Toto píše Hugo Baskerville svým dvěma synům Rodgerovi a Johnovi s poroučením, aby nic o tom neříkali své sestře Alžbětě.“
Když doktor Mortimer dočetl toto jedinečné, podivné vyprávění, vysunul si brýle na čelo a upřeně se zadíval na Sherlocka Holmese. Holmes zívl a hodil dokouřenou cigaretu do krbu.
„Nu?“ řekl.
„Nemyslíte, že je to zajímavé?“
„Pro sběratele pohádek.“
Doktor Mortimer vytáhl z kapsy složené noviny.
„Nuže, pane Holmesi, poskytneme vám nyní něco poněkud modernějšího. Toto jest výtisk časopisu Zpravodaj devonského okresu ze 14. června tohoto roku. Obsahuje stručnou zprávu o tom, co vyšlo najevo o smrti sira Charlese Baskervilla, jenž zemřel několik málo dní před tímto datem.“
Můj přítel se trochu naklonil dopředu a jeho tvář se zbystřila. Náš host si stáhl brýle na oči a začaclass="underline"
„Nedávné náhlé úmrtí sira Charlese Baskervilla, jenž byl pro nastávající volby považován za pravděpodobného kandidáta liberálů za Střední Devon, pohřížilo celý kraj ve smutek. Ačkoliv sir Charles sídlil na zámku Baskerville jen po dobu poměrně krátkou, jeho laskavá povaha a nadobyčejná štědrost mu získala náklonnost a úctu všech, kdo se s ním dostali do styku. V těchto našich dobách, tak bohatých na nouveaux riches[4], obzvláště potěší případ, kdy ratolest starousedlého rodu, jemuž se vedlo zle, byla s to domoci se jmění vlastní silou a přinést je domů, aby obnovila zašlou slávu svého rodu. Sir Charles, jak obecně známo, získal velké peníze spekulacemi v Jižní Africe. Jsa moudřejší než ti, kdo pokračují ve spekulacích tak dlouho, až se kolo štěstěny zase obrátí proti nim, sir Charles v pravou chvíli od spekulací upustil a se získaným jměním se vrátil do Anglie. Na zámku Baskerville se usadil před pouhými dvěma lety a je dobře známo, jak dalekosáhlé byly rekonstrukční a zvelebovací projekty, přerušené nyní jeho smrtí. Sir Charles Baskerville, jsa bezdětný, otevřeně prohlašoval, že si přeje, aby celý kraj měl již za jeho života prospěch ze štěstí, které ho potkalo, a mnoho je těch, kteří mají osobní důvody, proč oplakávat jeho předčasný skon. Štědré jeho příspěvky na místní a krajové dobročinné účely byly často kvitovány na těchto stránkách.
Nelze tvrditi, že by úřední šetření bylo dokonale objasnilo okolnosti, za jakých sir Charles zemřel, na druhé straně však postačilo vyvrátit pověsti pramenící z místní pověry. Není nižádného důvodu k podezření z trestného činu ani k domněnce, že by smrt byla nastala z příčin jiných než přirozených. Sir Charles byl vdovec a byl to muž, o němž dlužno připustit, že měl povahové rysy do jisté míry podivínské. Přes své bohatství vedl prostý život a v zámku samém měl jen dva sloužící, manžele Barrymorovy. Barrymore byl komorníkem, jeho manželka hospodyní. Podle jejich svědectví, dotvrzeného četnými přáteli, bylo zdraví sira Charlese již delší dobu chatrné, zejména srdce bylo postiženo nějakou chorobou, jež se projevovala střídavým blednutím a rudnutím obličeje, dusností a prudkými záchvaty nervové deprese. Doktor Jakub Mortimer, nebožtíkův přítel a lékař, vydal svědectví v témž smyslu.
