Nyní dospíváme k onomu úseku jeho života, který nás tak intenzívně zaujal. Stapleton – jak ho budu i nadále nazývat – zřejmě pátral a zjistil, že mezi ním a mezi velkým bohatstvím stoji pouze dva životy. Když se stěhoval do Devonského hrabství, byly jeho plány – jak se domnívám – ještě naprosto mlhavé, byly však od samého začátku nekalé. Vyplývá to ze skutečností, že vydával manželku, jež ho provázela, za svou sestru. I když ještě přesně nevěděl, jakým způsobem dosáhne svého cíle, přece jen zřejmě počítal s tím, že použije své manželky jako vějičky, jako vnadidla. Byl odhodlán zmocnit se baskervillského panství a za tím účelem byl ochoten použít jakéhokoliv nástroje a podstoupit jakékoliv riziko. Prvním jeho počinem bylo usadit se co možná nejblíže sídla svých předků; druhou etapou bylo navázání a pěstování přátelských styků se sirem Charlesem a s ostatními sousedy.
Baronet sám pověděl Stapletonovi o psu, který pronásleduje rod Baskervillů, a připravil tak cestu své vlastní smrti. Stapleton věděl, že stařec má slabé srdce a že by ho úlek zabil. Tolik zvěděl od doktora Mortimera. Slyšel také, že sir Charles je pověrčivý a že si tu ponurou pověst bere velmi k srdci. Toto všechno bystrému Stapletonovi záhy vnuklo myšlenku, že a jak by bylo možné starého baroneta zahubit, aniž se skutečný vrah musel nějak obávat prozrazení.
Jakmile tuto myšlenku pojal, začal ji uskutečňovat s pozoruhodnou rafinovaností. Obyčejný intrikán by se byl spokojil ledajakým velkým, ostrým psem. Použiti chemických prostředků, které z psa udělaly pekelného netvora – toť záblesk jeho zločinecké geniality. Psa koupil v Londýně od firmy Ross & Mangles, která má na Fulham Street obchod se zvířaty. Byl to nejsilnější a nejostřejší pes, kterého kdy měli na prodej. Přivezl si ho Severní devonskou železnicí a šel s ním pak pěšky velikou oklikou přes blata, aby se dostal domů, aniž vzbudí pozornost. Už předtím na lovu motýlů objevil pěšinu v Grimpenských bařinách, a měl tedy bezpečné místo, kde psa přechovávat. Tam ho ubytoval a potom vyčkával vhodnou příležitost. Nenaskytla se hned. Nebylo nijak možné vylákat starého pána po setmění ze zámecké zahrady na blata. Stapleton se v průvodu svého psa několikrát potloukal kolem zámku, leč neuspěl. Za těchto marných výprav venkované zahlédli Stapletona, lépe řečeno jeho čtyřnohého spojence, a staré pověsti o pekelném démonu se dostávalo nového potvrzení. Když všechno selhalo, uchýlil se Stapleton k poslednímu způsobu: chtěl po své ženě, aby sira Charlese vlákala do zkázy, zde však narazil na neočekávaný odpor. Paní Stapletonová striktně odmítla zapříst starého pána do sentimentálního vztahu, který by ho mohl vydat v ruce nepřítele. Od tohoto rozhodnutí neustoupila, ani když jí Stapleton vyhrožoval, ani když ji – hanbím se říci – častoval dokonce i ranami. Nechtěla s plánem svého manžela mít nic společného a Stapleton se octl na mrtvém bodě.
Ze slepé uličky se dostal náhodou, která chtěla tomu, že sir Charles, jenž si Stapletona oblíbil, ho učinil vyslancem své dobročinnosti, když chtěl pomoci té nešťastné paní Lauře Lyonsové. Vydávaje se za svobodného muže, Stapleton ji zcela ovládl a nakonec jí řekl, že si ji vezme, dosáhne-li rozvodu. Pojednou se však Stapleton octl v katastrofální časové tísni. Zvěděl, že sir Charles uposlechl rady doktora Mortimera – s níž Stapleton naoko souhlasil – a že opouští zámek. Musel tedy jednat okamžitě, sic mu oběť unikne z dosahu. Přiměl proto paní Lyonsovou, aby napsala dopis, v němž úpěnlivě prosí sira Charlese o rozmluvu v předvečer jeho odjezdu do Londýna. Potom jí však líbivými, byť i lživými argumenty přemluvil, aby na schůzku nejela. Nyní měl volné pole a kýženou příležitost, na jakou tak dlouho čekal.
