Deštivý a trudnomyslný dnešek přinesl pak již jen jeden poznatek, který stojí za zaznamenání. Rozhovor s Barrymorem mi totiž právě před chvílí poskytl ještě jeden trumf, který mohu ve vhodnou chvíli vynést.
Mortimer u nás zůstal na večeři a hrál pak s baronetem v karty. Komorník mi přinesl kávu do knihovny a já použil příležitosti a dal mu několik otázek.
„Povězte mi,“ řekl jsem mu, „to vaše vzácné příbuzenstvo už odcestovalo, nebo ještě tam venku někde číhá?“
„Nevím, pane. Doufám, že ten člověk už je pryč, neboť sem nepřinesl nic než trápení. Nevím o něm od chvíle, kdy jsem mu naposledy odnesl jídlo, a tomu už jsou tři dny.“
„A tenkrát jste ho viděl?“
„Ne, pane; ale jídlo bylo pryč, když jsem tamtudy šel později kolem.“
„To znamená, že si je určitě odnesl?“
„Tak to vypadá, pane, leda ovšem, že to vzal ten druhý člověk.“
Ustrnul jsem s kávovým šálkem na půli cesty ke rtům a zíral na Barrymora.
„Vy tedy víte, že tam je ještě jeden muž?“
„Ano, pane; na blatech je ještě jeden člověk.“
„Viděl jste ho?“
„Ne, pane.“
„Jak tedy o něm víte?“
„Selden mi o něm pověděl, pane, je tomu týden nebo ještě něco déle. Také se skrývá, ale pokud jsem vyrozuměl, není to trestanec. Nelíbí se mi to, pane doktore – řeknu vám rovnou, že se mi to nechce líbit.“ Jeho hlas prozrazoval prudké duševní hnutí. Mínil to opravdu vážně.
„Tak dávejte pozor, Barrymore, co vám říkám! Mým jediným zájmem na celé věci je zájem vašeho pána. Nepřijel jsem sem pro nic jiného, než abych mu mohl pomáhat. Povězte mi tedy upřímně, co se vám nelíbí.“
Barrymore chvíli váhal, jako by litoval, že se dal strhnout, nebo jako by nenalézal slova, jimiž chtěl vyjádřit své myšlenky.
„Nelíbí se mi ty kejkle tam venku,“ zvolal konečně a ukázal rukou k oknu, vedoucímu na blata. Bylo slyšet déšť, jak vztekle bubnuje na sklo. „Něco se tam děje,“ pokračoval, „a dám na to krk, že se tam peče nějaké lotrovství. Vskutku si oddechnu, pane, až uvidím sira Henryho vracet se zpátky do Londýna!“
„Ale co vás znepokojuje a straší?“
„Podívejte se na smrt sira Charlese! Ať si koroner říká co chce – bylo to hrozné. Poslechněte si ty noční zvuky tam venku! Nenajdete zde člověka, který by v noci šel přes blata, ani kdybyste mu platil. Podívejte se na toho neznámého muže, který se tam někde skrývá a pozoruje a čeká! Nač čeká? Co to všechno znamená? Neznamená to nic dobrého pro nikoho, kdo nese jméno Baskerville, a uleví se mi, až se toho všeho zbavím v den, kdy nové služebnictvo převezme zámek.“
„Ale pokud jde o toho neznámého muže,“ řekl jsem, „můžete mi o něm něco povědět? Co vám říkal Selden? Přišel na to, kde se ten člověk skrývá a co dělá?“
„Několikrát ho viděl, ale je to tichá voda a nic na sobě nedává znát. Selden napřed myslel, že to je někdo od policie, ale brzo přišel na to, že si ten člověk ohřívá nějakou svou polívčičku. Selden říká, že ten člověk vypadá na gentlemana – ale co tam opravdu dělá, tomu nemohl přijít na kloub.“
„A co říká, kde ten člověk přebývá?“
„Někde ve starých obydlích na stráni – v těch kamenných chýších, které tam zbyly po těch dávných lidech.“
„Ale z čeho je živ?“
„Selden vypozoroval, že ten muž zaměstnává nějakého chlapce, který mu nosí všechno potřebné. Hádám, že pro to chodí do Coombe Traceye.“
„Děkuji vám zatím, Barrymore – ještě si o tom třebas promluvíme.“
Když komorník odešel, přistoupil jsem k temnému oknu a díval se mokrým ojíněným sklem na ženoucí se mračna a na prohýbající se obrysy stromů bičovaných vichřicí. Je to zlá, divoká noc i pod zámeckou střechou – natož v kamenné chýši na blatech! Jak vášnivá musí být nenávist, která přiměje člověka, aby vydržel číhat na takovém místě v takový čas! Tam, v chýši na blatech, je zřejmě těžiště problému, který mě tak sužuje. Přísahám, že nemine další den, než učiním vše, co je v lidských silách, abych pronikl k srdci záhady.
