„Navštívil jsem vás právě ve věci zesnulého sira Charlese.“
Pihy zřetelně vystoupily na její tváři.
„Co vám o něm mohu říci?“ otázala se a její prsty si nervózně pohrávaly s klávesami psacího stroje.
„Znala jste ho, že ano?“
„Již jsem vám řekla, že dlužím jeho laskavosti za mnohé. Za to, že jsem s to sama se živit, vděčím zájmu, který projevil o můj nešťastný osud.“
„Dopisovala jste si s ním?“
Dáma se po mně rychle podívala a v hnědých jejích očích se objevil záblesk hněvu.
„Co je účelem vašeho vyptávání?“ otázala se zostra.
„Účelem je zabránit veřejnému skandálu. Je lepší, když se vyptávám vás zde, než aby se věc vymkla našim rukám.“
Mlčela a její tvář byla velmi bledá. Konečně zvedla zrak a podívala se na mne zpola vzdorovitě a zpola vzpurně, jako by jí bylo všechno jedno.
„Tedy – budu odpovídat,“ řekla. „Co chcete vědět?“
„Dopisovala jste si se sirem Charlesem?“
„Zajisté jsem mu několikrát psala, abych mu poděkovala za taktní způsob, jakým mi pomáhal.“
„Víte data těch dopisů?“
„Ne.“
„Setkala jste se s ním někdy i osobně?“
„Ano – byť i ne často. Viděla jsem ho několikrát, když byl v Coombe Traceyi. Sir Charles byl skoro samotář a konal dobro nejraději ve skrytu a neokázale.“
„Ale jestliže vás viděl tak málokdy a jestliže jste mu psala jen tak zřídka, jak se dozvěděl o vašem neutěšeném postavení tolik, aby vám mohl pomoci, tak jak jste řekla?“
Vyvrátila mé námitky s krajní pohotovostí.
„Bylo několik gentlemanů, kteří znali můj smutný příběh a kteří se spojili mně ku pomoci. Jedním z nich byl pan Stapleton, soused a velmi blízký přítel sira Charlese. Byl mimořádně laskavý a jeho prostřednictvím se o mém případu dozvěděl sir Charles.“
Věděl jsem už odjinud, že sir Charles při četných příležitostech použil Stapletona jako svého almužníka a sdělení paní Lyonsové neslo punc pravdy.
„Požádala jste sira Charlese někdy písemně o schůzku?“ pokračoval jsem.
Paní Lyonsová se znovu zarděla hněvem.
„Toto, pane, je otázka vskutku krajně troufalá.“
„Lituji, madame, ale musím ji opakovat.“
„V tom případě moje odpověd zní: zajisté nikoliv!“
„Ani v den, kdy sir Charles zemřel?“
Ruměnec v mžiku zmizel a díval jsem se do tváře smrtelně bledé. Její vyschlé rty nedokázaly vyslovit to „ne“, jež jsem spíš viděl, než slyšel.
„Jistě vás klame paměť,“ řekl jsem. „Mohl bych dokonce citovat pasáž z vašeho dopisu. Zněla: ‚Apeluji na Vaše gentlemanství a úpěnlivě Vás prosím, abyste tento dopis spálil a byl v deset u branky.’ “
Myslel jsem, že omdlévá, ale s krajním vypětím se vzpamatovala.
„Což na světě už není gentlemanů?“ zasípala.
„Křivdíte siru Charlesovi. On ten dopis skutečně spálil. Ale někdy zůstává písmo čitelné, i když papír je spálený. Doznáváte nyní, že jste to psala?“
„Ano, napsala jsem to,“ zvolala a nezadržitelný proud vášnivých slov prolomil hráze jejího sebeovládání. „Napsala jsem to. Proč bych to zapírala? Není v tom nic, zač bych se musela hanbit. Chtěla jsem, aby mi pomohl. Byla jsem přesvědčena, že dosáhnu jeho pomoci, když se mi podaří s ním promluvit. Proto jsem ho žádala o schůzku.“
„Ale proč v tak pozdní hodinu?“
„Protože jsem se právě dozvěděla, že nazítří odjíždí do Londýna a že bude nepřítomen snad několik měsíců. A byly tu důvody, proč jsem sira Charlese nemohla vyhledat průběhem dne.“
„Ale proč jste chtěla schůzku v zahradě? Proč jste nešla do zámku?“
„Myslíte, že žena může v noční dobu sama navštívit byt neženatého muže?“
„Dobrá. A co se stalo, když jste tam přišla?“
„Nešla jsem tam.“
„Paní Lyonsová!“
„Nešla jsem tam. Přísahám vám při všem, co mi je svaté, že jsem tam vůbec nešla. Něco se přihodilo, co mi v tom zabránilo.“
„Co to bylo?“
„Je to soukromá záležitost. Nemohu to říci.“
„Připouštíte tedy, že jste si se sirem Charlesem dala schůzku a že místo a čas schůzky se přesně shoduje s místem a časem jeho smrti, ale popíráte, že jste se na schůzku dostavila.“
„Ano, a je to pravda.“
Vyptával jsem se jí znova a znova a obměňoval jsem otázky všelikým způsobem, ale všechno bylo marné, nic víc jsem se nedozvěděl.
