„Ale jak je to s naším případem?“ otázal se baronet. „Už jste si z toho zmatku něco vybral? Nemohu tvrdit, že bychom my dva, doktor Watson nebo já, z toho byli nějak zmoudřeli za tu dobu co jsme zde.“
„Myslím, že budu zanedlouho s to situaci vám objasnit. Je to věc kromobyčejně nesnadná a mimořádně složitá. Je mnoho bodů, které ještě vyžadují osvětlení – ale mohu říci, že už svítá.“
„Jedno faktum jsme zjistili, jak vám Watson nepochybně již pověděl. Slyšeli jsme psa na blatech, takže mohu odpřisáhnout, že nejde jen a jen o planou pověru. V Americe jsem míval psy a rozhodně poznám, co je psí vytí. Jestli dokážete toho zdejšího psa uvázat na řetěz a opatřit náhubkem, jsem ochoten prohlásit vás místopřísežně za největšího detektiva všech dob.“
„Myslím, že mu náhubek dám a že ho spolehlivě uvážu, poskytnete-li mi svou pomoc.“
„Cokoliv mi řeknete, všechno učiním.“
„Výborně; a budu po vás kromě toho chtít, abyste to udělal v slepé poslušnosti, aniž se budete ptát na důvody.“
„Jak si přejete.“
„Učiníte-li to, myslím, že máme dobré vyhlídky na brzké vyřešení našeho problému. Nepochybuji –“
Náhle se odmlčel a zadíval se strnule někam do prázdna nad mou hlavou. Lampa mu svítila přímo do obličeje a jeho tvář byla tak napjatá a nehybná, že mohla patřit dokonalé antické soše, zosobňující intelekt a napětí.
„Co se děje?“ zvolali jsme oba.
Sklonil hlavu a podíval se na nás a věděl jsem, že potlačuje nějaké vnitřní vzrušení. Jeho rysy byly stále ještě klidné, ale oči mu svítily radostí a triumfem.
„Promiňte znalcovu obdivu,“ řekl a mávl rukou směrem k portrétům, jejichž řada zdobila protilehlou stěnu. „Watson sice tvrdí, že o umění nemám nejmenší potuchy, ale to z něho mluví pouhá závist, protože se naše názory na malířství rozcházejí. Nicméně mohu prohlásit, že toto je řada portrétů vskutku znamenitých.“
„To rád slyším,“ řekl sir Henry a podíval se na mého přítele trochu překvapeně. „Já sám nepředstírám, že tomu rozumím, a rozhodně bych se v porotě, která posuzuje koně nebo chovné býky, uplatnil lépe než v jury malířské. Nevěděl jsem, že máte čas na takové věci.“
„Rozumím tomu dost, abych poznal dobrou věc, když ji vidím. Dal bych krk, že to je Kneller, tamta dáma v modrém hedvábí, a ten korpulentní gentleman v paruce by měl být originál Reynolds[20]. Předpokládám, že to jsou portréty rodinné?“
„Do jednoho.“
„Znáte jejich jména?“
„Barrymore mé podrobil výcviku a myslím, že bych svou lekci dokázal slušně odříkat.“
„Kdo je ten muž s dalekohledem?“
„To je kontraadmirál Baskerville, jenž sloužil pod Rodneyem[21] v Západní Indii. Muž v modrém kabátě a se svitkem papíru je sir William Baskerville, jenž byl za Pitta předsedou výborů Dolní sněmovny.“
„A ten kavalír přímo proti mně – ten v černém sametu a s bílými krajkami?“
„Ó – máte plné právo dozvědět se o něm. On je příčinou všeho zla – je to nectný Hugo, který přivolal psa na rod Baskervillů. Na toho tak hned nezapomeneme.“
Díval jsem se na portrét se zájmem a také s trochou překvapení.
„I propána!“ řekl Holmes, „vypadá spíš jako učiněná putička, ale musím přiznat, že mu z očí kouká skutečný ďábel. Představoval jsem si ho jako muže robustnějšího, spíš jako hulvátského hromotluka.“
„O autentičnosti portrétu není pochyb, neboť jméno i letopočet, 1647, jsou napsány na rubu plátna.“
Holmes už toho mnoho nenamluvil, ale zdálo se, že ho kontrfej starého flamendra a výtržníka magicky přitahuje, neboť po celou dobu večeře z něho oči skoro nespustil. Teprve mnohem později, když se sir Henry už odebral do svého pokoje, jsem zvěděl, jakými cestami se braly myšlenky Sherlocka Holmese. Přinesl ze svého pokoje svícen a zavedl mě zpátky do jídelny. Zvedl svíčku a přiblížil ji k starému ztemnělému portrétu na zdi.
