„Říkáte, Watsone, že tam paní Stapletonová není?“ otázal se Holmes, když jsem skončil.
„Ne. Není.“
„Kde tedy může být, když už nikde jinde, leč v kuchyni, není světlo?“
„Nedovedu si představit, kde je.“
Jak jsem už řekl, vznášela se nad Grimpenskou bařinou hustá bílá mlha. Teď se začala pomalu valit naším směrem a vršila se po naší pravé ruce co nízký, ale hutný a ostře ohraničený mrak. Měsíc jej osvětloval, takže vyhlížel jako velký třpytivý ledovec a vrcholky vzdálených skalisek co bludné balvany na něm. Holmes se díval na mlhu a nevrle cosi zabručel, když zpozoroval, že se k nám sune.
„Valí se to k nám, Watsone.“
„Je to zlé?“
„Je to vpravdě velmi zlé – je to jediná věc na světě, která by dokázala zhatit mé plány. Teď už snad Baskerville musí každou chvíli přijít. Je již deset hodin. Náš úspěch, ba dokonce jeho život snad závisí na tom, aby vyšel z domu, dřív než mlha zaplaví stezku.“
Obloha nad námi byla jasná a bezmračná. Hvězdy svítily chladně a třpytivě a půlměsíc halil všechno vůkol v něžné, matné světlo. Před námi ležel temný kvádr domu. Jeho zubatá střecha a strmící komíny se ostře rýsovaly proti obloze stříbrem šperkované. Široká břevna zlatého světla čněla z přízemních oken do ovocné zahrady a do blat. Jeden z proudů světla náhle zhasl. Služebnictvo opustilo kuchyni. Zbyla jen lampa v jídelně, kde při doutníku ještě spolu hovořili vražednický hostitel a jeho nic netušící host.
Každou minutou se obrovský bílý chomáč, který jako vata pokrýval polovinu blat, blížil k domu víc a víc. První jeho tenké praménky se už točily a poletovaly v zlatém čtverci osvětleného okna. Vzdálenější zeď zahrady již nebylo vidět a koruny stromů vyčnívaly z víru bílé páry. Před našima očima se plíživá chapadla mlhy obtočila kolem obou rohů domu a zbytněla pak a splynula v nízký hustý mrak, nad nímž se prvé patro a střecha domu vyjímaly jako podivná loď, zakotvená v šedivém moři. Holmes hněvivě udeřil rukou do skály před námi a vztekle dupl nohou.
„Nevyjde-li do čtvrt hodiny, bude pěšina zamlžena. Za půl hodiny nebudeme vidět vlastni ruku, natáhneme-li paži.“
„Neměli bychom ustoupit na nějaké výše položené místo?“
„Ano, myslím, že by to nemohlo škodit.“
A tak jsme před postupující vlnou mlhy ustupovali a ustupovali, až jsme byli na půl míle od domu, a to husté bílé moře, jemuž měsíc stříbřil hladinu, se pomalu a nemilosrdně rozlévalo dál.
„Zacházíme příliš daleko,“ řekl Holmes. „Nesmíme riskovat, aby byl dohoněn, dřív než by se k nám dostal. Za každou cenu musíme vytrvat, kde nyní jsme.“ Klekl na kolena a přitiskl ucho k zemi. „Díky buďtež bohu, myslím, že ho už slyším přicházet.“
Zvuk rychlých kroků přerušil ticho blat. Byli jsme skrčeni mezi balvany a usilovně jsme hleděli do bílé postříbřené hráze, která strměla před námi. Kroky sílily a pak z mlhy, jako z rozhrnuté opony, vystoupil muž, na něhož jsme čekali. Překvapeně se rozhlédl, když vyšel z mlhy a ocitl se pod jasnou hvězdnou oblohou. Pak se rychle vydal po stezce, těsně minul místo, kde jsme leželi, a začal sestupovat po dlouhé stráni za námi. Kráčeje ohlížel se neustále přes ramena za sebe jako člověk, jenž je nesvůj.
