Příštího dopoledne nás pak naši přátelé navštívili, stále ještě sledováni mužem v drožce. Z celého Stapletonova chování a zejména z. toho, že znal naši adresu a že i mě osobně znal od vidění nebo podle popisu, soudím, že jeho zločinecká kariéra nebyla nikterak obmezená jen na baskervillský případ. Naznačuje to i okolnost, že během posledních tří let byla v západní Anglii spáchána čtyři velká vloupání a v žádném z těchto případů nebyl pachatel zatčen. Poslední zločin této série, spáchaný v květnu na Folkestonském zámku, byl zvlášť pozoruhodný. Maskovaný lupič tam chladnokrevně zastřelil páže, které ho překvapilo při činu. I zde šlo o zločince, kterému říkáme lupič samotář – to jest o zločince, jenž ‚pracuje’ bez pomocníků. Nemohu pochybovat, že Stapleton tímto způsobem doplňoval své tenčící se zdroje příjmů a že byl již po léta nebezpečný.
Ukázku své obratnosti nám podal onoho dopoledne, kdy nám tak dovedně unikl. Podal nám i ukázku své drzosti, když mi po drožkáři vzkázal mé vlastní jméno. Oné chvíle rozpoznal, že jsem v Londýně převzal případ sira Henryho a že tudíž v Londýně nemá už žádné vyhlídky. Vrátil se tedy do Devonského hrabství, aby tam vyčkal baronetova příjezdu.“
„Okamžik,“ řekl jsem. „Vylíčil jste sled událostí zajisté přesně, ale je tu jeden bod, který jste nevysvětlil. Z čeho byl živ pes, když jeho pán byl v Londýně?“
„Věnoval jsem této otázce trochu pozornosti a je to vskutku bod důležitý. Nemůže být pochybnosti o tom, že Stapleton měl důvěrníka, ačkoliv se nepodobá pravdě, že by se kdy byl vydal v jeho ruce tím, že by mu byl sdělil všechny své plány. Ve Stapletonově domě byl starý sluha jménem Anthony. Jeho spojení s rodinou Stapletonů lze sledovat do minulosti mnoha let a sluha byl s nimi i v době Stapletonova učitelování. Musel tedy vědět, že jeho zaměstnavatelé nejsou sourozenci, nýbrž manželé. Tento člověk zmizel a unikl z Anglie. Leccos si můžeme odvodit ze skutečnosti, že Antonín není jméno v Anglii rozšířené. Antonio je však běžným křestním jménem v amerických zemích, kde se mluví španělsky. Starý sluha – stejně jako paní Stapletonova – mluvil dobře anglicky, leč přece jen se zvláštním šišlavým přízvukem. Já sám jsem toho starého člověka viděl přecházet Grimpenskou bařinou po stezce, kterou Stapleton vyznačil. Je tudíž pravděpodobné, že tento starý Antonio za pánovy nepřítomnosti pečoval o psa, ačkoliv snad vůbec nevěděl o účelu, pro který Stapleton toto zvíře chová.
Stapletonovi tedy odjeli do Devonshiru, kamž jste je záhy se sirem Henrym následovali. A nyní slovo o tom, jak jsem v tomto stadiu na celou věc pohlížel. Snad si vybavíte v paměti, že jsem velmi pečlivě prohlížel papír, na který byla nalepena slova vystřižená z novin. Když jsem hledal průsvitku, držel jsem si papír těsně k očím a přitom jsem ucítil slabou vůni parfému, jenž se prodává pod označením Bílý jasmín. Nuže, existuje sedmdesát pět druhů voňavek a odborný kriminolog je povinen znát je tak dobře, aby mohl identifikovat kteroukoliv z nich. I v mé vlastní praxi se stalo nejednou, že řešení případu záviselo na okamžitém rozpoznání parfému. Voňavka nasvědčovala tomu, že s dopisem má něco společného nějaká žena, a od té chvíle jsem se v myšlenkách začal zabývat Stapletonovými. Jak vidíte, dospěl jsem k bezpečnému poznatku, že jde o skutečného psa, a k dohadu, kdo asi je zločincem, ještě dříve, než jsme se vůbec vydali do Devonshiru.
Pokud jde o taktiku, rozhodl jsem se pro pozorování Stapletona. Bylo mi ovšem jasné, že nic nepořídím, budu-li s vámi, protože by si Stapleton dával příliš dobrý pozor. Obelstil jsem tedy všechny, vás v to počítaje, a tajně jsem byl na blatech v době, kdy jsem se podle vaši domněnky nehnul z Londýna. Má strádání nebyla tak hrozná, jak jste si myslel, ačkoliv takové maličkosti nesmějí nikdy hrát žádnou roli při vyšetřování případu. Většinou jsem bydlel v Coombe Traceyi a chýše na blatech jsem používal jen tehdy, vyžadovala-li situace, abych byl v bezprostřední blízkosti kritických míst. Cartwright přijel se mnou a prokázal mi v přestrojení za venkovského chlapce veliké služby. Zajišťoval mi přísun potravin a čistého prádla. Když jsem pozoroval Stapletona, Cartwright zhusta pozoroval vás, takže jsem vlastně byl na dvou místech zároveň.
