„A dál?“
„Už jsem na to dále nemyslel, a nebýt mé ženy, nebyl bych si na to ani dodatečně vzpomněl. Před několika málo týdny uklízela pracovnu sira Charlese – od jeho smrti se tam nikdo ničeno nedotkl – a na roštu krbu, načisto vzadu, našla popel spáleného dopisu. Většina dopisu byla načisto zuhelnatělá, ale jeden malý cípek, konec stránky, ještě držel pohromadě a písmo se ještě dalo přečíst, ačkoliv bylo šedivé na černém podkladu. Měli jsme dojem, že to je douška na konci dopisu, a stálo tam: ‚Apeluji na Vaše gentlemanství a úpěnlivě Vás prosím, abyste toto psaní spálil a byl v deset hodin u branky.’ Pod tím byla začáteční písmena L. L.“
„Máte ten útržek?“
„Ne, pane, rozsypal se nám v rukou, když jsme jím pohnuli.“
„Dostal sir Charles předtím i jiné dopisy adresované týmž rukopisem?“
„Abych pravdu děl, pane, nevšímal jsem si zvlášť bedlivě jeho korespondence. Ani tohoto dopisu bych si nebyl všiml, nebýt toho, že přišel jako jediný.“
„A nemáte tušení, kdo ta L. L. je?“
„Ne, pane, nevím nic víc než vy sám. Ale myslím, kdybychom si s tou dámou mohli promluvit, zvěděli bychom, jak sir Charles zemřel.“
„Nechápu, Barrymore, jak jste mohl tuto důležitou informaci zatajit.“
„Tedy – hned potom na nás dolehly ty naše starosti. A pak, pane, my oba jsme byli siru Charlesovi velmi oddáni a měli pro to také mnoho důvodů, jak sám uznáte, když si vzpomenete, co všechno pro nás udělal. A rozvířit tu věc – našeho nebohého pána by to nebylo vzkřísilo. A také nikdy není opatrnosti nazbyt, když je do něčeho zapletená dáma. I ten nejlepší člověk někdy –“
„Domníval jste se, že by to mohlo uškodit jeho pověsti?“
„Tedy – pane, mysleli jsme, že by z toho nepošlo nic dobrého. Ale teď jste nám projevil tolik laskavosti – a tak si myslím, že by ode mne nebylo slušné, kdybych vám neřekl všechno, co vím.“
„Dobře jste učinil, Barrymore; můžete jít.“
Když byl komorník pryč, obrátil se sir Henry ke mně: „Tak co, Watsone? Co soudíte o tomto novém paprsku světla?“
„Mám dojem, že situaci ještě zatemňuje.“
„Naprosto s vámi souhlasím. Ale podaří-li se nám vypátrat tu L. L., bude celá věc rázem objasněna. Tolik jsme přece jen získali. Nyní víme, že tu je někdo, kdo zná plnou pravdu – a jde jen o to, abychom tu osobu našli. Co myslíte, že bychom měli podniknout?“
„Podat o tom neprodleně Holmesovi zevrubnou zprávu. Poskytne mu to stopu, kterou hledal. A velmi bych se mýlil, kdyby ho tento obrat nepřiměl k tomu, aby sem přijel.“
Okamžitě jsem šel do svého pokoje a sepsal pro Holmese zprávu o našem ranním rozhovoru. Bylo mi jasné, že měl poslední dobu mnoho práce, protože dopisy, jež jsem dostával z Baker Street, byly nepočetné a stručné a nereagovaly na mé informace, ba neobsahovaly téměř nic, co se týká mého poslání Stíhání vyděrače nepochybně zabírá všechnu jeho mysl. A přece – tento nový činitel jistě upoutá jeho pozornost a obnoví jeho zájem. Kéž by tu Holmes už byl!
