Díval jsem se přes jeho rameno na zažloutlý papír a na vybledlé písmo. V záhlaví bylo napsáno: „Zámek Baskerville“ a pod tím velkými načmáranými číslovkami: „1742“.
„Vypadá to jako nějaký záznam.“
„Ano, je to záznam o jisté pověsti, která se traduje v rodu Baskervillů.“
„Domnívám se však, že si přejete mé rady ve věci modernější a praktičtější?“
„Ano, jde o věc krajně praktickou a naléhavou, jež musí být rozřešena do dvacíti čtyř hodin. Leč rukopis je krátký a těsně souvisí s věcí. Dovolíte-li, přečtu vám jej.“
Holmes se opřel o lenoch své židle, sepjal ruce svým způsobem, to jest tak, že se dotýkaly konečky prstů, a zavřel oči s výrazem člověka odevzdaného osudu. Doktor Mortimer otočil rukopis ke světlu a přečetl vysokým, nemelodickým hlasem následující podivné starosvětské vyprávění:
„O původu psa rodu Baskervillů bylo jest mnoho lícní. An však v přímé posloupností pocházím od Huga Baskervilla a an jsem tento příběh slyšel od svého otce, který ho rovněž slyšel od svého otce, sepsal jsem toto v pevné víře, že věc se zběhla veskrze tak, jak zde psáno. A přeji sobě, abyste věřili, synové moji, že táž Spravedlnost, která hříchy tresce, i odpustiti je může nejmilostivěji a že žádná kletba není tak těžká, aby ji modlitba a pokání sejmouti nemohly. Nech ať vám tedy příběh tento pomůže nebáti se plodů minulosti, ale spíše v budoucnu s obezřelostí sobě hleděti, aby podlé vášně, pro kteréž rodina naše tak zle trpěla, nepropukly znovu k záhubě naší.
Věztež tedy, že v době Veliké rebelie (jejíž dějiny, učeným lordem Clarendonem sepsané, pozornosti vaší co nejdůtklivěji poroučím) na tomto zboží Baskervillském sezením byl Hugo téhož jména, a marné by bylo zapírati, že tento Hugo byl muž kromobyčej divoký, hrubý a bezbožný. Než toto, pravdu-li díti mám, sousedé by mu byli prominuli z té příčiny, že kraj tento světců nikdy neplodil. Ale však Hugo byl nadán i letorou zběsilou a ukrutnou, takže jméno jeho učiněno jest příslovečné po celém Západu. Stalo se pak, že tento Hugo zahořel láskou (ač-li vpravdě vášeň tak temná tak světlým jménem popsána býti může) k dceři rolníka svobodníka, který vlastnil půdu nedaleko zboží Baskervillského. Panna děva však, jsouc cudná a pověsti dobré, vyhýbala se mu, seč byla, neboť se bála zlého jeho jména. A tak se jest přihodilo, že jednoho dne, v předvečer sv. Michaela, Hugo s pěti nebo šesti svých daremných a zlých kumpánů, dobře věda, že její otec i bratří mimo domov dlí, kradí se k chalupě připlížili a pannu unesli. Když ji přivezli na zámek, děva byla jest dána do jedné z horních komnat, zatímco Hugo a spřeženci jeho zasedli k dlouhé pitce, jak bylo jejich zvykem každého večera. Nuže, ubohá děva nahoře málem zšílela, slyšíc zpěv a křik a hrozné rouhání, jež k ni zdola pronikalo, neboť slova, jichž Hugo Baskerville užíval, jsa trunku plný, způsobilá prý byla zahubiti toho, kdo je říkal. Nakonec pak děva bázní tísněná učinila, čeho by se byl zalekl nejstatečnější a nejzdatnější muž, neboť po větvích břečťanu, jenž kryl (a stále ještě kryje) jižní zeď, slezla z podkroví a vydala se na cestu domů, napříč přes blata, což činilo devět mil od zámku k chalupě jejího otce.
I stalo se za maličko, že Hugo opustil své hosty, aby odnesl jídlo a pití – snad spolu s jinými horšími věcmi – své zajatkyni, a spatřil, že klec jest prázdná, a ptáček že uletěl. A tu, jak se zdá, rozlítil se, až byl jako člověk ďáblem posedlý, neboť seběhnuv dolů do hodokvasní síně, vyskočil na velkou tabuli, až se džbery, láhve a mísy rozlétly, a křičel hlasitě před tváří celé družiny, že ještě této noci jest ochoten odevzdati své tělo i duši Mocnostem zla, podaří-li se mu za to mladici dohoniti. A zatímco hodovnici ustrnuli, zděšeni jsouce zběsilostí tohoto člověka, jeden z mužů, maje v sobě více ohavnosti nebo snad více vína než ostatní, vykřikl, aby ji dal štváti loveckými psy. Načež Hugo se vyřítil z domu, křiče na štolby, aby mu osedlali klisnu a vypustili z psírny loveckou smečku. A dav psům šátek děvy, poštval je a sám pak tryskem vycválal jest za měsíčního světla na blata.
