Baronetova tvář se znatelně protáhla. „Doufal jsem, že setrváte při mně až do úspěšného zakončení případu. Zámek a blata nejsou zrovna příjemné bydlo, když je člověk sám.“
„Vážený příteli, musíte mi slepě důvěřovat a dělat přesně to, co vám říkám. Můžete svým hostitelům říci, že bychom s největší radostí byli přišli s vámi, ale že nás naléhavá záležitost odvolala do Londýna. Že však doufáme, že se brzo do Devonshiru zase vrátíme. Nezapomenete jim to vyřídit?“
„Trváte-li na tom.“
„Ujišťuji vás, že není vyhnutí.“
Viděl jsem baronetovi na zamračené tváři, jak těžce ho hněte Holmesovo rozhodnutí, jež považoval za dezerci.
„Kdy si přejete odjet?“ otázal se chladně.
„Ihned po snídani. Pojedeme vozem do Coombe Traceye, ale Watson zde nechá své věci jako zástavu, že se k vám opravdu vrátí. Watsone, vy napíšete Stapletonovi omluvný dopis, že litujete, ale že nemůžete přijít.“
„Mám sto chuti jet do Londýna s vámi,“ řekl baronet. „Proč bych tu zůstával sám a sám?“
„Protože zámek Baskerville je vaše přikázané stanoviště. Protože jste mi dal čestné slovo, že uděláte, co vám bude řečeno, a já vám říkám, abyste zůstal.“
„Dobrá. Zůstanu tedy.“
„A ještě jeden pokyn! Přeji si, abyste ke svým přátelům jel vozem. Až tam dojedete, pošlete však vůz zpět a řekněte jim, že se hodláte vrátit domů pěšky.“
„Mám jít přes blata?“
„Ano.“
„Ale toť přece právě to, před čím jste mě tak často varoval.“
„Tentokrát můžete cestu vykonat bezpečně. Kdybych neměl plnou důvěru ve vaši statečnost a odvahu, nežádal bych to, ale je naprosto nutné, abyste tak učinil.“
„V tom případě to udělám.“
„A je-li vám život milý, nejděte přes blata jinudy než po přímé stezce, která vede od Stapletonova domu ke grimpenské silnici a jež je vaší normální cestou domů.“
„Učiním přesně, co mi říkáte.“
„Výborně. Rád bych odsud vyrazil co nejdříve po snídani, abych byl ještě odpoledne v Londýně.“
Tento program mě velmi překvapil, ačkoliv jsem si pamatoval, co Holmes předchozího večera řekl Stapletonovi, totiž, že zítra odjíždí. Přitom mi ovšem vůbec nepřišlo na mysl, že by Holmes mohl chtít, abych odjel s ním, ani jsem nechápal, jak můžeme být oba pryč v době, kterou Holmes sám označil za kritickou. Nedalo se však vůbec nic dělat než mlčet a poslouchat; rozloučili jsme se tedy s naším posmutnělým, sklíčeným přítelem a za dvě hodiny jsme byli na nádraží v Coombe Tracey. Vystoupili jsme z bryčky a poslali štolbu s povozem neprodleně zpátky. Na nástupišti čekal nevelký chlapec.
„Nějaké rozkazy, pane?“
„Pojedete tímto vlakem do Londýna, Cartwrighte. Jakmile tam budete, okamžitě mým jménem zatelegrafujte siru Henrymu Baskervillovi. V telegramu mu sdělíte, že jsem někde na zámku patrně zapomněl nebo ztratil zápisník, a najde-li se, že ho prosím, aby mi ho doporučené poslal do Baker Street.“
„Prosím, ano.“
„A zeptejte se zde v dopravní kanceláři, zda tam pro mne nemají nějakou zprávu.“
Hoch se vrátil s telegramem, který mi Holmes pak podal. Zněclass="underline"
Potvrzuji příjem vašeho telegramu. Přivezu nevyplněný zatykač. Přijedu pět čtyřicet.
„To je odpověď na mou ranní depeši. Lestrade je podle mého názoru dnes nejlepší z úředních detektivů a je možné, že budeme potřebovat jeho přispění. A nyní, Watsone, nemůžeme myslím učinit nic užitečnějšího než navštívit vaši známou, paní Lauru Lyonsovou.“
Jeho bitevní plán se mi začínal rýsovat. Používá baroneta k tomu, aby přesvědčil Stapletona, že jsme opravdu pryč, zatímco se ve skutečnosti vrátíme právě včas, kdy nás asi bude třeba. Zmíní-li se sir Henry Stapletonovům o telegramu z Londýna, rozptýlí tím zajisté všechny jejich případné pochybnosti. Měl jsem dojem, že už vidím síť, jak se zatahuje kolem té naší dravé štiky.