„Vidíte tam něco?“
Díval jsem se na široký klobouk s vlajícím pérem, na splývající vrkoče, na bílý krajkový límec a na ostře rýsovanou přísnou tvář, kterou tyto dobové doplňky rámovaly. Nebyl to brutální obličej, spíš trochu afektovaný, tvrdý a přísný; ústa byla neúsměvná a tenké rty pevně stisknuté; oči měl chladné a pánovité.
„Je podobný někomu, koho znáte?“
„Čelist připomíná trochu sira Henryho.“
„Snad – nepatrným náznakem. Ale posečkejte okamžik!“
Holmes vystoupil na židli, a drže v levici svíčku, přikryl ohnutou pravou paží a rukou široký klobouk a dlouhé kadeře.
„Pro boha živého!“ vzkřikl jsem ohromen.
Tvář Jacka Stapletona na mne hleděla z plátna.
„Tak vidíte! Mé oči jsou cvičeny zkoumat obličeje, nikoli kudrlinky kolem nich. Schopnost prohlédnout přestrojení patří k nejzákladnější kvalifikaci detektiva.“
„Ale to je úžasné! Mohl by to být jeho vlastní portrét.“
„Ano, je to zajímavý příklad atavismu – v tomto případě jak po stránce tělesné, tak i duševní. Studium rodinných portrétů by člověka mohlo obrátit na víru v převtělování. Ten člověk je typický Baskerville – to je naprosto zřejmé.“
„Včetně chutí na dědictví.“
„Tak jest. Náhoda, která nás přivedla k tomuto portrétu, nám poskytla jeden z článků, které jsme v řetěze důkazů nejvíce pohřešovali. Už ho máme, Watsone, už ho máme, a troufal bych si odpřisáhnout, že než uplyne zítřejší večer, bude se třepotat v naší síti tak bezmocně jako motýli, které sám chytá. A potom: špendlík, kousek korku a cedulku s jménem – a zařadíme ho do bakerstreetské sbírky!“
Odvraceje se od obrazu, propukl ve smích, což dělal málokdy. Zřídka jsem ho slyšel se smát a pokaždé to věštilo něčí konec.
Vstával jsem ráno časně, ale Holmes musel být na nohou už mnohem dříve, neboť oblékaje se spatřil jsem ho oknem, jak se odněkud vrací do zámku.
„Ano, dnes budeme mít rušný den,“ řekl a mnul si ruce, rozradostněn představou akce. „Sítě jsou rozprostřeny a co nevidět začne výlov. Než mine den, uvidíme, zda jsme tu naši velkou dravou štiku chytili, či uklouzla-li nám ze zátahu.“
„Už jste byl na blatech?“
„Poslal jsem z Grimpenu do Princetownu zprávu o Seldenově smrti. Myslím, že nikdo z vás nebude mít žádné nepříjemnosti – skoro vám to mohu zaručit. Také jsem promluvil se svým věrným Cartwrightem a uklidnil jsem ho, že se mi nic zlého nepřihodilo, sic by mi určitě byl umřel žalem u dveří mé chýše jako pes na hrobě svého pána.“
„A co je dalším bodem programu?“
„Vyhledat sira Henryho – ale zde už je!“
„Dobré jitro, Holmesi,“ řekl baronet. „Vyhlížíte jako generál, který se svým náčelníkem štábu sestavuje bitevní plán.“
„Přesně jste vystihl situaci. Watson se právě ptal, jak znějí rozkazy, které má vykonat.“
„Totéž se ptám já.“
„Výborně. Pokud vím, jdete dnes na večeři k našim přátelům, ke Stapletonovům.“
„Doufám, že půjdete také. Jsou to nadmíru pohostinní lidé a jistě budou velmi rádi, když vás uvidí.“
„Bohužel – Watson a já musíme jet do Londýna.“
„Do Londýna?“
„Ano – jsem přesvědčen, že v tomto stadiu vyšetřování budeme tam užitečnější než zde.“
21