Kapitola XI
Muž na skalisku
Výňatek z mého osobního deníku, jenž tvoří předchozí kapitolu, dovedl mé vyprávění až k 18. říjnu, ke dni, kdy se podivné události začaly v rychlém spádu schylovat k děsnému svému závěru. Incidenty následujících několika dnů jsou nesmazatelně vryty do mé paměti a mohu je vylíčit, aniž bych musel nahlížet do poznámek, které jsem si tenkrát dělal. Začínám tedy nyní dnem, jenž následoval po onom odpoledni a večeru, kdy jsem zjistil dvě nadmíru důležitá fakta, totiž za prvé, že paní Laura Lyonsová z Coombe Traceye napsala siru Charlesu Baskervillovi a dala si s ním schůzku přesně na místě a přesně na dobu, kde a kdy ho stihla smrt; za druhé, že muže, který číhá na blatech, lze nalézt mezi kamennými chýšemi. Nepodaří-li se mi na základě těchto dvou informaci vrhnout trochu dalšího světla do temnot našeho případu, bude to znamenat, že trpím nedostatkem inteligence nebo kuráže.
Předchozího večera jsem neměl příležitost povědět baronetovi, co všechno jsem se dozvěděl, protože doktor Mortimer s ním setrval u karet do hodin velmi pozdních. Při snídani jsem ho však o svých objevech informoval a zeptal se ho, zda by mě chtěl do Coombe Traceye doprovodit. Napřed dychtivě přisvědčil, potom však se nám oběma zdálo, že snad dosáhneme lepších výsledků, pojedu-li sám. Řekli jsme si, že čím obřadněji budeme jednat, tím méně se od paní Laury Lyonsové dozvíme. Nechal jsem tedy sira Henryho – ne bez trochy špatného svědomí – doma a odjel jsem na průzkum nové stopy.
Když jsme dojeli do Coombe Traceye, řekl jsem Perkinsovi, aby zavedl koně do stáje hostince, načež jsem se poptal po adrese dámy, kterou jsem přijel vyslechnout. Nebylo obtížné najít její byt, jenž byl ve středu města a v úhledném domě. Služebná mě uvedla bez okolků a bez ohlášení, a když jsem vešel do obývacího pokoje, dáma, která seděla před Remingtonovým psacím strojem, rychle a s radostným úsměvem povstala. Leč vidouc, že jde o cizího člověka, opět usedla. Výraz tváře svědčil o zklamání, když se mě ptala, co si přeji.
První můj dojem byl, že se ocitám před ženou kromobyčejné krásy. Její oči i vlas byly téže sytě hnědé barvy a její líce, ač značně pihovaté, byly zbarveny oním kouzelným nádechem – výsadou brunetek – náznakem ruměnce, jaký vídáváme v nitru některých žlutých růží vzácného druhu. Obdiv – tak opakuji – byl dojmem z prvního pohledu. Druhý pohled byl již důvodně kritický. V jejím obličeji byly stopy čehosi, co do sličné tváře nepatří, snad jakási hrubost výrazu či snad tvrdost pohledu, leč je také možné, že klasickou krásu jejího obličeje kalil náznak vyžilosti. Toho všeho arci jsem si povšiml až později. V tuto chvíli jsem prostě vnímal, že stojím před velmi pohlednou ženou a že se mne ptá na účel návštěvy. Do tohoto okamžiku jsem si neuvědomil, jak delikátní je mé poslání.
„Mám čest,“ řekl jsem, „znát vašeho pana otce.“
Byl to nemotorný úvod a dáma mi to dala pocítit.
„Nemám se svým otcem nic společného,“ řekla. „Nejsem mu ničím zavázána a jeho přátelé nejsou mými přáteli. Nebýt sira Charlese a několika dalších laskavých lidí, byla bych zemřela hlady, aniž můj otec hnul prstem.“