Stráň byla vzdálena několik mil, ale zřetelně jsem na matně zeleném a šedém pozadí viděl malý tmavý bod.
„Pojďte, pane, pojďte!“ vzkřikl Frankland a hnal se do schodů. „Na vlastní oči se přesvědčíte a uděláte si sám vlastní úsudek.“
Dalekohled, nástroj úctyhodných rozměrů, namontovaný na třínohý podstavec, stál na ploché střeše domu. Frankland přitiskl k dalekohledu oko a vyrazil triumfální pokřik.
„Rychle, doktore Watsone, rychle, než zmizí za kopcem!“
Namouduši, byl tam. Malý uličník s ranečkem na rameni se pomalu lopotil vzhůru po stráni. Když se dostal na hřeben pahorku, viděl jsem na okamžik, jak se proti chladně modré obloze rýsuje otrhaná podivná postavička. Chlapec se plaše a ustrašeně rozhlížel a ohlížel, jako by se bál, že ho někdo pronásleduje. Potom zmizel za kopcem,
„Tak co? Měl jsem pravdu?“
„Zajisté – je to chlapec, který koná nějakou tajnou pochůzku.“
„A jaká pochůzka to je – to by musel uhodnout i vesnický policajt. Ale ode mne se nedozvědí ani slova – a vás zavazuji mlčenlivostí, doktore Watsone. Ani slovo! Rozuměl jste?“
„Jak si přejete.“
„Zacházeli se mnou hanebně – hanebně. Až v procesu Frankland kontra královna tyto skutečnosti vyjdou najevo, troufám si říci, že národem proběhne vlna rozhořčení. Nic mě nepřiměje, abych policii jakýmkoliv způsobem pomohl. Kdybych se byl spoléhal na ně, byli by ti darebáci pálili na hranici místo slaměného panáka mne osobně – a policie by nebyla hnula prstem. Co to? Snad už nechcete odejít? Jistě mi pomůžete vyprázdnit karafu na počest tohoto slavného dne!“
Odolal jsem však veškerému naléhání a podařilo se mi rozmluvit mu i další nápad, že mě doprovodí na zámek. Šel jsem po silnici tak daleko, až kam mě mohl vidět, a pak jsem odbočil na blata a zamířil přímo ke skalnatému pahorku, za nímž zmizel chlapec. Všechny okolnosti mi přály a přísahal jsem si, že nevytěžím-li do dna možnosti, které mi Štěstěna dnes poskytla, nebude to tím, že bych projevil nedostatek energie nebo houževnatosti.
Slunce již zapadlo, když jsem dosáhl vrcholu kopce, a dlouhé stráně pode mnou byly zlatistě zelené na jedné straně a ponořené v šedý stín na straně druhé. Lehounká mlha halila dálné obzory a z ní čněly fantastické obrysy Belliveru a Liščí skály. Nic se nehnulo v obrovské prostoře a žádný zvuk nerušil hluboké ticho. Jediný velikánský pták, racek či koliha, kroužil vysoko vysoko v modrém nebi. On a já jsme byli snad jediní živí tvorové mezi obrovskou klenbou oblohy a mezi pouští pod ní. Pocit hrozné osamělosti se mne zmocnil, siroba pustého lada na mne dolehla, a když jsem si znovu uvědomil tajuplnost a naléhavost svého poslání, až mě zamrazilo. Po chlapci nebylo ani vidu. Ale hluboko pode mnou, v rozsedlině mezi dvěma kopci, byl kruhovitý shluk těch starých kamenných chat; v jejich středu pak byla jedna, která si zachovala kus střechy, dostatečný to kryt proti nepohodě. Srdce mi v hrudi poskočilo, když jsem to spatřil. Toto musí být doupě, v němž neznámý přebývá. Konečně, konečně stanula má noha na prahu jeho úkrytu – jeho tajemství se ocitlo v dosahu mé ruky!
Když jsem se blížil k chatě, tiše a opatrně, jak kráčívá Stapleton s napřaženou síťkou, když chce lapit sedícího motýla, spatřil jsem náznaky toho, že chýše je nebo byla skutečně obydlena. Nezřetelná stezka, vinoucí se mezi balvany, vedla k polorozpadlému otvoru, který sloužil za dveře. Vnitřek chaty byl ponořen v hluboké ticho. Neznámý tam může číhat, ale může se také potulovat po blatech. Mé nervy byly elektrizovány pocitem dobrodružství. Odhodiv cigaretu, sevřel jsem pravicí pažbu revolveru, a přistoupiv rychle ke dveřím, nahlédl jsem do chýše. Byla prázdná.
