Chýše na blatech – toť ovšem velmi široký pojem, jak jsem si uvědomil na zpáteční cestě, když jsem z vozu viděl, že jedna stráň vedle druhé vykazuje stopy dávných kmenů. Barrymore jedině věděl, že neznámý muž přebývá v jedné z opuštěných chýší – ale po blatech jich jsou roztroušeny stovky a stovky. Než měl jsem přece jen jedno vodítko, totiž vzpomínku z noci, kdy jsem toho neznámého zahlédl, jak stojí na vrcholu Černé skály. Černá skála tudíž bude výchozím bodem mého pátrání. Odtamtud začnu a budu prohlížet jednu chýši po druhé, až kápnu na tu správnou. Zastihnu-li v ní hledaného muže, dozvím se z jeho vlastních úst, kdo je a proč nás tak dlouho sleduje. Dozvím se to, i kdybych ho k výpovědi měl přimět namířeným revolverem. Mohl nám uklouznout v tlačenici Regent Street, ale ať ukáže, co dovede na liduprázdných blatech. Na druhé straně – najdu-li chýši a její obyvatel nebude právě přítomen, musím tam zůstat a vyčkat jeho návratu, ať to bude trvat sebedéle. Holmes ho v Londýně propásl. Byl by to věru triumf, kdybych ho dopadl a uspěl tam, kde můj učitel nepochodil.
Dosud nám štěstí nepřálo a znova a znova projevovalo našemu pátrání krajní nepřízeň, nyní však mi konečně přispělo na pomoc. A jeho heroldem nebyl nikdo jiný než pan Frankland, jenž – šedovousý a rudolící – stál před bránou své zahrady, skoro na silnici, po které jsem jel.
„Dobrý den, doktore Watsone,“ křičel na mne už zdaleka, v míře nezvykle dobré. „Musíte koním dopřát odpočinku a vypít si se mnou sklenici vína a pogratulovat mi.“
Způsob, jakým se zachoval vůči dceři, mi Franklanda do značné míry zprotivil, na druhé straně však jsem beztak hledal záminku, jak se nenápadně zbavit Perkinse a kočáru a poslat je domů. Toto byla dobrá příležitost. Vystoupil jsem tedy a napsal siru Henrymu několik řádek, že přijdu pěšky a včas k večeři. Pak jsem následoval Franklanda do jídelny.
„Doktore – dnešek je pro mne velkým dnem – je zapsán červenými literami v kalendáři mého života,“ hlaholil a vydatné se pochechtával. „Podařily se mi dvě věci zároveň. Já ty chasníky zde naučím, že zákon je zákon a že tu mají muže, jenž se nebojí zákona se dovolat. Prokázal jsem a postavil na jisto služebnost cesty středem Middletonova parku – rovnou parkem, pane, jako když nalinýruje, a cesta vede pouhých sto metrů od portálu starého Middletona. Co tomu řeknete? Však my těm magnátům ukážeme, že nemohou zpupně šlapat po právech nás plebejců, čert aby je vzal! A zavřel jsem lesík, kde Fernworthští pořádávali pikniky. Ti holomci si zřejmě myslí, že právo vlastnické je prázdné slovo a že se mohou roztahovat, kde jim libo, a pohazovat papíry a prázdné láhve, kde jim napadne. Oba spory byly rozhodnuty, doktore Watsone – a oba v můj prospěch! Takhle jsem se neměl ode dne, kdy jsem dostal na lavici obžalovaných sira Johna Morlanda kvůli lesnímu pychu za to, že střílel ve vlastní oboře.“
„Jak jste to, propána, dokázal?“
„Podívejte se do Sbírky soudních nálezů, pane. Stojí to za přečtení – najdete tu věc pod záhlavím Frankland kontra Morland. Vrchní zemský soud v Londýně. Stálo mě to dvě stě liber, ale vyhrál jsem to.“
„Měl jste z toho něco?“
„Nic, pane, nic jsem z toho neměl. Jsem hrdý na to, že mohu říci: neměl jsem na věci vůbec žádný zájem. Jednám výhradně z pohnutek zásadních, k očistě veřejného života. Nepochybuji arci, že Fernworthští mě dnes in effigie upálí. Už minule jsem žádal policii, aby zarazila to nedůstojné pálení slaměných panáků s mým jménem, ale venkovská policie je skandálně neschopná, pane, a neposkytla mi ochranu, na kterou mám zákonné právo. Spor Frankland kontra královna[19] umožní veřejnosti, aby si o tom utvořila obraz. Řekl jsem těm podařeným strážcům zákona, že je to bude mrzet, a hle, na má slova již došlo.“
„Jakým způsobem?“ otázal jsem se.
