„Zachránil jste mi život.“
„Když jsem vás o něj předtím málem připravil. Jste dost silný, abyste mohl vstát?“
„Dejte mi ještě lok toho koňaku a budu zase v pořádku. Tak! A kdybyste teď byli tak laskaví a pomohli mi usednout. Co zamýšlíte učinit nyní?“
„Nechat vás zde. Nejste schopen podstoupit dnes v noci žádné další otřesy. Posečkáte-li chvíli, půjde pak jeden z nás s vámi zpět na zámek,“
Snažil se povstat, ale kolena se pod ním podlamovala; byl stále ještě smrtelně bledý a celý se třásl od hlavy k patám. Pomohli jsme mu k balvanu, kde si sedl. Zabořil tvář do chvějících se dlaní.
„Nyní vás musíme opustit,“ řekl Holmes. „Musíme dokončit úkol a každá minuta je drahocenná. Usvědčující důkazy již máme – teď ještě potřebujeme toho usvědčeného.
Máme sotva jedno promile pravděpodobnosti, že ho najdeme doma,“ pokračoval Holmes, když jsme rychle kráčeli pěšinou k Stapletonovu domu. „Podle těch výstřelů musel poznat, že prohrál.“
„Byli jsme přece jen dost daleko a mlha snad ty rány ztlumila.“
„Spolehněte se, že šel za psem, aby ho mohl odvolat. Ne, ne, v tuto chvíli je už tentam! Ale dům prohledáme, abychom měli jistotu.“
Domovní dveře byly otevřené, a tak jsme vtrhli dovnitř a rychle prohledali jeden pokoj za druhým, k velkému ohromení roztřeseného starého sluhy, kolem kterého jsme v předsíni proběhli. Světlo svítilo jen v jídelně, ale Holmes popadl lampu a neustal, dokud neprohlédl byt do posledního kouta. Po hledaném muži nebylo nikde vidu ani slechu. V prvním patře však byl jeden pokoj uzamčen.
„Někdo tam je,“ zvolal Lestrade. „Slyším, že se tam něco hýbe. Otevřte!“
Z pokoje se ozvalo dušené zasténání a šelest. Holmes kopl chodidlem do dveří těsně nad zámkem a dveře se rozletěly. S pistolí v ruce jsme se všichni vřítili dovnitř.
Leč nikde nebylo vidu po desperátním běsnícím zločinci, o kterém jsme se domnívali, že se zde skrývá. Místo něho jsme viděli cosi tak divného a neočekávaného, že jsme na okamžik zkoprněle ustrnuli.
Místnost byla v podstatě malým muzeem a všude kolem byly při stěnách zasklené vitríny plné preparovaných motýlů a můr. Ocitli jsme se mezi sbírkami, jež byly zálibou a koníčkem tohoto paradoxního, nebezpečného člověka. Uprostřed pokoje stál kolmý dřevěný sloup, jímž kdysi kdosi podepřel starý červotočivý trám, nesoucí klenbu stropu. K tomuto kůlu byla přivázána postava tak zabalená do prostěradel, jimiž byla připoutána k břevnu, že jsme zatím ani nemohli rozpoznat, je-li to muž nebo žena.
Postava měla kolem krku omotaný ručník, jehož konce byly vzadu za sloupem zauzleny. Další ručník halil spodní část tváře. Z mezery mezi dvěma pruhy plátna hleděla na nás dvojice temných oči – očí plných žalu a hanby, očí, jež se ptaly a zároveň se bály odpovědi. V mžiku jsme uvolnili pouta, vyjmuli roubík, rozmotali prostěradla a před námi se zhroutila na podlahu paní Stapletonová. Když jí krásná hlava klesla na hruď, viděl jsem na jejím týlu zřetelný, jasně rudý pruh po ráně karabáčem.
„Ten surovec bohapustý!“ zvolal Holmes. „Lestrade, sem s vaší butelkou! Posaďte ji do křesla! Omdlela týráním a vyčerpáním.“
Paní Stapletonová zase otevřela oči. „Nic se mu nestalo?“ otázala se. „Unikl?“
„Nemůže nám uniknout, madame.“
„Ne, ne, nemínila jsem manžela. Míním sira Henryho. Je živ a zdráv?“
„Ano.“
„A pes?“
„Je mrtev.“
Hluboký, dlouhý vzdech uspokojení se jí vydral z hrdla. „Bohu buďtež díky! Bohu budtež díky! Ten padouch! Podívejte se, jak se mnou zacházel!“ Vztáhla paže, rukávy se povyhrnuly a my se zděsili, neboť obě předloktí byla poseta oděrkami a krevními podlitinami. „Ale to nic není – to je to nejmenší! Mysl a duši mi mučil a zneuctil. Všechno bych to byla vydržela – zlé zacházení a samotu, život plný klamu a podvodu, všechno jsem vydržela, dokud jsem věřila, že mě miluje – ale nyní vím, že jsem i v tom ohledu nebyla nic víc než oběť šalby a nástroj v jeho ruce.“ Její slova chvílemi zanikala ve vášnivém vzlykotu.
