„Stálo to za bahenní lázeň,“ řekl. „Je to pohřešovaná bota našeho přítele, sira Henryho.“
„Odhozená sem prchajícím Stapletonem.“
„Tak jest. Použil ji k tomu, aby psa nasadil na stopu, a podržel ji v ruce. Ještě ji držel, když zjistil, že prohrál a že je konec. A na tomto místě ji při útěku zahodil. Víme tedy alespoň, že až sem se dostal živ.“
Nebylo nám souzeno, abychom se dozvěděli víc, ačkoliv jsme si mnohé mohli domyslet. Bylo marné rozhlížet se po šlépějích zde, kde bobtnající bahno rychle zahlazovalo každý otisk boty. Když jsme se však dostali na pevnější terén, pilně jsme je vyhlíželi, leč nic podobného jsme nenašli. Vydávala-li země pravdivé svědectví, pak Stapleton nikdy nedosáhl ostrova, svého útočiště, ke kterému se prodíral mlhou předešlé noci. Někde v nitru Velké grimpenské bařiny, v hlubinách obrovského moře bahna, které ho vsálo, leží navěky pohřben ten člověk kamenného, krutého srdce.
Mnohé stopy po Stapletonovi jsme nalezli na samém ostrově v bařinách, kde přechovával svého divokého spojence. Velké těžné kolo a šachta napůl zasypaná rumem označovaly polohu někdejšího dolu. Kolem se kupily trosky, rozpadlé chalupy horníků, které odsud patrně vypudil všudypřítomný puch bařin. V jedné z chat ukazovala skoba, řetěz a množství ohlodaných kostí místo, kde zvíře bylo drženo. Mezi jiným tam ležela kostra pokrytá přischlými, hnědými chlupy.
„Pes!“ řekl Holmes. „Namouduši – dlouhosrstý kokršpaněl. Chudák Mortimer se tedy se svým miláčkem už neshledá. Přátelé, nemyslím, že toto místo chová nějaké další tajemství, na které bychom ještě nebyli přišli. Stapleton mohl ukrýt psa, ale nemohl umlčet jeho hlas, a tak se vysvětluje vytí, jež ani ve dne nebylo milé slyšet. V případě potřeby mohl psa mít také v kolně za svým domem, ale to bylo velmi riskantní a odvážil se toho jen v ten vrcholný den, o němž se domníval, že bude úspěchem korunovat všechno jeho úsilí. Pasta v této plechovce je nepochybně ona světélkující směs, kterou natřel zvíře. Na celou myšlenku ho ovšem přivedla stará rodinná pověst a účelem všeho bylo vyděsit starého sira Charlese k smrti. Vůbec se nelze divit, že chudák trestanec utíkal a křičel o pomoc stejně, jak to učinil náš přítel a jak bychom snad byli učinili i my, když viděl, že se na temných blatech za ním žene taková stvůra. Byl to rafinovaný nástroj vraždy, neboť nehledě k tomu, že uštve oběť k smrti – kterýpak venkovan by měl chuť jít se zblízka podívat na takovou nestvůru, spatří-li ji na blatech? Praxe ukázala, že Stapleton kalkuloval správně: mnozí venkované psa viděli, ale nikdo z nich se po ničem bližším nepídil. Řekl jsem to v Londýně, Watsone, a říkám nyní znova, že jsme ještě nikdy nemohli vystopovat a zneškodnit nebezpečnějšího člověka, než je ten, který zde někde leží.“ Sherlock Holmes mávl svou dlouhou paží směrem k obrovské ploše temných a skvrnitých a místy zelených bařin, jež sahala daleko, daleko, až tam, kde přecházela v rzivé stráně vřesoviště.