Než byly tu četné důkazy, že nejsem na liché stopě. Bylo jasné, že toto je místo, kde neznámý bydlí. Na dlouhé kamenné desce, na níž kdysi dřímával člověk mladší doby kamenné, leželo několik svinutých pokrývek, zabalených do nepromokavého pláště. Primitivní ohniště bylo plné čerstvého popelu. Vedle tohoto krbu se povalovalo trochu kuchyňského náčiní a stálo tam vědro zpola naplněné vodou. Hromada prázdných plechovek od konzerv nasvědčovala tomu, že chýše byla obývána po delší čas, a když se mé oči přizpůsobily šeru, zahlédl jsem v jednom koutě vařič a poloprázdnou láhev líhu. Uprostřed chýše sloužil plochý kámen jako stůl a na něm ležel raneček – nepochybně týž, který jsem dalekohledem viděl na rameni chlapce. V balíku byl pecen chleba, konzerva s uzeným jazykem a dvě plechovky meruňkového kompotu. Když jsem, skončiv prohlídku, raneček zase kladl na stůl, srdce mi poskočilo, neboť jsem viděl, že pod balíkem je útržek popsaného papíru. Vzal jsem lístek do ruky a přečetl jsem si, co na něm bylo neuměle nadrápáno tužkou:
Doktor Watson byl v Coombe Traceyi.
Chvíli jsem tu stál s papírkem v ruce a snažil se uhodnout smysl a význam této krátké zprávy. Záhadný neznámý tedy stopuje mne, a nikoliv sira Henryho. A nechodí mi v patách sám, ale poštval na mne nohsleda – snad toho chlapce – a tohle je jeho hlášení. Je docela možné, že jsem od první chvíle neučinil na blatech jediného kroku, který by nebyl pozorován a hlášen. Však jsem také po celý čas měl pocit, jako bych byl obležen neviditelnou mocností, že nás někdo s nesmírnou dovedností a nenápadně opředl jemnou sítí a drží nás tak lehounce, že člověk toliko ve vrcholných chvílích rozpoznává, že je skutečně zapleten do ok záhadného tenata. Bylo-li zde jedno hlášení, mohou tu být i jiná; prohledal jsem tedy celou chýši, ale nic podobného jsem nenašel. Nepřišel jsem ani na žádnou stopu, která by mi něco pověděla o osobě či úmyslech člověka, který žije na místě tak mimořádném. Z celkové situace jedině vyplývalo, že to musí být muž uvyklý na sparťanský způsob života, jenž se umí obejít bez příjemných vymožeností civilizace. Když jsem si vzpomněl na zdejší průtrže mračen a podíval se na děravou střechu, pochopil jsem, jak silný a neměnný musí být úmysl, který drží našeho neznámého v prostředí tak nehostinném. Je to náš zlovolný, potměšilý nepřítel, nebo je to náhodou náš anděl strážný? Přísahal jsem si, že odsud neodejdu, dokud to nezvím.
Venku se slunce sklánělo k obzoru a západ hořel nachem a zlatem a zrcadlil se ve vzdálených jezerech Velké grimpenské bařiny. Odtamtud se odráželo světlo a pronikalo sem v podobě velkých rudých skvrn. Tamhle byly věže baskervillského zámku, tam na druhé straně zvěstoval vzdálený chomáček kouře ves Grimpen. Uprostřed mezi tím, za kopcem, byl dům Stapletonových. Všechno bylo sladké a líbezné a mírumilovné ve zlatém večerním světle; mé oči to vnímaly, ale má duše se ničím nepodílela na míru přírody, nýbrž tetelila se před mlhavostí a děsem setkání, jež se každým okamžikem blížilo. S chvějícími se nervy, ale s pevným odhodláním jsem usedl do temného výklenku chýše a čekal s ponurou trpělivosti na příchod jejího obyvatele.
Konečně, konečně jsem ho zaslechl. Ze značné dálky se ozvalo ostré cvaknutí podpatku, který zavadil o kámen. Zvuk se opakoval znova a znova a zřejmě se blížil. Vtiskl jsem se do nejtemnějšího koutu a natáhl kohoutek revolveru v kapse, pevně odhodlán, že se neprojevím, dokud nebudu mít možnost podívat se důkladněji na neznámého. Nastala dlouhá přestávka – znamení, že se muž zastavil. Pak se kroky zase začaly blížit a stín padl napříč prostranstvím před vchodem.
„Je nádherný večer, Watsone,“ řekl povědomý hlas. „Opravdu myslím, že vám venku bude lépe než uvnitř.“