17. října – Po celý den dnes pršelo a déšť šuměl v břečťanu a crčel z okapů. Myslel jsem na trestance tam venku na ponurých studených nehostinných blatech. Chudák! Nechť jeho zločiny byly sebehorší – část viny odpykává. A pak jsem si vzpomněl na toho druhého – na tvář v drožce, na postavu v měsíčním světle. Je i on tam venku v té potopě – neviditelný zvěd, muž temnot? Večer jsem oblékl nepromokavý plášť a vydal se na rozmoklá blata. Déšť mi bil do obličeje, vítr mi skučel kolem uší a moje mysl byla plná chmurných představ. Pomoz pánbůh těm, kdo by zabloudili do Velké bařiny dnes, kdy i výše položená část blat se mění v marast. Zašel jsem daleko do blat, našel Černou skálu, na níž jsem předevčírem viděl osamělého pozorovatele, a z vrcholku skály jsem se teď sám rozhlížel po melancholickém kraji. Vítr hnal před sebou po rzivé půdě kaskády deště a těžké, břidlicové namodralé mraky visely nízko nad krajinou a splývaly v šedých girlandách po stráních fantastických kopců. Ze vzdálené prohlubně po mé levici strměly nad vrcholky lesa obě štíhlé věže baskervillského zámku, zpola zahalené mlhou. Byly, kam oko dohlédlo, jedinou známkou života, krom shluků prehistorických chýší na stráních pahorků. Nikde nebylo stopy po osamělém muži, kterého jsem na tomto místě zahlédl předvčerejší noci.
Když jsem se vracel po hrbolaté polní cestě vedoucí od Foulmirské samoty, dohnal mě doktor Mortimer na své bryčce. Velmi se o nás staral a neminul skoro den, aby se nezastavil na zámku a nepoptal, jak se nám vede. Trval na tom, abych k němu přisedl, a svezl mě domů. Doktor Mortimer byl velmi sklíčený. Jeho malý kokršpaněl se ztratil – zaběhl se na blatech a byl tentam. Utěšoval jsem doktora Mortimera, jak nejlépe jsem uměl, ale musel jsem myslet na poníka v Grimpenské bařině a nedoufám, že by se doktor Mortimer se svým pejskem ještě shledal.
„Mimochodem řečeno, doktore Mortimere,“ zeptal jsem se ho, když jsme drkotali po cestě málem nesjízdné, „myslím, že zde ve vašem obvodu nebydlí mnoho lidí, které byste neznal?“
„Domnívám se, že je znám všechny.“
„Mohl byste mi tedy říci, čí jméno i příjmení začíná písmenou L? – A má to být žena.“
Po několik minut přemýšlel. „Ne,“ řekl nakonec. „To nevím. Žije tu několik cikánů a kočovných nádeníků, které nemám v evidenci, ale mezi rolníky či mezi příslušníky zdejší společnosti není nikdo, kdo by se tak jmenoval. Ale počkejte okamžik,“ dodal po odmlce. „Mohla by to být Laura Lyonsová – její jméno i příjmem začíná písmenem L – ale ta bydlí v Coombe Tracey.“
„Kdo to je?“ otázal jsem se.
„Je to Franklandova dcera.“
„Cože? Dcera toho starého potrhlého Franklanda?“
„Tak jest. Provdala se za malíře jménem Lyons, který kdysi přijel sem na blata kreslit krajinky. Ukázalo se, že to je ničema, a nakonec ji opustil. Vina ovšem, pokud jsem slyšel, není jen na jedné straně. Otec se jí zřekl, protože se vdala bez jeho souhlasu, a snad ta byly ještě jiné důvody. Ocitla se mezi dvěma ohni, mezi starým hříšníkem, svým otcem, a mladým hříšníkem, manželem. Neměla tedy na růžích ustláno.“
„Z čeho je živa?“
„Domnívám se, že jí starý Frankland dává nějaký pakatel, ale mnoho toho nemůže být, protože on sám je ve značné finanční tísni. Ať byla jaká byla, nemohli jsme dopustit, aby přišla nadobro vepsí. Když se přeslechlo, jak na tom je, dalo se zde několik lidí dohromady a postarali se, aby měla možnost poctivě se živit. Přičinil se o to především Stapleton a pak zejména sir Charles. Já sám jsem dal také maličkost. Šlo o to, aby si mohla zařídit písárnu.“
Chtěl vědět, proč se na ni ptám, ale podařilo se mi ukojit jeho zvědavost, aniž jsem mu řekl příliš mnoho, neboť nevidím důvodu, proč bych se měl komukoliv svěřovat. Zítra odpoledne se vydám do Coombe Tracey, a podaří-li se mi promluvit s touhle paní Laurou Lyonsovou, ženou všelijaké pověsti, přiblížíme se pravdě o notný krok – alespoň pokud jde o řešení jednoho článku v našem řetězu záhad. Mohu říci, že začínám ovládat subtilní umění lstivé diplomacie, neboť když doktor Mortimer na mne svými „proč?“ začal naléhat víc, než mi bylo milo, otázal jsem se jen tak mimochodem, jakého typu je lebka starého Franklanda. Po zbytek cesty jsem neslyšel nic jiného než lebosloví. Nežil jsem nadarmo tolik let s Sherlockem Holmesem.