„Tak jest.“
„A když jste dopis odeslala, přemluvil vás, abyste na schůzka nechodila?“
„Řekl mi, že jeho hrdost nesnese pomyšlení, aby nějaký jiný muž věnoval peníze na takový účel. Řekl, že je sice chudý člověk, ale že je ochoten vynaložit poslední krejcar, když jde o to odstranit překážky, jež brání našemu sňatku.“
„Je to zřejmě charakter velmi důsledný. A pak jste neslyšela nic, dokud jste nečetla v novinách zprávu o smrti sira Charlese?“
„Ne.“
„A musela jste mu přísahat, že nikomu o své schůzce se sirem Charlesem nic nepovíte?“
„Ano. Řekl mi, že ta smrt je velmi záhadná a že bych jistě upadla v podezření, kdyby moje schůzka vyšla najevo. Tak mě vystrašil, že jsem byla zticha.“
„Chápu. Ale ve vašem nitru přece jen vzklíčilo podezření?“
Zaváhala a sklopila zrak. „Znám ho,“ řekla. „Ale kdyby se ke mně nebyl zachoval tak proradně, byla bych mu zachovala věrnost.“
„Myslím, že jste celkem vzato měla velké štěstí,“ řekl Holmes. „Byl vám vydán na milost a nemilost a on to věděl, a vy jste přece naživu. Po několik měsíců jste chodila těsně při okraji hluboké propasti. A nyní, paní Lyonsová, vám musíme popřát dobrého jitra. Je velmi pravděpodobné, že o sobě v brzké době zase dáme vědět.“
„Kruh důkazů se uzavírá a překážky v naší cestě řídnou jedna po druhé,“ řekl Holmes, když jsme později čekali na londýnský rychlík. „Budu brzo s to shrnout tento naprosto jedinečný, nejsenzačnější zločin naší doby v monografickou souvislou zprávu. Kriminologičtí odborníci si vzpomenou na obdobné případy z let šestašedesátých, které se udaly v běloruském Grodnu, a pak tu ovšem jsou Andersenovy vraždy v Severní Karolíně, leč tento náš případ vykazuje některé znaky osobité. Ani nyní ještě nemáme jasné podklady pro trestní oznámení proti tomuto úskočnému, rafinovanému člověku. Ale velmi bych se divil, kdybychom je neměli, až dnes večer půjdeme spát.“
Londýnský rychlík vjel lomozně do nádraží a z oddílu první třídy vyskočil nevelký, podsaditý, šlachovitý mužík připomínající buldoka. Všichni tři jsme si potřásli rukama a podle úcty, s jakou Lestrade hleděl na mého společníka, jsem ihned poznal, že se tento policejní úředník lecčemu přiučil od doby, kdy poprvé spolupracoval s Sherlockem Holmesem. Živě jsem si pamatoval opovržení, s nímž praktik tenkrát shlížel na teorie logika.
„Něco lepšího?“ otázal se Lestrade.
„Největší věc mnoha posledních let,“ řekl Holmes. „Nemůžeme pomýšlet na cestu dřív než za dvě hodiny a mohli bychom tento volný čas věnovat večeři. A potom, Lestrade, zbavíme vaše hrdlo londýnské mlhy, neboť je pročistíme douškem čistého nočního vzduchu dartmoorského. Že jste tu ještě nebyl? Nevadí. Mám dojem, že na tuto svou první návštěvu jakživ nezapomenete.“
Kapitola XIV
Pes rodu Baskervillů
Jednou z chyb Sherlocka Holmese – lze-li to vůbec chybou nazvat – byla krajní nechuť zasvětit kohokoliv do podrobností svého plánu, dříve než nadešel bezprostřední okamžik provedení. Nepochybuji, že to částečně pramenilo z jeho vrozené vůdčí povahy, která si libovala, mohla-li své okolí ovládat a překvapovat. Zčásti ho arci měla k mlčenlivosti i opatrnost, která detektiva z povolání nabádá, aby za žádných okolností neriskoval předčasné prozrazení úmyslů. Nechť Holmesovy pohnutky byly takové či onaké, jejich praktický důsledek byl pro jeho spolupracovníky a pro jeho asistenty velmi mrzutý. Často jsem jím trpěl, ale nikdy mne to netísnilo tak, jak za této dlouhé noční jízdy. Schylovalo se k osudové zatěžkávací zkoušce; konečně, konečně mělo dojít k závěrečnému změření sil, a přece nám Holmes neřekl ani slovo a já byl odkázán na vlastni dohady, co asi podnikne. Mé nervy se chvěly předtuchou boje, když mi konečně zavanul do tváře chladný vítr a když mi temné, pusté prostory po obou stranách vozovky řekly, že jsme zase zpět na blatech. Každý krok koní, každé otočení kol nás přibližovalo k vrcholnému střetnutí.