Skutkové okolnosti případu jsou prosté. Sir Charles Baskerville procházíval se každého večera, než ulehl, v hlavní tisové aleji baskervillského zámku. Svědectví manželů Barrymorových potvrzuje, že to bylo jeho zvykem. Dne 4. června sir Charles oznámil, že má v úmyslu odejet příštího dne do Londýna, a nařídil Barrymorovi, aby připravil zavazadla. Téhož večera vyšel na svou obvyklou noční procházku, na níž zpravidla kouřil doutník. Z této procházky se již nevrátil. Když Barrymore o půlnoci zjistil, že domovní dveře jsou ještě otevřené, byl krajně znepokojen, a rozžehnuv lucernu, vydal se hledat svého pána. Ve dne poprchávalo, a tak bylo snadné sledovat šlépěje sira Charlese po celé aleji. Na půli cesty je branka, která vede ven na blata. Několik okolnosti naznačovalo, že sir Charles u této branky po nějakou dobu prodlel. Pak kráčel dál alejí a jeho tělo bylo potom skutečně nalezeno na konci tohoto stromořadí. Jedna skutečnost, jež nebyla vysvětlena, je Barrymorova výpověď, že ráz šlépějí jeho pána se změnil od chvíle, kdy minul branku vedoucí na blata, a že sir Charles od tohoto místa patrně kráčel po špičkách. Jistý Murphy, cikán, zabývající se obchodem s koňmi, dlel v kritický čas nedaleko tisové aleje, byl však i podle vlastního přiznání zmožen alkoholem. Vypověděl, že slyšel výkřiky, nemůže však říci, odkud přicházely. Na těle sira Charlese nebyly zjištěny žádné známky násilí, a ačkoliv lékařova výpověď konstatovala neuvěřitelné, takměř křečovité stažení svalu v obličeji – mimochodem tak znetvořující, že dr. Mortimer zpočátku ani nechtěl věřit, že tu před ním leží jeho přítel a pacient – bylo vysvětleno tím, že jde o příznak nikoliv neobvyklý v případech dusností a smrti nedostatečností srdce. Toto vysvětlení došlo plného potvrzení pitvou, jež prokázala dlouhotrvající organickou chorobu, a koronerova porota[5] vynesla verdikt v souhlase s lékařským posudkem. Tento výrok poroty všichni vítáme, neboť není sporu o krajní důležitosti toho, aby se dědic sira Charlese usadil na zámku a pokračoval v dobrém díle tak smutně přerušeném. Kdyby koronerův prozaický nález nebyl nakonec učinil přítrž romantickým pověstem, jež se šuškaly v souvislosti s tímto příběhem, bylo by obtížné najít někoho, kdo by byl ochoten se usadit na zámku Baskerville. Dovídáme se, že nejbližším příbuzným je – ač-li ještě živ – pan Henry Baskerville, syn mladšího bratra sira Charlese. Mladý muž byl v Americe, když o sobě dal posledně vědět, a příslušná místa pátrají po jeho pobytu, aby mu mohla být tlumočena dobrá novina.“
Doktor Mortimer složil noviny a strčil je zase do kapsy.
„Toto, pane Holmesi, jsou veřejně známá fakta kolem smrti sira Charlese Baskervilla.“
„Jsem vám zavázán díkem,“ řekl Sherlock Holmes, „že jste mě upozornil na případ, jenž zajisté vykazuje několik zajímavých rysů. Viděl jsem svého času v novinách několik zpráv, byl jsem však krajně zaneprázdněn případem vatikánských kamejí a ve snaze vyhovět papeži jsem ztratil kontakt s řadou zajímavých případů anglických. Říkáte, že tento článek obsahuje všechny skutečnosti veřejně známé?“
„Tak jest.“
„Povězte mi tedy, co veřejně známo není.“ Opřel se pohodlně o lenoch židle, sepjal svým charakteristickým způsobem ruce a zatvářil se co nejnepřístupněji.
„Učiním tak, což znamená,“ řekl doktor Mortimer, jenž začal jevit známky jakéhosi silného vzrušení, „že vám povím něco, co jsem nesvěřil nikomu. Pohnutkou, proč jsem to neřekl při koronerově řízení, byla nechuť vědeckého pracovníka dostat se do situace, kdy by mohl vyvolat dojem, že se veřejně ztotožňuje s lidovou pověrou. Měl jsem ještě další pohnutku. Zámek Baskerville, jak noviny správně podotýkají, by jistě zůstal neobydlen, kdyby někdo něčím zhoršil jeho pověst beztak už ponurou. Z obou těchto důvodů jsem se cítil oprávněn říci trochu méně, než jsem věděl. Ostatně by z toho také ani nebylo pošlo nic užitečného. Pokud jde o vás, není ovšem žádného důvodu, proč bych neměl být naprosto upřímný.
5