„Nejste mu zřejmě nakloněna, madame,“ řekl Holmes. „Povězte nám tedy, kde ho nalezneme. Pomohla-li jste mu kdy konat zlo, pomozte nyní nám a mnohé tím odčiníte.“
„Je jen jediné místo, kam mohl uprchnout,“ odpověděla. „Uprostřed Grimpenské bařiny je ostrov a na něm opuštěný cínový důl. Tam choval svého psa a tam si také pro případné chvíle tísně zřídil útočiště. To je místo, kam jistě utekl.“
Mrak mlhy se tiskl na okenní sklo jako obrovský chomáč bílé vlny. Holmes zvedl lampu a přiblížil ji k oknu.
„Pohleďte,“ řekl. „Nikdo by dnes v noci nemohl najít cestu do Grimpenské bařiny.“
Dala se do smíchu a zatleskala. Oči a zuby jí svítily divokou radostí.
„Najde cestu do bařiny, to ano, ale nikdy nenajde, jak z ní ven,“ zvolala. „Jakpak by dnes v noci mohl vidět ty značky? Spolu jsme je umístili, on a já jsme vyznačovali pěšinu bařinami. Ó, kéž jsem ty kolíky a proutí dnes mohla vytrhat! Pak by vám věru byl vydán na milost a nemilost.“
Bylo zřejmé, že bychom ho marně stíhali, dokud se mlha nezvedne. Svěřili jsme tedy zatím Stapletonův dům Lestradově péči a Holmes a já jsme doprovodili baroneta zpět na zámek. Nyní již nebylo možno tajit mu příběh manželů Stapletonových, ale když zvěděl pravdu o ženě, kterou miloval, snesl ránu jako pravý muž. Leč důsledky setkání s příšerným ohnivým psem se projevily otřesem nervů, a než se rozednilo, blouznil ve vysoké horečce. Doktor Mortimer bděl u jeho lože a ošetřoval ho. Baronet a jeho lékař měli spolu ještě vykonat cestu kolem světa, než ze sira Henryho byl zase ten zdravý, bujarý muž, jakým býval, než se stal pánem panství zdánlivě prokletého.
A nyní již rychle spěji ke konci vyprávění, v němž jsem se pokusil umožnit čtenáři, aby se mnou prožil ony dny ponurých obav a dohadů, které tak dlouho zatemňovaly náš život a skončily pak způsobem tak tragickým. Ráno, jež následovalo po smrti psa, se mlha zvedla a paní Stapletonová nás zavedla na místo, kde kdysi objevili pěšinu vedoucí bařinami. Teprve když jsme viděli, jak dychtivě a s jakou radostí nás uvádí na stopu svého manžela, teprve v tu chvíli jsme si uvědomili, jak hrozný musel být život této ženy. Zanechali jsme ji na poloostrůvku pevné rašelinné půdy, jenž vyčníval do moře bahna. Od míst, kde se výběžek pevné půdy ztrácel v bařině, nás vedly malé kolíky a nenápadné laťky a proud. Značkovaly klikatou pěšinku, jež vedla od jednoho shluku rákosí k druhému a proplétala se mezi zelenou pěnou zavodněných proláklin a mezi úseky odporného bahna, které nezasvěcenci tarasilo cestu. Ze zahnívajícího rákosí a bujného porostu slizkých vodních rostlin stoupaly nám do chřípí pach rozkladu a těžké výpary choroboplodných miazmat. Nejednou nás chybný krok ponořil až ke stehnům do tmavého rosolovitého bahna, které se na metry kolem nás pod našimi kroky vlnilo. Jeho přilnavá síla nás chytala za paty, i když jsme šli po pěšině, a když jsme – uchýlivše se od ní – klesali do bahna, měli jsme dojem, že nás čísi poťouchlá, zlomyslná ruka stahuje do hnusných hlubin. Tak úporná a cílevědomá byla síla bařin. Jen jednou jsme spatřili, že už někdo před námi vykonal tuto nebezpečnou cestu. Ostrůvek suchopýru zachránil před bahnem jakýsi tmavý předmět, který z byli vyčníval. Holmes, jenž jej zahlédl a sešel proň s pěšiny, zabořil se do bahna po pás a nebýt nás, kteří ho vytáhli, jakživ by už nebyl vkročil na pevnou zemi. Ve zdvižené pravici třímal starou černou botu. „Meyers, Toronto“, bylo vytištěno do kůže uvnitř.