Nemohli jsme hovořit volně, neboť tu s námi byl kočí najatého povozu, a museli jsme se tudíž obmezovat na všední konverzaci ve chvílích, kdy naše nervy byly napjaté vzrušením a očekáváním. Pocítil jsem úlevu, když jsme posléze minuli Franklandův dům a já věděl, že se tedy blížíme k zámku a tím i k místu akce. Dlouho už bych tu nepřirozenou konverzaci a vynucenou nečinnost asi nebyl vydržel. Nejeli jsme až k zámeckému portálu, ale vystoupili poblíž brány do aleje. Holmes zaplatil vozkovi a nařídil mu, aby se okamžitě vrátil do Coombe Traceye. My sami se vydali pěšky směrem ke Stapletonovu domu.
„Jste ozbrojen, Lestrade?“
Malý detektiv se usmál. „Pokud mám na sobě kalhoty, mám v nich pravou zadní kapsu. A pokud mám nějakou pravou zadní kapsu, mám také něco v ní.“
„Dobrá. Můj přítel a já jsme rovněž opatřeni pro případné chvíle tísně.“
„Nemohu říci, že byste nás zrovna zahrnoval informacemi, pane Holmesi. Co budeme dělat, až budeme tam, kam jdeme?“
„Budeme čekat.“
„Na mou čest, není to zrovna veselá krajina,“ řekl detektiv. Otřásl se, když se rozhlédl kolem sebe a viděl ponuré stráně kopců a velké mračno mlhy vznášející se nad Grimpenskou bařinou. „Vidím tamhle vpředu světlo nějakého domu.“
„To je Stapletonův dům a cíl naší cesty. Nyní vás musím prosit, abyste šli po špičkách a nemluvili hlasitěji než šeptem.“
Opatrně jsme postupovali po polní cestě, jako bychom chtěli dojít až k domu. Ale Holmes nás zastavil, když jsme byli asi tři sta kroků od stavení.
„To stačí,“ řekl. „Tyhle balvany po naší pravici nám poskytnou ideální kryt.“
„Zde počkáme?“
„Ano, zde si počíháme. Schovejte se tady do této prohlubně, Lestrade. Vy jste byl v tom domě, viďte, Watsone? Můžete nám říci rozmístění světnic? Kam vedou zamřížovaná okna na tom konci domu, který je nám nejblíž?“
„Myslím, že to jsou okna kuchyně.“
„A za nimi to jedno, které tak jasně svítí?“
„To je určitě jídelna.“
„Nemají zatažené záclony. Vy tu zdejší situaci znáte nejlépe. Jděte potichu a podívejte se, co dělají – ale proboha dejte pozor, ať se neprozradíte, aby nevěděli, že jsou střeženi!“
Po špičkách jsem ušel zbytek cesty a přikrčil se za zeď jejich neduživé ovocné zahrady. Ve stínu zdi jsem se potichu sunul vpřed tak dlouho, až jsem se dostal na místo, odkud jsem viděl nezacloněným oknem přímo do světnice.
V pokoji byli toliko dva muži, sir Henry a Stapleton. Seděli za stolem proti sobě tak, že jsem je oba viděl z profilu. Oba kouřili doutníky a před sebou měli kávu a víno. Stapleton hovořil živě, ale baronet byl bledý a vypadal ustaraně. Možná že ho těžce tísnilo pomyšlení na cestu, kterou bude muset vykonat sám a sám po zlověstných blatech.
Ještě jsem se díval, když Stapleton vstal a opustil světnici Sir Henry si dolil sklenici, opřel se do křesla a báňal. Slyšel jsem vrznout dveře a pak jsem zaslechl křupavý zvuk kročejí na štěrku. Někdo šel po pěšině vedoucí na druhé straně podle zdi, za kterou jsem se krčil. Podíval jsem se přes zídku a viděl jsem Stapletona, jak stojí před vraty velké kolny na konci ovocné zahrady. Klíč se otočil v zámku, a když vešel do kůlny, zaslechl jsem z vnitřku podivný šramot. Setrval uvnitř jen asi minutu, pak jsem slyšel znova otočení klíče. Stapleton mě opět minul a vrátil se do domu. Viděl jsem, jak si zase přisedá ke svému hostu, a já se tiše odplížil tam, kde čekali moji přátelé, a všechno jim vypověděl.