„Nic tak šíleného neudělá, pane. Zásobujeme ho vším, co potřebuje. Dopustit se zločinu by pro něho znamenalo prozradit, kde se skrývá.“
„To je pravda,“ řekl sir Henry. „Tak tedy, Barrymore –“
„Pánbůh vám to oplať, pane, a děkuji vám z hloubi srdce! Kdyby ho znova zatkli – má ubohá žena by to nepřežila.“
„Mám dojem, že se dopouštíme trestného činu nadržování zločinu a napomáhání zločinci, viďte, Watsone? Ale po tom, co jsme slyšeli, nemyslím, že bychom toho člověka mohli udat, a tím to končí. Dobrá, Barrymore, můžete jít.“
Barrymore ze sebe vypravil několik zajíkavých slov díků a obrátil se k odchodu, potom však zaváhal a nakonec se zase k nám obrátil.
„Jste k nám tak laskavý, pane, že bych na oplátku pro vás rád udělal všechno, co je v mých silách. Vím něco, sire Henry, a snad jsem to měl říct už dřív, ale přišel jsem na to až dlouho po koronerově přelíčení. A ještě jsem o tom nikomu ani nehlesl. Týká se to smrti nebohého sira Charlese.“
Baronet i já jsme byli v mžiku na nohou.
„Vy víte, jak zemřel?“
„Ne, pane, to nevím.“
„Co tedy víte?“
„Vím, proč byl v tu pozdní hodinu u branky v tisové aleji. Čekal tam na nějakou ženu.“
„Čekal na ženu? On? Strýc Charles?“
„Ano, pane.“
„A jméno té ženy?“
„Jméno vám, pane, říci nemohu. Ale mohu vám říci začáteční písmena jejího jména. Byla to dvě velká L.“
„Jak to víte, Barrymore?“
„Tedy, sire Henry, váš pan strýc dostal dopoledne onoho dne dopis. Dostával zpravidla mnoho dopisů, neboť byl osobností veřejně činnou a byl znám svým dobrým srdcem, takže každý, kdo se zde ocitl v nesnázích, se na něho obracel o pomoc. Ale onoho dopoledne tomu náhoda chtěla, že dostal jen to jedno psaní, a proto jsem si ho lépe povšiml. Mělo poštovní razítko Coombe Tracey a adresa byla psána ženskou rukou.“
18