Paní Laura Lyonsová byla ve své kanceláři a Sherlock Holmes zahájil hovor s otevřeností a přímostí, která ji notné ohromila.
„Vyšetřuji okolnosti, za nichž zemřel sir Charles Baskerville,“ řekl. „Zde můj přítel, doktor Watson, mne informoval o tom, co jste mu sdělila, a také o tom, co jste v této věci zatajila.“
„Co jsem zatajila?“ opáčila vzdorovité.
„Přiznala jste, že jste požádala sira Charlese, aby byl v deset večer u branky v tisové aleji. Víme, že to bylo místo i hodina jeho smrti. Zatajila jste, jaká souvislost je mezi jeho smrti a vaší schůzkou.“
„Není žádné souvislosti.“
„V tom případě by věru muselo jít o mimořádnou shodu okolností, leč mám za to, že se nám přece jenom podaří nějakou souvislost prokázat. Mluvím s vámi, paní Lyonsová, naprosto otevřeně. Podle našeho názoru byl sir Charles zavražděn – a může se stát, že do vyšetřování bude zapleten nejen váš přítel Stapleton, ale i jeho manželka!“
Paní Lyonsová vyskočila z křesla. „Jeho manželka!“ zvolala.
„Není to už žádné tajemství. Osoba, která se zde vydává za jeho sestru, je ve skutečnosti jeho manželka.“
Paní Lyonsová opět usedla. Držela se křečovitě opěradel křesla a viděl jsem, jak její zaťaté růžové nehty zbělely.
„Jeho manželka?“ opakovala. „Jeho manželka! Není přece ženatý!“ Sherlock Holmes pokrčil rameny.
„Dokažte mi to! Dokažte mi to! A jestli to můžete dokázat ...!“ Divoké zablýsknutí jejích očí řeklo víc, než by uměla vyjádřit slova.
„Předpokládal jsem, že budete chtít důkazy, a zařídil jsem se podle toho,“ řekl Holmes a vytáhl z kapsy několik papírů. „Zde je fotografie té dvojice, pořízená v Yorku před čtyřmi lety. Na rubu snímku jsou označeni jako ,pán a paní Vandeleurovi’, nebude vám však zatěžko poznat pana Stapletona – a také jeho domnělou sestru, znáte-li ji od vidění. Zde jsou tři písemné výpovědi hodnověrných svědků. Všichni podávají popis manželů Vandeleurových, někdejších majitelů soukromé školy U svatého Olivera. Přečtěte si ty výpovědi a povězte mi, můžete-li o totožnosti té dvojice ještě pochybovat.“
Přelétla listiny a pak zvedla hlavu a podívala se na nás. Hleděli jsme do nehybné, zkamenělé tváře zoufalé ženy.
„Pane Holmesi,“ řekla, „tento muž mi nabídl sňatek za podmínky, že dosáhnu rozvodu. Lhal mi, padouch, vším možným způsobem. Jakživ mi neřekl jediného pravdivého slova. A proč – proč? Domnívala jsem se, že všechno činí pro mé dobro. Ale nyní vidím, že jsem nikdy nebyla nic jiného než nástroj v jeho rukou. Proč bych mu stála ve slově, když on mně nikdy ve slově nestál? Proč bych ho měla chránit před důsledky jeho vlastní hanebnosti? Ptejte se mě, co vám libo, nic před vámi nezatajím. Jedno vám mohu předem odpřisáhnout: když jsem psala onen dopis, ve snu mi nenapadlo, že by mohl ohrozit starého pána, jenž byl mým nejlaskavějším přítelem.“
„Naprosto vám věřím, madame,“ řekl Sherlock Holmes. „Jistě by vám bylo bolestné a trapné vyprávět o oněch událostech a snad vám to mohu ulehčit. Snad bude lépe, povím-li já vám, co se událo, a vy mě můžete opravit, dopustím-li se podstatného omylu. Podnět k odesláni dopisu vyšel od Stapletona?“
„Nadiktoval mi jej.“
„Stapleton – tak předpokládám – vám vnukl myšlenku, že byste od sira Charlese dostala peníze potřebné na soudní poplatky spojené s rozvodovým řízením.“