Starý pán se zatvářil velmi lišácky.
„Tím způsobem, že já něco vím, co oni s vyplazeným jazykem a marně shánějí; ale za nic na světě bych to těm darebákům neprozradil.“
Do této chvíle jsem v duchu hledal nějakou výmluvu, jak bych unikl jeho klevetění, ale teď vzbudil můj zájem a chtěl jsem toho slyšet víc. Už jsem však poznal opozičnickou náturu starého hříšníka natolik, abych věděl, že projevit obzvlášť velký zájem je nejbezpečnější způsob, jak mu okamžitě zavřít ústa na sedm zámků.
„Jde patrně o nějaké pytláctví, že ano?“ řekl jsem proto tónem co nejlhostejnějším.
„Haha, mladý příteli, je to něco mnohem důležitějšího! Co byste takhle řekl trestanci na blatech?“
Trhl jsem sebou. „Snad tím nechcete říci, že víte, kde je?“
„I když přesně nevím, kde je, mohl bych přece jenom policii vydatně pomoct informací, jak ho lapit. Nikdy vám nenapadlo, že nejspolehlivěji vyslídíte člověka tím, že dáváte pozor, odkud dostává jídlo? A že vás jídlo přivede až k němu?“
Skutečně přihořívalo více, než mi bylo milo. „Zajisté,“ řekl jsem. „Máte pravdu. Ale jak víte, že je vůbec někde na blatech?“
„Vím to proto, že jsem na vlastní oči viděl toho, kdo mu nosí jídlo.“
Hluboce jsem zalitoval Barrymora. Nebyla to maličkost být vydán v ruce tohoto zlomyslného, mstivého čmuchala a sudiče. Než jeho další slova mi svalila kámen ze srdce.
„Jistě vás překvapí, že mu to jídlo nosí dítě. Vidím je každý den svým dalekohledem, který mám na střeše. To dítě chodí každý den ve stejnou hodinu po stejné stezce – a ke komu by chodilo, ne-li k trestanci?“
Toto byla věru trefa! A přece jsem potlačil jakýkoliv projev zájmu. Dítě! Barrymore říkal, že našeho neznámého zásobuje chlapec. Frankland přišel nikoliv na stopu trestance, ale bezděky zakopl o našeho neznámého. Podaří-li se mi vydolovat z Franklanda podrobnosti, snad mi to uspoří dlouhé, úmorné hledání. Nejlepším mým kutacím nářadím byly zřejmě nevěřícnost a lhostejnost.
„Řekl bych, že to je spíš dítě některého z pastýřů na blatech, které nosí otci večeři.“
I nejmírnější opozice působila na starého paličáka jako ocílka na křesací kámen – jiskry začaly létat. Zle se na mne podíval a šedé kníry se mu naježily jako dopálenému kocourovi.
„Co nedíte, pane?“ řekl a ukázal na široká blata. „Vidíte Černou skálu? Vidíte za ní ten nízký pahorek s tím křoviskem? Je to nejskalnatější část celých blat. Je to místo, které by si vybral pastýř? Váš názor, pane, je krajně absurdní.“
Zkroušeně jsem odpověděl, že jsem mluvil z neznalostí místních poměrů. Má pokora ho zřejmě těšila a přiměla ho k prozrazení dalších důvěrných informací.
„Můžete se spolehnout, pane, že si tvořím úsudek teprve na základě zralých úvah. Viděl jsem toho chlapce s rancem nesčetněkrát. Každý den, někdy i dvakrát denně jsem měl možnost – ale počkejte okamžik, doktore Watsone. Klame mě zrak, nebo se tam teď na té stráni opravdu něco pohybuje?“
19