Nuže, po nějakou chvíli hodovníci stáli jako sloupové solní, nejsouce s to pochopiti, co všechno se v takové rychlosti zběhlo. Než za maličko podroušenému jejich rozumu začalo svítati, k čemu na blatech věrojatně dojde. I nastalo mezi nimi veliké zmatení a všichni křičeli jeden přes druhého, volajíce ten po svých pistolích, onen po svých koních, jiní po dalším džberu vína. Nakonec však vrátila se do pomatených hlav alespoň trocha rozumu a všichni vespolek, třináct počtem, nasedli jsou na koně a vydali se za Hugem. Měsíc nad nimi svítil jasně a jeli rychle, jeden vedle druhého, dávajíce se směrem, jímž se musela bráti děva, chtěla-li dosáhnouti domova.
Jeli už několik mil, když míjeli jednoho z nočních pastýřů na blatech a volali na něho, zda viděl smečku. A muž, jak se vypráví, byl tak zšílený strachem, že sotva mohl mluviti, ale nakonec řekl, že vskutku viděl nešťastnou děvu se psy v jejích stopách. ,Ale spatřil jsem více než to,’ řekl pastýř, ,neboť Hugo Baskerville mne minul na své černé klisně a za ním bez hlesu běžel obrovský pekelný pes – Bůh uchovej, aby tak hrozný pes kdy běžel v mých patách.’
A tak opilí páni klnuli pastýři a jeli dále. Než záhy jim mráz přeběhl po těle, neboť k nim dolehl zvuk, jako by někdo cválal přes blata, a v příštím okamžiku se kolem nich mihla černá klisna zbrocená bílou pěnou. Otěže vlekla za sebou a sedlo bylo prázdné. Potom se hodovníci sjeli do houfu, neboť na ně padl veliký strach, ale pokračovali v jízdě hlouběji do blat, ačkoliv každý z nich, být sám, radostně by byl obrátil koně. Tak jedouce pomalu dále, přišli konečně na smečku. Ač byli to psi chovu věhlasného a chrabrosti známí, skučíce tiskli se k sobě dohromady při horním konci hluboké prolákliny v blatech; někteří se plížili pryč, jiní se zježenou srstí a strnulýma očima hleděli do úzkého údolí.
Společnost se zastavila, a hádáte-li, že byli nyní střízlivější, než když vyjeli, neprobádali jste. Většina z nich odmítla jeti dále, ale tři muži, nejodvážnější nebo snad nejopilejší, vjeli do prolákliny. Úzké údolí vede do širokého prostranství, ve kterém stály a do dnešního dne stoji dva z oněch velkých balvanů, jaké vztyčovávaly jisté zapomenuté národy v dávných dobách. Měsíc jasně svítil na mýtinu a v jejím středu ležela nešťastná děva, mrtvá hrůzou a vyčerpáním. Leč vlasy na hlavách oněch tří bezbožných rufiánů nevstaly proto, že viděli mrtvou mladici, aniž jen proto, že opodál spatřili mrtvolu Huga Baskervilla, ale že viděli, kterak nad Hugem stojí a jeho hrdlo drásá cosi příšerného, obrovská černá bestie, mající tvary velkého loveckého psa, ale větší než jakýkoli pes, na němž kdy spočinuly smrtelné oči. A právě v tu chvíli, kdy se dívali, ta věc vyrvala jest z Huga Baskervilla hrdlo, načež – když se obrátila s planoucíma očima a s mordou, z níž kanula krev– ti tři muži vykřikli strachy a pořade ječíce ujížděli přes blata, aby život spasili. Jeden, tak se praví, téže noci zemřel jest na to, co viděl, a ostatní dva byli mátožní do konce svých dnů.
Takový, synové moji, jest příběh o zjevení psa, jenž, jak se praví, tak zle sužoval rod od oněch dob až po nynější čas. A sepsal-li jsem to, důvodem bylo, že méně hrůzy jest v tom, co jasně známo, než co toliko z náznaků známe a dohadů. Aniž popříti lze, že mnozí členové rodiny sešli zlou smrtí, jež byla náhlá, krvavá a záhadná. Než přece se můžeme odevzdati do nekonečné dobroty Prozřetelnosti, jež jistě nebude navěky trestati nevinné dále než do onoho třetího a čtvrtého kolena, jak hrozí Písmo svaté. Této Prozřetelnosti, synové moji, vás poroučím a radím vám, abyste pro opatrnost vyhýbali se blatům, vřesovišti, slatině a bažinám v oněch hodinách temnoty, kdy moc zla jest nejsilnější.