Kapitola XV
Retrospektiva
Byl konec listopadu. Holmes a já jsme trávili večer – venku sychravý a pošmourný – v našem obývacím pokoji v Baker Street u krbu, v němž plál mohutný oheň. V době, která uplynula od tragického zakončení našeho zájezdu do Devonského hrabství, Holmes rozřešil dva případy prvořadé důležitosti. Když propukl známý skandál kolem herny klubu Nonpareil, Holmes odhalil hanebné machinace plukovníka Upwooda. Brzo poté obhájil nešťastnou Francouzku, paní Montpensierovou, před obviněním z vraždy a před obžalobou, která ji hrozila v souvislosti se smrtí její nevlastní dcery, slečny Carérové, mladé dámy, jež – jak dosud v živé paměti – byla o půl roku později nalezena živá, zdravá a provdaná v New Yorku. Řada úspěchů, jichž dosáhl v sérii nesnadných a významných případů, Holmese uvedla do míry tak dobré, že jsem ho mohl přimět k tomu, aby se rozhovořil o podrobnostech baskervillské záhady. Na takovou příležitost jsem musel arci trpělivě čekat, neboť jsem věděl, že Holmes nikdy nedopustí, aby se jednotlivé případy překrývaly a navzájem mísily. Jeho břitká a logická mysl se nedala zlákat, aby pozapomněla na aktuální problém a pohřížila se, byť i na chvíli, do vzpomínek na to, co bylo. Leč sir Henry a doktor Mortimer se právě stavili v Londýně před odjezdem na tu dlouhou cestu, od níž si lékaři slibovali uklidnění baronetových otřesených nervů. Oba nás odpoledne navštívili, a bylo tedy přirozené, že večer přišla řeč na baskervillský případ.
„Celý sled událostí,“ řekl Holmes, „byl z hlediska muže, který si říkal Stapleton, veskrze prostý a přímý. Toliko nám, kteří jsme na počátku nemohli znát pohnutky jeho činů a byli odkázáni na získáváni dílčích faktických poznatků, se všechno zdálo krajně spletité. Mluvil jsem ještě dvakrát s paní Stapletonovou a podle mého názoru je případ dokonale osvětlen a nemyslím, že nám něco zůstalo skryto. Několik stručných poznámek o té věci najdete pod písmenou B v mé kartotéce případů.“
„Snad byste mi laskavě načrtl sled událostí zpaměti.“
„Zajisté – ačkoliv vám nemohu zaručit, že všechna fakta nosím v hlavě. Intenzívní duševní soustředění má zvláštní průvodní zjev: vyhlazuje z mysli to, co předcházelo. Advokát, jenž někoho hájí před soudem a má celý případ v malíčku, je s to příti se za přelíčení i se znalcem o věc spadající do znalcova speciálního oboru – tak dokonale ovládá tu kterou disciplínu. Leč po několika dalších přelíčeních zjistí, že se mu finesy onoho někdejšího případu úplně vykouřily z hlavy. A tak každý můj nový případ vytlačí ten předchozí a slečna Carérová mi zamlžila vzpomínky na zámek Baskerville. Zítra mi snad bude předložena další hádanka, která zase vystrnadí sličnou Francouzku a ošklivého Upwooda. Pokud však jde o psa baskervillského, ochotně vám vylíčím sled událostí tak přesně, jak to dokážu, a vy se ozvete, zapomenu-li snad na něco.
Má šetření prokázala nad jakoukoliv pochybnost, že rodinný portrét nelhal a že ten člověk byl skutečně z rodu Baskervillů. Byl synem onoho Rodgera Baskervilla, mladšího bratra sira Charlese, jenž s pošramocenou reputací uprchl do Jižní Ameriky. Tvrdilo se, že tam zemřel neženat. Ve skutečností se však oženil a měl jedno dítě, právě toho našeho chasníka, jehož pravé jméno bylo totožné s otcovým. Tento Rodger Baskerville mladší pojal za manželku Beryl Garciovou, jednu z krasavic Kostariky. Přisvojiv si značnou částku veřejných peněz, změnil své jméno na Vandeleur, prchl do Anglie a zařídil si ve východní části Yorkshiru soukromou školu. Myšlenku právě takového obchodního podniku mu vnuklo náhodné setkání s odborníkem. Rodger se totiž na lodi cestou do Evropy seznámil s vychovatelem, trpícím úbytěmi, a využil značných vědomostí toho člověka tak dokonale, že škola prosperovala. Leč preceptor[22] Frazer zemřel a škola, jež tak slibně začala, pozbyla dobré pověsti a posléze nabyla pověsti tak hanebné, že musela být zavřena. Vandeleurovi považovali za účelné změnit své jméno na Stapleton a Rodger Baskerville – Jack Stapleton přestěhoval zbytky svého jmění, své plány pro budoucnost a svůj sklon k entomologii do jižní Anglie. V Britském muzeu[23] jsem zvěděl, že Stapleton byl v tomto oboru uznávanou autoritou a že jméno Vandeleur bylo oficiálně připojeno k vědeckému označení jisté můry, kterou za svých yorkshirských dob co prvý entomolog popsal.