„Pro boha živého, Holmesi! Jste si naprosto jist tím, co říkáte? Jakpak by byl mohl dopustit, aby se sir Henry do ní zamiloval?“
„Zamilovanost sira Henryho nemohla a nemůže uškodit nikomu, leda siru Henrymu. A Stapleton se dobře zajistil, aby se jí sir Henry příliš nedvořil. Sám jste to pozoroval. Opakuji, že ta žena je jeho manželka, a nikoliv jeho sestra.“
„Ale proč inscenoval tak složitý podvod?“
„Protože předvídal, že mu bude mnohem užitečnější v roli svobodné dívky.“
Všechny instinktivní předtuchy, všechna má nevyslovovaná podezření náhle vykrystalizovala a soustředila se na přírodozpytce. Najednou jsem v tom nijakém, tuctovém člověku se slamákem a síťkou na motýly spatřil cosi hrozného – kreaturu s nekonečnou trpělivostí a bezmeznou lstivostí – netvora s úsměvnou tváří a vražednickým srdcem.
„Tak on je tím naším nepřítelem – on to je, kdo nás sledoval v Londýně?“
„Tak alespoň mi vychází luštění hádanky.“
„A ta výstraha – ta musela pocházet od ní!“
„Správně.“
Obrys obludného zločinu, zpola viděného, zpola tušeného, začal hrozivě vystupovat z temnoty, která mě tak dlouho obklopovala.
„Ale jste si tím jist, Holmesi? Jak víte, že to je jeho manželka?“
„Ten člověk se tak dalece zapomněl, že vám při prvním setkání řekl dokonce kus pravdy o sobě a o svém životě. Nepochybuji, že toho už často litoval. On skutečně kdysi učiteloval na severu Anglie. Nuže – nikoho nenajdete tak snadno jako soukromého učitele. Existují přece zprostředkovatelny učitelských míst, které vám zjistí totožnost každého člověka, jenž kdy zavadil o toto povolání. Nebylo nijak obtížné zjistit, že jedno soukromé učiliště pohořelo za hanebných okolností a že jeho majitel – i když se jmenoval jinak – zmizel i se svou manželkou. Popis osob se shodoval. Když jsem pak zvěděl, že pohřešovaný muž je fanatický entomolog, byla identifikace dokonalá.“
Tma řídla, ale ještě mnohé mi zůstalo ukryto ve stínu.
„Je-li ta žena skutečně jeho manželkou, kam potom máme zařadit paní Lauru Lyonsovou?“ otázal jsem se.
„To je jeden z bodů, které jste sám svým šetřením objasnil. Váš rozhovor s tou paní nám situaci v podstatě vysvětlil. Já sám nevěděl, že paní Lyonsová usiluje o rozvod. Jelikož považuje Stapletona za svobodného muže, počítá nepochybně s tím, že se stane jeho ženou.“
„A když přijde na to, že byla klamána?“
„Nuže – v tom okamžiku nám ta dáma může být velmi užitečná. Prvním naším úkolem musí být návštěva u ní – oba k ní musíme zajet hned zítra ráno. Ale nemyslíte, Watsone, že jste svého svěřence nechal už dost dlouho bez dohledu? Vaše místo je přece jen na baskervillském zámku.“
Poslední pruhy červánků už na západě zmizely a noc se rozhostila po blatech. Několik málo hvězd blikalo na fialové obloze.
„Ještě jednu poslední otázku, Holmesi,“ řekl jsem povstávaje. „Jistě my dva nemusíme nic tajit před sebou navzájem. Povězte mi: co to všechno znamená? Oč mu jde? Co vlastně chystá?“
Holmes ztlumil hlas, když odpověděclass="underline" „Vraždu chystá, Watsone – rafinovanou, chladnokrevnou, předem uváženou vraždu. Neptejte se mne na podrobnosti. Má tenata se kolem něho stahují ve chvíli, kdy jeho tenata se stahuji kolem sira Henryho – a s vaší pomoci je zločinec už skoro v naší moci. Jen jedno nebezpečí nám může hrozit. To jest, že by on přikročil k činu, dřív než my budeme připraveni ho zneškodnit. Potřebuji ještě den – nejvýš dva – abych měl kruh důkazů uzavřený, ale do té doby střežte svého svěřence, jak jen milující matka dovede bdít nad chorým svým dítětem. Vaše dnešní cesta na blata se sama ospravedlnila, a přece bych byl skoro raději, kdybyste se nebyl hnul od jeho boku. – Slyšte!“
Hrozný výkřik – zaječení hrůzy a úzkosti explodovalo z ticha blat a zdálo se nám, že nebere konce. Děsný zvuk zmrazil krev v mých žilách.
