„A jak si vysvětlujete smrt toho chudáka?“
„Nepochybuji o tom, že zde nakonec strachy a strádáním zešílel. V tomto nepříčetném stavu asi pobíhal po blatech a přitom spadl ze skály a zlomil vaz.“
„Je to pravděpodobná teorie,“ řekl Stapleton a oddechl si – úlevou, jak jsem se domníval. „Co vy o tom soudíte, pane Sherlocku Holmesi?“
Můj přítel se uklonil na znamení obdivu: „Umíte hbité zjišťovat totožnost,“ řekl.
„Očekávali jsme vás zde, v tom našem kraji od chvíle, kdy sem přijel doktor Watson. Přibyl jste včas, abyste spatřil tragédii.“
„Ano, ano, tak jest. Nepochybuji, že domněnka mého přítele dokonale vysvětluje, co se asi stalo. Povezu si zítra s sebou do Londýna nepříjemnou vzpomínku.“
„Ó, vy se zítra vracíte?“
„Takový je můj úmysl.“
„Doufám, že vaše návštěva vrhla trochu světla na události, kterými si zde lámeme hlavu?“
Holmes pokrčil rameny. „Člověk nemůže mít vždycky úspěch, v nějž doufal. Detektiv potřebuje fakta, nikoliv pověsti a povídačky. Nemohu říci, že bych byl spokojen s výsledky svého zájezdu.“
Můj přítel mluvil způsobem zcela upřímným a věcným. Stapleton se na něho ještě upřeně díval. Pak se obrátil ke mně.
„Navrhl bych dopravit toho nešťastníka ke mně domů, ale brání mi v tom ohled na mou sestru, která by se příliš vyděsila. Myslím, že se mu do rána nic nestane, zakryjeme-li mu něčím tvář.“
Tak jsme to také udělali. Odolali jsme Stapletonovu pozvání, abychom zašli k němu, a vydali jsme se, Holmes a já, na cestu do zámku. Stapletona jsme nechali, aby šel domů sám. Ohlédajíce se, viděli jsme osamělou postavu, jak se pomalu šine po rovině blat, a viděli jsme také tu černou šmouhu na postříbřené stráni, která ukazovala, kde leží muž, jenž zde došel tak hrozného osudu.
„Konečně došlo k boji zblízka,“ řekl Holmes, když jsme ušli kus cesty po blatech. „Je to chasník skutečně troufalý až k drzosti a umí se věru ovládat. Nezhroutil se, ani když zjistil, že jeho nástrahám padl za oběť někdo načisto jiný – a přece to pro něho musela být rána vpravdě krušivá. Řekl jsem vám, Watsone, v Londýně, a říkám vám nyní znova, že jsme ještě nikdy neměli nepřítele hodnějšího naší oceli.“
„Mrzí mě, že vás viděl.“
„I mne to zprvu mrzelo. Leč nebylo vyhnutí.“
„Ví tedy, že jste zde. Jak myslíte, že se to projeví na jeho plánech?“
„Je možné, že bude opatrnější – ale snad ho to přiměje k zoufalému výpadu. Jako většina chytrých zločinců spoléhá snad příliš na svou chytrost a bude si myslet, že nás dokonale oklamal.“
„Proč bychom ho neměli zatknout ihned?“
„Můj milý Watsone, vy jste celým svým založením muž činu. Pud vám velí, abyste vždycky učinil něco energického. Ale dejme tomu, že bychom ho dali dnes v noci zatknout – co, propána, bychom tím získali? Nic bychom mu nedokázali. V tom je ta jeho satanská prohnanost! Kdyby operoval s nějakým člověkem, mohli bychom sehnat jakýs takýs důkaz – ale žádný velký pes sám o sobě, i kdybychom ho vyvlekli na světlo boží, nám nepomůže hodit oprátku na krk jeho pána.“
„Máme přece jisté důkazy.“
„Nemáme ani stopu důkazu – máme jenom předpoklady a dohady. U soudu by se nám vysmáli, kdybychom jim přišli s takovou zkazkou a s takovým svědectvím.“
„Je tu například smrt sira Charlese.“
„Jenž byl nalezen bez známek zranění. Vy i já, my oba víme, že zemřel zděšením, a víme také, co ho zděsilo; ale jak chcete zařídit, aby to vědělo i dvanáct prozaických porotců? Kde máte nějaké stopy velikého psa? Kde máte rány po jeho tesácích? My ovšem víme, že žádný lovecký pes nekousne nic mrtvého a že sir Charles byl mrtev dřív, než ho ta bestie dohonila. Ale to všechno musíme dokázat – a nejsme s to tak učinit.“
„A co dnešní večer?“
„Nejsme na tom po dnešním večeru o nic lépe. Ani zde nebylo přímé souvislosti mezi psem a mezi Seldenovou smrtí. My toho psa přece vůbec neviděli! Slyšeli jsme ho; ale nemůžeme dokázat, že se hnal po Seldenově stopě. A navíc – není tu vůbec žádného motivu. Ne, drahý příteli, musíme se smířit s faktem, že zatím nemáme jediného důkazu a že nám nezbývá než riskovat cokoliv, jen abychom nějaký důkaz získali.“
„Jak to míníte udělat?“
„Skládám veliké naděje v to, čím nám snad pomůže paní Laura Lyonsová, až jí vysvětlíme, jaká je situace. Mám kromě toho také své vlastní plány. Ale zítřejší starosti přenechme zítřku; leč doufám, že než ten zítřejší den mine, budu mít nad zločincem konečně vrch.“
Nic víc jsem z něho nedostal. Holmes kráčel pohřížen v přemýšlení a nepromluvil, až jsme byli před zámeckou bránou.
