Kapitola XII
Smrt na blatech
Po několik vteřin jsem zůstal sedět se zatajeným dechem, nechtěje věřit svému sluchu. Nebyl jsem v prvé chvíli mocen slova, ale když jsem přišel k sobě, byla prvým mým pocitem úleva, neboť drtivé břímě odpovědnosti bylo tímto okamžikem sňato z mých beder. Chladný, břitký a ironický hlas mohl na celém světě patřit jenom jednomu člověku.
„Holmesi!“ zvolal jsem, „Holmesi!“
„Pojďte ven,“ řekl, „a zacházejte, prosím, opatrně s tím revolverem.“
Zastavil jsem se v hrubé zárubni dveří a skutečně, zde seděl před chýší na balvanu a jeho šedé oči se chutě pásly na mém překvapeném obličeji. Byl vyzáblý a tělesně vyčerpaný, ale jinak svěží a čilý. Jeho bystrá tvář byla opálena sluncem a ošlehaná větrem. V tvídovém obleku a s látkovou čepici na hlavě vypadal jako pravý turista na blatech. Znal jsem jeho přímo kočičí zaujetí pro osobní čistotu, jeden z charakteristických jeho rysů, a nebyl jsem proto překvapen, že jeho brada je tak dokonale vyholená a jeho košile tak bezvadná, jako bychom byli v Baker Street.
„Ještě jsem co živ nikoho tak rád neviděl jako vás,“ řekl jsem, tiskna znova a znova jeho ruku.
„Nechtěl jste náhodou říci, že jste co živ ještě nebyl tak překvapen?“
„Inu, i k tomu bych se musel přiznat.“
„Věřte mi, že překvapení nebylo zcela jednostranné. Neměl jsem tušení, že jste objevil mou užitečnou poustevnu, neřku-li, že jste už v ní, dokud jsem se na dvacet kroků nepřiblížil ke dveřím.“
„Prozradily mě otisky bot, viďte?“
„Ne, Watsone. Bohužel se nemohu zavázat k tomu, že rozeznám vaše šlépěje mezi všemi otisky bot na světě. Ale chcete-li mne opravdu ošálit, musíte začít chodit do jiné trafiky, neboť vidím-li nedopalek cigarety s nátiskem Bradley, Oxford Street, vím, že můj přítel Watson je nedaleko. Uvidíte zbytek cigarety vedle pěšiny. Nepochybuji, že jste cigaretu odhodil v tom vrcholném okamžiku, kdy jste vyrazil na zteč do prázdné chýše.“
„Přesně tak to bylo.“
„Myslel jsem si to – a protože znám vaši obdivuhodnou houževnatost, byl jsem přesvědčen, že tam sedíte v záloze, se zbraní po ruce, a čekáte, až se nájemník vrátí. Tak vy jste tedy byl skutečně přesvědčen, že já jsem ten zločinec?“
„Nevěděl jsem, kdo jste, ale byl jsem rozhodnut, že to zjistím.“
„Výborně, Watsone! A jak jste mě vypátral? Patrně jste mě viděl oné noci, kdy jste pronásledovali trestance a kdy jsem byl tak neopatrný a dopustil, že za mnou vyšel měsíc?“
„Ano, tehdy jsem vás spatřil.“
„A pak jste nepochybně prohledal všechny chýše, až jste našel tu mou? Je to tak?“
„Nikoliv. Váš poslíček byl pozorován a to mě uvedlo na správnou stopu.“
„Za tím vězí asi ten starý pán s dalekohledem, viďte? Když jsem poprvé viděl, jak se slunce zablýsklo v jeho čočce, nevěděl jsem, co to je.“ Vstal a nahlédl do chýše. „Hle, Cartwright přinesl zásoby. Copak je to za papírek? Tak vy jste byl v Coombe Traceyi, že ano?“
„Ano.“
„Navštívit paní Lauru Lyonsovou?“
„Tak jest.“
„Výborně si počínáte! Naše pátráni se zřejmě brala rovnoběžným směrem, a sečteme-li naše dílčí výsledky, domnívám se, že nabudeme celkem jasný obraz našeho případu.“
„Pokud jde o mne, já se z plna srdce raduji, že jste zde, neboť odpovědnost a ještě k tomu záhada, na to nemám dost silné nervy a myslím, že bych to už dlouho nebyl vydržel. Ale u všech všudy, jak jste se sem dostal a co jste zde dělal? Já myslel, že jste v Baker Street a že pracujete na tom případě vyděračství.“
„Přesně to jsem chtěl, abyste si myslel.“
„To tedy znamená, že sice používáte mých služeb, ale přitom mi nedůvěřujete!“ zvolal jsem poněkud trpce. „Myslím, Holmesi, že jsem si od vás něco takového nezasloužil.“