„Pst!“ zvolal Holmes a zaslechl jsem ostré cvaknutí, jaké vydává natahovaný kohoutek revolveru. „Pozor! Přichází to!“
Odkudsi z nitra plazící se hráze mlhy zazněl tichý, ostrý, nepřetržitý cval. Mrak byl vzdálen asi šedesát kroků od místa, kde jsme leželi, a všichni tři jsme vytřeštěně zírali do mlhy, nevědouce, jaká hrůza z ní vyrazí. Byl jsem po Holmesově boku a na vteřinu jsem se podíval na jeho tvář. Byla bledá a triumfální a jeho oči se v měsíčním světle jasně leskly. Ale najednou utkvěly a ustrnule se zadívaly vpřed a jeho rty se ohromením pootevřely. V téže chvíli Lestrade vyrazil skřek hrůzy a vrhl se tváří k zemi. Vyskočil jsem, svíraje v bezvládné ruce revolver, ale má mysl byla ochrnuta děsivým zjevem, jenž se na nás vyřítil ze stínu mlhy. Byl to pes, pravda, byl to obrovský pes, černý jako uhel, ale nebyl to pes, jakého kdy spatřily oči smrtelníka. Oheň mu sršel z otevřené tlamy, oči mu žhnuly řeřavou září, jeho morda a srst na krku a hrud byly lemovány plápolajícím ohněm. V žádném deliriu nemohl si žádný halucinacemi mořený, nemocný mozek představit něco děsnějšího, hrůznějšího, pekelnějšího, než byl temný netvor s dravou maskou, který se na nás vyřítil z hráze mlhy.
Dlouhými skoky hnala se černá bestie po pěšině, sledujíc rychle a přesně stopy šlépějí, jež zde zanechal náš přítel. Tak ochrnuti jsme byli tímto strašidelným zjevením, že nás minulo, dřív než jsme se vzpamatovali. Potom jsme, Holmes a já, vystřelili a ohavné zavytí netvora nám potvrdilo, že alespoň jeden z nás jej zasáhl. Pes se však nezastavil, ale dlouhým cvalem pádil dále. Daleko na pěšině jsme viděli sira Henryho. Stál tváří k nám, obličej bílý v měsíčním světle, ruce pozvednuté v nevýslovném děsu a bezmocně zíral na hrozné stvoření, které se po něm hnalo.
Leč bolestné zavytí psa rozprášilo veškeré naše obavy. Byl-li zranitelný, byl smrtelný – a mohli-li jsme ho zranit, můžeme ho i zabít. Nikdy jsem neviděl běžet člověka tak, jako Holmes běžel oné noci. Tvrdí se o mně, že nejsem zrovna pomalý, ale Holmes mě nechal za sebou tak daleko, jak já nechal za sebou malého policejního detektiva. Letíce po pěšině, slyšeli jsme před sebou neustálé výkřiky z hrdla sira Henryho a hluboké, divoké vrčení psa. Ještě jsem viděl, jak ta bestie skáče po své oběti, sráží ho k zemi a chystá se prokousnout mu hrdlo. V příštím okamžiku však Holmes vypálil do boku netvora všech zbývajících pět ran svého revolveru. Pes ještě jednou bolestně zavyl, zuřivě chňapl do prázdna a převrátil se na hřbet. Jeho čtyři tlapy ještě křečovitě zahrabaly do vzduchu a pak se zvíře bezvládně složilo na bok. Lapaje dech, sklonil jsem se nad psa a přitiskl svůj revolver k jeho hrozné svítící hlavě, nebylo však již třeba tisknout spoušť. Obrovský pes byl mrtev.
Sir Henry ležel v bezvědomí tam, kde klesl k zemi. Rychle jsme mu rozepjali límec a Holmes si oddechl z hloubi srdce, když viděl, že baronet není raněn a že záchrana přišla včas. Víčka našeho přítele zacukala a sir Henry se mátožně pokusil vstát. Lestrade mu vpravil hrdlo své butelky s koňakem mezi zuby a dvojice zděšených očí k nám vzhlédla.
„Proboha!“ zašeptal. „Co to bylo? Co to u všech všudy bylo?“
„Ať to bylo co bylo,“ řekl Holmes, „vymýtili jsme rodinné strašidlo jednou provždy a s konečnou platností.“
Zvíře, které leželo nataženo u našich nohou, bylo hrozné již svou pouhou velikostí a mohutností. Nebyla to čistokrevná pyrenejská doga, vlkodav, nebyla to ani čistokrevná doga dánská; byl to zřejmě druh vzniklý křížením obou těchto ras – zvíře vychrtlé, dravé a veliké jako menší lvice. I nyní, ve strnulosti bezživotí, mu kanul z mohutných čelisti namodralý plamen a kolem malých, zapadlých a krutých očí byly ohnivé kruhy. Položil jsem ruku na žhoucí mordu, a když jsem ruku odtáhl, mé vlastni prsty světélkovaly a svítily v temnotě.
„Fosfor,“ řekl jsem.
„Rafinovaný fosforový preparát,“ řekl Holmes, čichaje k mrtvému zvířeti. „Fosfor byl zbaven pachu, jenž by mu bral schopnost sledovat stopu větřením. Musíme se vám, sire Henry, velmi omluvit, že jsme vás vystavili takovému úleku. Počítal jsem se psem, leč nikoliv s takovou obludou. A mlha nám nedopřála dost času, abychom ji uvítali jaksepatří.“