„Půjdete dovnitř?“
„Ano; nevidím důvodu, proč se dále skrývat. Ale chtěl bych vás, Watsone, ještě důtklivě požádat: ani slovem se před baronetem nezmiňte o psu! Nechtě ho při tom, že Selden nešťastnou náhodou spadl ze skály – ať si myslí totéž, co Stapleton chce, abychom si mysleli my. Alespoň s větším klidem podstoupí zatěžkávací zkoušku, která ho čeká zítra, kdy je – pamatuji-li si správně vaše hlášení – pozván k těm lidem na večeři.“
„Ano, je na zítřek pozván, stejně jako já.“
„V tom případě se musíte omluvit, neboť je nutné, aby sir Henry šel sám. To se dá snadno zařídit. A nyní, ačkoliv jsme zameškali večeři, doufám, že dostaneme ještě něco jíst.“
Kapitola XIII
Kladení leče
Sir Henry byl příchodem Sherlocka Holmese spíše rozradostněn než překvapen, neboť již několik dní očekával, že ho vývoj událostí z Londýna přivábí. Nicméně zvedl obočí, když viděl, že můj přítel nemá žádná zavazadla a že neuvádí ani žádné vysvětlení, proč tomu tak je. Sir Henry a já jsme se záhy na Sherlocka Holmese složili a zásobili ho vším potřebným a při opožděné večeři jsme baronetovi pověděli všechno, co jsme považovali za žádoucí, aby věděl. Napřed však mi připadl nemilý úkol informovat manžele Barrymorovy o Seldenově smrtí. Učinil jsem tak co nejšetrněji a Barrymore snad v hloubi svého srdce pocítil bezmeznou úlevu, jeho žena však hořce plakala do své zástěry. Pro celý svět byl Selden násilníkem, napůl zvíře, napůl běs; ona však v něm stále ještě viděla malého neposedného chlapečka svého vlastního dětství, dítě, jež se jí držívalo za ruku a utíkávalo se do její ochrany. Ztracen vpravdě je muž, jenž nemá jediné ženy, která by pro něho truchlila.
„Nudil jsem se a chodil po domě od ničeho k ničemu po celý den od chvíle, kdy Watson dnes ráno odjel,“ řekl baronet. „Myslím, že si zasloužím trochu pochvaly za to, že jsem držel slovo. Kdybych nebyl přísahal, že sám nevyjdu, mohl jsem mít pestřejší večer, neboť Stapleton mi vzkázal, zda bych k nim nezašel.“
„Nepochybuji, že byste v tom případě byl vskutku měl pestřejší večer,“ řekl Holmes suše. „Mimochodem řečeno, zřejmě si nijak neceníte, že jsme pro vás truchlili, domnívajíce se, že jste zlomil vaz.“
Sir Henry vyvalil oči. „Jak to?“
„Ten ubožák měl na sobě vaše šaty. Obávám se, že váš komorník, který mu je dal, bude mít oplétání s policii.“
„Není to pravděpodobné. Pokud vím, nebyly na nich žádné monogramy.“
„To má štěstí – lépe řečeno, všichni máte štěstí, neboť jste v této věci na štíru se zákonem. Opravdu nevím, zda bych jako svědomitý detektiv nebyl především povinen zatknout celou domácnost. Watsonova hlášení obsahují řadu velmi usvědčujících důkazů.“