„Drahý příteli, jako v tolika jiných případech prokázal jste mi i zde pomoc nedocenitelnou a prosím vás, abyste mi prominul, máte-li dojem, že jsem vás nějak obelstil. Po pravdě řečeno vy sám jste byl jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl pro takovýto postup. Uvědomil jsem si v plném rozsahu nebezpečí, v jakém se ocitáte, a to mě přimělo, abych sem přijel a sám se účastnil pátrání. Kdybych se byl přidal k siru Henrymu a k vám, je přece jasné, že by můj zorný úhel byl totožný s vaším, a nadto by má přítomnost byla varovala vaše velmi mocné odpůrce, aby se měli na pozoru. Přijel jsem tedy na zapřenou a to mi umožňovalo pohybovat se zde s volností, které bych nikdy neměl, kdybych bydlel na zámku. Kromě toho zůstávám v celé věci neznámou veličinou a jsem s to zakročit v kritickou chvíli celou svou váhou.“
„Ale proč jste to tajil i přede mnou?“
„Vaše informovanost by nám v pátrání byla nijak neprospěla a mohla naopak vést k odhalení mého inkognita. Dovedl jsem si představit, že byste mi chtěl sdělit to či ono nebo že byste mi ze známé své dobrosrdečnosti byl chtěl přilepšit tím či oním a obé by bylo znamenalo zbytečné riziko. Přivezl jsem si s sebou Cartwrighta – pamatujete toho kloučka z doručovatelské kanceláře – a ten chlapec se stará o nevelký počet věci, které potřebuji: pecen chleba a čistý límec – čeho víc si člověk může žádat? Kromě toho mi poskytuje druhý pár očí na velmi hbitém páru nohou a obé mi prokázalo neocenitelné služby.“
„Mé zprávy tedy byly naprosto zbytečné!“ Hlas se mi zachvěl, neboť jsem si vzpomněl na práci, kterou mi dopisy daly, a na pýchu, s níž jsem je psal.
Holmes vytáhl z kapsy balíček dopisů.
„Zde jsou vaše zprávy, příteli, a podle oslích uši, které zdobí rohy dopisů, vidíte, že jsem je četl důkladně, a víc než jednou. Učinil jsem dokonalá opatření, takže vaše psaní šlo pouze o jediný den déle. Musím vzdát mimořádnou poctu horlivosti a inteligenci, kterou jste osvědčil v tomto kromobyčejně obtížném případu.“
Šalba, jejíž obětí jsem byl, mě stále ještě hnětla. Holmesova chvála však vypudila hněv z mé mysli. Také jsem ve svém srdci musel uznat, že Holmes má pravdu a že pro naše účely bylo skutečně nejprospěšnější, abych o jeho přítomnosti na blatech nevěděl.
„Tak je to lepší,“ řekl, když viděl, že chmura mizí z mě tváře. „A nyní mi povězte, jak jste pochodil na návštěvě u paní Laury Lyonsové – nepřipadlo mi zatěžko uhodnout, že jste jel za ní, neboť je to v Coombe Traceyi jediný člověk, který nám může v naši věci posloužit. Kdybyste tam nebyl dnes jel, je dokonce krajně pravděpodobné, že bych se tam byl zítra vypravil sám.“
Slunce už zapadlo a soumrak se snášel na blata. Ochladilo se a my se uchýlili do chýše, kde bylo tepleji. A tam, v houstnoucím šeru, jsme spolu seděli a já Holmesovi vyprávěl o rozhovoru s paní Lyonsovou. Tak ho to zaujalo, že jsem mu některé pasáže dokonce musel opakovat.
„Je to nadmíru důležité,“ řekl, když jsem skončil. „Vyplňuje to v této nesmírně složité věci mezeru, kterou jsem nebyl s to překlenout. Víte snad, že tato dáma je ve velmi intimním vztahu ke Stapletonovi?“
„O žádném intimním vztahu jsem nevěděl.“
„Nicméně je to fakt, o němž není pochybnosti. Setkávají se, píší si a vládne mezi nimi naprostá shoda. Nuže, to nám poskytuje mocnou zbraň. Kéž bych jí mohl použit, abych ho připravil o nápomoc jeho manželky –“
„Jeho manželky?“
„Oplátkou za to množství informaci, které jste mi poskytl, vám teď dám alespoň jednu. Dáma, která zde vystupuje jako slečna Stapletonová, je ve skutečnosti jeho ženou.“