„Kriste na nebi!“ vydralo se mi ze sevřeného hrdla. „Co to bylo? Co to znamená?“
Holmes už byl na nohou. Viděl jsem obrys jeho štíhlé pružné postavy ve dveřích chýše – stál tu s vypnutou hrudi, trochu předkloněný a zíral do temnoty.
„Ticho!“ zašeptal. „Ticho!“
Výkřik musel být sám o sobě silný svou živelností, ale přicházel odkudsi zdaleka, z místa kdesi na temné pláni. Nyní nám udeřil ve sluch znova, z větší blízkosti, hlasitější, ještě úpěnlivější a naléhavější než předtím.
„Kde to je?“ zašeptal Holmes; a z chvění jeho hlasu jsem poznal, že i on, muž z oceli, je otřesen do hloubi duše. „Kde to je, Watsone?“
„Tam – myslím tam.“ Ukázal jsem do tmy.
„Ne – tam!“
Výkřik smrtelné hrůzy znova rozechvěl ticho noci – tentokrát z blízkosti ještě větší a mnohem silněji než předtím. A nový zvuk se vmísil do děsného křiku, hluboké mručení, melodické, a přece děsivé, stoupající a klesající jako tiché, nekonečné šuměni moře.
„Pes!“ vykřikl Holmes. „Pojďte, Watsone, pojďte! Nebesa! Přijdeme-li příliš pozdě...!“
Rozběhl se na blata, běžel rychle a já ho následoval. Leč teď k nám ze zvlněného terénu, z míst těsně před námi dolehl poslední zoufalý výkřik a pak jsme zaslechli temný, dunivý pád. Zastavili jsme se a naslouchali. Než žádný další zvuk už neporušil těžké ticho bezvětrné noci.
Viděl jsem, jak si Holmes zoufale sahá na čelo jako člověk, jenž je bez sebe vzrušením. Dupl nohou do země.
„Porazil nás, Watsone. Přicházíme pozdě.“
„Ne, ne – to jistě ne!“
„Já blázen jsem ještě vyčkával. A vy, Watsone, zde vidíte, co pošlo z toho, že jste opustil svého svěřence. Ale nebesa mi jsou svědkem – došlo-li k nejhoršímu, pomstíme ho!“
Slepě jsme pádili temnotou, naráželi do balvanů, klestili si cestu křovisky, bez dechu utíkali do kopců a řítili se ze strání, pořád ve směru, odkud k nám před chvílí doléhaly ty děsné výkřiky. Z každé vyvýšeniny se Holmes dychtivě rozhlédl, ale blata byla zahalena v temný stín a nic se nehnulo na jejich pustém povrchu.
„Vidíte něco?“
„Ne. Nic.“
„Ale slyšíte? Slyšte!“
Tichý sten dolehl k našemu sluchu. Zvuk přicházel odkudsi od naší levé ruky. Na té straně končil kamenný hřeben kopce srázným útesem, z něhož bylo vidět dolů na stráň posetou kamením. A tam, na tom skalistém svahu, leželo cosi tmavého, nejasně ohraničeného, velký předmět nepravidelného tvaru, přitisknutý k zemi. Když jsme k němu přibíhali, zaostřovaly se nám jeho matné obrysy, až jsme viděli: byl to ležící člověk, tváří obrácený k zemi, hlavu měl skloněnou v hrozném úhlu pod hruď, ramena stažená a tělo skrčené, jako by právě chtěl udělat kotrmelec. Tak groteskní byl jeho postoj, že jsem si v prvním okamžiku ani nedovedl uvědomit, že se stenem, jejž jsme slyšeli, vydechl i svou duši. Neznámý tu ležel tiše a nehnutě, když jsme se nad něho sklonili. Holmes na něho sáhl a s výkřikem zděšení ruku zase odtáhl a zvedl. Plamen sirky, kterou škrtl, svítil na jeho krví zbrocené prsty a svítil na příšernou kaluž, jež se pomalu zvětšovala pod rozdrcenou lebkou oběti. A svítil ještě na něco jiného, nad čím nám srdce ustalo bít – svítil na mrtvolu sira Henryho Baskervilla!
Každý z nás pamatoval, nikdo z nás obou nemohl zapomenout na tvídový oblek té zvláštní rzivé barvy, na šaty, v nichž onoho dopoledne k nám prvně přišel do Baker Street. Sirka ještě jednou vzplála, ukázala nám zřetelně ležící postavu a pak zhasla nadobro – stejně jako naše naděje. A tma se rozprostřela vůkol a temnota zoufalství uvnitř v našich srdcích. Holmes zasténal a jeho tvář bíle prosvítala tmou.