„Paní Lyonsová,“ řekl jsem vstávaje, abych zakončil dlouhý, neplodný rozhovor, „berete na sebe velikou odpovědnost a stavíte se do velmi podivného světla tím, že se zdráháte nalít nám čistého vína a říci nám všechno, co víte. Pakliže budu nucen dovolat se pomoci u policie, uvidíte, jak vážně jste kompromitována. Není-li na vaší straně žádné viny, proč jste zpočátku popírala, že jste onoho dne siru Charlesovi psala?“
„Protože jsem se obávala, aby můj dopis nezavdal podnět k nesprávným výkladům a že bych se mohla stát obětí pomluv.“
„A proč jste na sira Charlese tak naléhala, aby dopis zničil?“
„Když jste ten dopis četl, nemusíte se ptát.“
„Neřekl jsem, že jsem četl celý dopis.“
„Citoval jste z něho větu.“
„Citoval jsem doušku. Dopis, jak jsem už řekl, byl hozen do ohně a jen konec byl čitelný. Ptám se vás znova, proč jste na sira Charlese tak naléhala, aby spálil dopis, jejž dostal v den své smrti?“
„Šlo o velmi soukromou věc.“
„Tím více by vám mělo záležet na tom, aby nebyla vyšetřována veřejně.“
„Povím vám to tedy. Jestli jste vůbec něco slyšel o mém neblahém osudu, jistě víte, že jsem se zbrkle provdala a že jsem za svou nerozvážnost těžce pykala.“
„Ano, něco takového jsem slyšel.“
„Můj manžel, kterého se štítím, mi neustálým pronásledováním ztrpčuje život. Zákon je na jeho straně a musím denně počítat s hroznou možností, že mě donutí, abych se k němu vrátila a s ním žila. V době, kdy jsem napsala onen dopis siru Charlesovi, jsem se dozvěděla, že tu je možnost získat ztracenou svobodu rozvodem – za předpokladu, že budu s to zapravit jisté výdaje. To osvobození pro mne znamenalo všechno na světě – duševní klid, štěstí, sebeúctu – všechno. Znala jsem velkorysost a štědrost sira Charlese a domnívala jsem se, že mi pomůže, když uslyší důvody z mých vlastních úst.“
„Jak to tedy přijde, že jste tam pak nešla?“
„Nešla jsem tam proto, že se mi zatím dostalo pomoci odjinud.“
„Proč jste tedy siru Charlesovi věc nevysvětlila alespoň písemně?“
„Byla bych tak učinila, leč nazítří jsem se v novinách dočetla o jeho smrti.“
Všechno to znělo souvisle a logicky a žádná z mých četných otázek ženu nezviklala. Bylo arci jasné, že si pravdivost výpovědi budu moci ověřit jen zjištěním, zda paní Lyonsová v době těsně po tragédii skutečně podala žalobu o rozvod svého manželství.
Nebylo pravděpodobné, že by si troufala říci, že u baskervillského zámku nebyla, kdyby tam ve skutečnosti byla bývala, neboť nemohla se tam dostat jinak než kočárem a nemohla se do Coombe Traceye vrátit dřív než v časných hodinách ranních. Takový výlet by se neutajil. Z toho plynulo, že žena říká pravdu, nebo přinejmenším část pravdy, polopravdu. Odešel jsem zmaten a skleslý. Zase jednou jsem stanul na konci jedné ze slepých uliček, do nichž zřejmě vedly všechny stopy, které jsem jako Holmesův zástupce zde sledoval. A přece – čím víc jsem přemýšlel o tváři paní Lyonsové a o jejím chování, tím zřetelněji jsem cítil, že mi něco zatajovala. Z jakého jiného důvodu by byla tak zbledla? Proč by jinak všechno tak vehementně popírala, dokud nebyla donucena pravdu připustit? Proč v době, kdy úřady vyšetřovaly smrt sira Charlese, byla paní Lyonsová tak velmi zticha? Vysvětlení všech těchto skutečností nemůže být věru tak nevinné, jak mi chtěla namluvit! Pro tuto chvíli však jsem nemohl dále pátrat tímto směrem, ale musel jsem se věnovat druhé stopě, která nám kynula někde mezi kamennými chýšemi na blatech.