Onoho večera dojel z Coombe Traceye domů ještě včas, aby mohl dojít pro psa, nalíčit ho tou pekelnou pastou a přivést zvíře k brance, u níž starý pán měl čekat. Pes, poštvaný svým pánem, přeskočil laťovou branku a pronásledoval nešťastného baroneta, jenž volaje o pomoc prchal tisovou alejí. Vidět v ponurém stromořadí to obrovské černé zvíře, jak s planoucími čelistmi a žhoucíma očima cválá za svou obětí – to věru musela být podívaná vskutku děsná. Sir Charles na konci aleje klesl mrtev k zemi. Srdeční choroba a hrůza ho zabily. Pes se při pronásledování držel na travnatém pruhu, takže potom bylo vidět jen šlépěje člověka. Když pes viděl, že sir Charles leží nehybně, přiblížil se k němu, patrně aby ho očichal. Zjistiv, že člověk je mrtvý, pes se zase odvrátil. Při této epizodě pes zanechal na pěšině stopu své tlapy, stopu, kterou potom doktor Mortimer našel. Stapleton pak psa odvolal, pospíšil s ním do jeho doupěte v Grimpenské bařině – a zbyla tu jen záhada, která mátla úřady, děsila kraj a přivedla potom celý případ do zorného pole našeho vyšetřování.
Tolik o smrti sira Charlese. Chápete ďábelskou prohnanost této vraždy? Bylo vskutku málem nemožné získat usvědčující důkazy proti skutečnému vrahu. Jeho jediným spolupachatelem byl tvor, který ho nikdy nemohl prozradit; tento spolupachatel byl zároveň vražedným nástrojem – tak groteskním a nepředstavitelným, že skutečně musel zmást vyšetřující orgány. V mysli obou žen, jak paní Stapletonové, tak paní Laury Lyonsové, vzklíčilo silné podezření proti Stapletonovi. Paní Stapletonová věděla, že její manžel ukládá o bezživotí starého baroneta, a věděla i o existenci dravého psa. Paní Lyonsová nevěděla ani jedno, ani druhé, ale nezbytně se musela pozastavit nad tím, že sir Charles zemřel v době neodřeknuté schůzky, o níž věděl toliko Stapleton. Nicméně – Stapleton si byl jist, že obě ženy sdostatek ovládá, a z této strany se žádného nebezpečí obávat nemusel. První polovina plánu tedy byla úspěšně provedena, leč druhá, obtížnější, ještě zbývala.
Je docela možné, že Stapleton o existenci přednostního dědice v Kanadě původně nevěděl. Tak či onak, záhy o něm musel zvědět. Jeho přítel doktor Mortimer ho zevrubně informoval a od doktora Mortimera se také dozvěděl všechny podrobnosti o příjezdu sira Henryho. První Stapletonovou myšlenkou bylo nedopustit, aby mladý Kanaďan vůbec do Devonského hrabství přijel. Uvažoval, jak by ho mohl usmrtit již v Londýně. Své manželce nedůvěřoval od dob, kdy se mu vzepřela a kdy odmítla vlákat sira Charlese do pasti. Z obavy, aby se snad nadobro nevymkla jeho vlivu, nechtěl ji nechat o samotě na delší čas. To bylo důvodem, proč ji vzal s sebou do Londýna. Ubytovali se – jak jsem dodatečně zjistil – v hotelu Mexborough nedaleko Charing Crossu – což byl, mimochodem řečeno, jeden z hotelů, které navštívil můj pomocník, když pátral po důkazech. Zde Stapleton věznil svou ženu v uzamčeném pokoji, zatímco on sám, opatřen falešným plnovousem, sledoval doktora Mortimera do Baker Street a pak na nádraží a odtamtud k hotelu Northumberland. Paní Stapletonová tušila, co její manžel zamýšlí, ale žila ve věčném strachu před Stapletonem – a byla to bázeň věru odůvodněná jeho brutalitou. Neodvážila se tedy napsat a varovat muže, jehož život byl, jak dobře věděla, krajně ohrožen. Kdyby se psaní dostalo Stapletonovi do ruky, její vlastní život by byl v sázce. Po dlouhém uvažování sáhla, jak víme, ke kompromisnímu řešení. Vystřihla slova vzkazu z novin a dopis adresovala fingovaným rukopisem. Psaní baroneta skutečně stihlo a poskytlo mu první výstrahu, že se ocitá v nebezpečí.
Pro Stapletona bylo krajně důležité nabýt nějakou součást baronetova oděvu, aby – v případě, že bude nucen použít psa – měl něco, čím ho nasadit na stopu. S charakteristickou rychlostí a troufalostí přikročil od úmyslu k činu a nemůžeme pochybovat, že si tučným úplatkem zajistil nápomoc hotelového cídiče bot nebo pokojské. Náhoda však tomu chtěla, že první bota byla nová, a pro jeho účely tudíž bezcenná. Postaral se tedy, aby ji sir Henry dostal zpět, a sám si dal přinést jinou. Byl to velmi poučný incident, neboť celá tato transakce mi byla důkazem, že máme co dělat s opravdovým psem. Žádná jiná hypotéza nemohla vysvětlit tuto usilovnou snahu dostat starou botu a tento naprostý nezájem o botu novou. Čím pošetilejší, čím grotesknější je nějaká příhoda, tím bedlivější pozornosti si zasluhuje a právě ten bod, který věc zdánlivě nejvíc zatemňuje, věc s největší pravděpodobností nejlépe vysvětlí – je-li arci přesně zvážen a vědecky analyzován.