„Ten ničema! Ten ničema!“ zvolal jsem se zaťatými pěstmi. „Ach Holmesi, nikdy si neodpustím, že jsem ho ponechal osudu.“
„Moje vina je vetší než vaše, Watsone. Jen proto, abych měl důkazy pěkně pohromadě a kompletní, jsem zahodil život svého klienta. Je to největší rána, jaká mě stihla v celé mé kariéře. Ale jak jsem mohl vědět – jak jsem mohl vědět, že dá svůj život všanc na blatech přes všechny moje výstrahy?“
„A my jsme slyšeli jeho volání o pomoc – pane bože, ty výkřiky hrůzy – a nebyli jsme s to ho zachránit! Kde je ta psí bestie, která ho vehnala do smrti? Možná že v tuto chvíli číhá zde někde mezi skálami. A Stapleton – kde je Stapleton? Musí pykat za své činy.“
„Odpyká je. O to se postarám. Strýc i synovec byli zavražděni – jeden byl k smrti vyděšen pohledem na zvíře, jež považoval za nadpřirozeného tvora, druhý byl vehnán do zkázy na panickém útěku, chtěje mu uniknout. Ale nyní musíme prokázat spojitost mezi zvířetem a mezi člověkem, mezi psem a mezi Stapletonem. Slyšeli jsme sice jakoby vytí psa – ale jinak nemůžeme ani odpřísáhnout, že pes vůbec existuje, neboť sir Henry očividně zemřel na následky pádu. Ale při všem, co je mi svaté – nechť ten člověk je sebeprohnanější, bude v mé moci, než mine zítřejší den!“
S hořkostí v srdci jsme stáli nad zohavenou mrtvolou, přemoženi náhlou a neodčinitelnou katastrofou, která přivedla k tak bědnému konci všechno naše dlouhé, lopotné úsilí. Potom, když měsíc vyšel nad obzor, jsme vystoupili na okraj srázu, z něhož náš nešťastný přítel spadl, a hleděli dolů na blata, půl stříbrná a půl temná. Daleko, na míle daleko ve směru ke Grimpenu hořelo jedno jediné nehybné nažloutlé světlo. Mohlo to být jenom okno osamělého Stapletonova domu. Díval jsem se na ně a s trpkou kletbou jsem tím směrem pohrozil pěstí.
„Proč bychom ho nemohli zatknout již nyní?“
„Naše důkazy nejsou ještě usvědčující. Ten člověk je opatrný a prohnaný na nejvyšší stupeň. Nesejde na tom, co víme, ale co můžeme dokázat. Dopustíme-li se jediného chybného tahu, může nám padouch i teď ještě uniknout.“
„Co tedy můžeme udělat?“
„Budeme mít hodné práce, ale až zítra. Dnes nám už nezbývá než prokázat poslední službu našemu ubohému příteli.“
Spolu jsme sestoupili po srázném svahu a stanuli u mrtvoly, černé a zřetelné na stříbrném kameni. Pohled na tělo zkroucené ve smrtelné křeči mi slzami zkalil oči a proklál mne prudkou bolestí.
„Musíme někoho přivolat, Holmesi! Sami bychom nedokázali odnést ho až do zámku. Pro boha živého, zbláznil jste se?“
Holmes totiž vykřikl, sklonil se nad mrtvolu a pak začal radostně poskakovat a smát se a tisknout mi ruku. Nepoznával jsem svého přísného, uzavřeného přítele. Z této stránky jsem ho věru neznal!
„Vousy! Vousy! Ten člověk má vousy!“
„Vousy?“
„Není to baronet – je to – je to, nastojte – je to můj soused, trestanec.“
V horečném chvatu jsme otočili nebožtíka naznak a strnisko zbroceného vousu čnělo do studeného, jasného světla měsíce. Nebylo pochyb – nízké ploché čelo, vpadlé zvířecí oči – přesně ona tvář, která na mne civěla ve světle svíčky přes balvan. Byla to tvář Seldena, hledaného zločince.
Potom se mi v mžiku rozbřesklo. Vzpomněl jsem si, že baronet daroval své obnošené šatstvo Barrymorovi. Barrymore je postoupil Seldenovi, aby mu usnadnil útěk. Boty, košile, čepice – všechno kdysi patřilo baronetovi. Případ byl stále ještě tragický – leč tento muž alespoň zasluhoval smrt podle zákonů své země. Pověděl jsem Holmesovi, jak se Selden dostal k těm svrškům, a srdce mi překypovalo radostí a vděčností k osudu.
„Ty šaty tedy stály chudáka život,“ řekl Holmes. „Je sdostatek jasné, že pes byl naučen na baronetovu stopu pomocí nějakého kusu baronetova oblečení – patrně to byla bota, ukradená v hotelu – a tak uštval tohoto člověka. Je tu však jedna velmi podivná okolnost: Jak Selden v té tmě zvěděl, že ho stopuje nějaký pes?“
„Slyšel ho.“
„Otrlý, otužilý člověk jako tento trestanec by neztratil hlavu jen proto, že slyší na blatech štěkat psa. A jistě by proto nepropadl takové panice, aby řval o pomoc a riskoval tím, že bude chycen. Soudě podle jeho křiku, utíkal dlouhou dobu. To znamená, že propadl panice, když pes byl ještě od něho vzdálený. – Jak tedy poznal, že pes je ve stopách jemu?“
„Podle mého názoru je mnohem větší záhada, proč – za předpokladu, že naše dohady jsou správné –“
„Nic nepředpokládám.“
„Dobrá – tedy proč byl pes dnes večer puštěn na blata? Nemyslím, že se po blatech potuluje stále. Stapleton by psa přece neodvázal, pokud by nevěděl, že tam bude sir Henry.“
„Můj hlavolam je těžší než váš, neboť se domnívám, že odpověď na vaši otázku dostaneme velmi brzo. Kdežto záhada, kterou mám na mysli já, zůstane snad nerozřešena navěky. Teď se musíme rozhodnout, co podnikneme s tělesnými pozůstatky zde toho chudáka. Nemůžeme je tu ponechat na pospas liškám a havranům.“
„Snad bychom ho mohli odnést do některé z chýši a pak to oznámit policii.“
„Správně! Nepochybuji, že my dva stačíme odnést ho tak daleko. Ale co to, Watsone? Při všem, co je úžasné a drzé! Tam přichází on sám! Ani slovem neprozraďte své podezření – ani slůvkem, sic se všechny mé plány zhroutí.“
Po blatech se k nám blížila nějaká postava a viděl jsem žhnout temně rudý bod – špičku hořícího doutníku. Měsíc svítil na chodce a rozpoznal jsem úhlednou postavu a čilou chůzi přírodozpytce. Zastavil se, když nás spatřil, a pak k nám zamířil.
„To snad nejste opravdu vy, doktore Watsone? Jste poslední člověk, kterého bych se nadál na blatech v tuto noční dobu. Ale, ale, copak je tamhle? Stalo se někomu něco? – Ne – neříkejte, že je to náš přítel sir Henry!“
Rychle mě minul a sklonil se nad mrtvého. Slyšel jsem, jak tlumeně vyjekl a doutník mu vypadl z prstů.
„Kdo – kdo to je?“ zakoktal.
„Je to Selden, ten člověk, který utekl z Princetownu.“
Příšerná byla Stapletonova tvář, když se k nám obrátil, leč s krajním úsilím překonal své překvapení i zklamání. Ostře se podíval na Holmese a pak na mne.
„I propána! Toť hrozný případ. Jakpak se mu to stalo?“
„Máme dojem, že spadl tam z té skály a zlomil vaz. Můj přítel a já jsme se procházeli po blatech, když jsme zaslechli výkřik.“
„I já jsem slyšel výkřik, a proto jsem vyšel z domu. Pomyšlení na sira Henryho mě zneklidnilo.“
Nedalo mi, abych se neotázaclass="underline" „Proč jste myslel právě na sira Henryho?“
„Protože jsem ho pozval, aby přišel k nám. Když nešel, byl jsem překvapen a přirozeně jsem byl jat obavami o něho, jak jsem zaslechl výkřiky na blatech. Mimochodem řečeno“ – jeho oči, upřené dosud na mne, neklidně blýskaly po Sherlocku Holmesovi – „neslyšeli jste nic jiného?“
„Ne,“ řekl Holmes. „Vy ano?“
„Ne.“
„Co jste tedy měl na mysli?“
„Ale – víte přece, co si venkované vyprávějí o strašidelném psu a podobně. Tvrdí se, že je ho za noci na blatech slyšet. Tak mi napadlo, zda jste nezaslechli něco, co by tomu nasvědčovalo.“
„Nic takového nebylo slyšet,“ řekl jsem.