Jak jsem vám již pověděl, dostával jsem vaše zprávy velmi rychle, neboť byly okamžitě posílány z Baker Street za mnou do Coombe Traceye. Prokázaly mi znamenité služby – obzvlášť ta, která obsahovala bezděčně pravdivý kus Stapletonovy autobiografie. Umožnila mi zjistit totožnost podezíraného muže i ženy a konečně jsem přesné věděl, na čem jsem. Věc byla značně komplikována epizodou s uprchlým trestancem a příbuzenskými vztahy mezi ním a manžely Barrymorovými. I to jste velmi dokonale osvětlil, ačkoliv jsem zatím k týmž závěrům dospěl vlastním pozorováním.
V době, kdy jste mne objevil na blatech, jsem celý případ již dokonale znal, neměl jsem však žádného důkazu, s nímž by bylo možno předstoupit před porotu. Na tom se mnoho nezměnilo ani tehdy, když Stapleton spáchal vražedný útok, jemuž místo sira Henryho padl za oběť nešťastný trestanec. Stále ještě jsme proti vrahu neměli důkazů. Nezbývalo tedy nic jiného, než dopadnout ho in flagranti. Za tím účelem jsme ovšem museli použít jako vnadidla sira Henryho – osamělého a zdánlivě nechráněného. Učinili jsme tak, a za cenu klientova těžkého otřesu jsme uspěli. Uzavřeli jsme kruh důkazů a vehnali Stapletona do zkázy. Nebezpečí, kterému byl sir Henry vystaven, vrhá ovšem stín na způsob, jakým jsem řídil průběh operace. To musím přiznat. Na druhé straně jsme arci nižádným způsobem nemohli předvídat, že zvíře poskytne tak hrůznou, přímo paralyzující podívanou, a nemohli jsme předpovědět mlhu, která způsobila, že se pes na nás vyřítil z takové blízkosti. Dosáhli jsme úspěchu za cenu klientovy újmy, která – jak mne jednomyslně ujišťují odborník–neurolog i doktor Mortimer – je pouze přechodného rázu. Dlouhá cesta našemu příteli pomůže, aby se zotavil jak z fyzického, tak i z citového otřesu. Jeho láska k Beryl Stapletonové byla hluboká a upřímná a z celého ponurého případu ho nejvíce ranila její faleš.
Nyní už zbývá promluvit pouze o roli, kterou ona v celé věci hrála. Není pochybnosti, že byla poslušná Stapletona, a to buď z lásky či ze strachu, nebo možná z lásky i ze strachu, neboť tyto dva city nejsou nikterak neslučitelné. Tak či onak – Stapleton ji ovládal dokonale. Na jeho rozkaz se vydávala za jeho sestru a na skutečný odpor Stapleton narazil teprve tehdy, když ji chtěl učinit přímou spolupachatelkou vraždy. V této chvíli poznal, že i jeho moc nad ní má své hranice. Byla ochotna varovat sira Henryho, pokud tak mohla učinit, aniž prozradí svého manžela, a skutečně se o to znova a znova pokoušela. Stapleton sám byl mužem zřejmě žárlivým. Když viděl, že se baronet jeho ženě dvoří, rázem zapomněl, že on sám jí přidělil roli volavky, a ve vášnivém výstupu bezděky odhalil prudkou, divokou letoru, kterou jindy tak rafinovaně ukrýval za rezervovaným vystupováním. Tím, že pak baronetovým námluvám naoko zase přál, dosáhl něčeho velmi cenného. Baronetova láska k Beryl mu byla zárukou, že sir Henry k nim bude často chodit, a že se tedy dříve či později naskytne příležitost, po jaké Stapleton pásl. V kritický den se mu však manželka náhle vzepřela. Zaslechla něco o tom, za jakých okolností zahynul trestanec, a věděla, že pes je v kolně – právě toho dne, kdy sir Henry má přijít na večeři. Vmetla Stapletonovi do tváře obvinění, že připravuje vraždu. Následovala bouřlivá scéna, za které jí poprvé naznačil, že má sokyni v lásce. V mžiku se její věrnost a oddanost změnily v planoucí nenávist a Stapleton viděl, že je rozhodnuta ho prozradit. Svázal ji tedy a připoutal ji k pilíři, aby neměla možnost sira Henryho varovat. Byl přesvědčen, že celý kraj bude baronetovu smrt připisovat jeho rodové kletbě – v čemž se jistě nemýlil – a doufal, že se mu podaří přemluvit manželku, aby se smířila s tím, co již nepůjde změnit, a byla zticha o tom, co ví. V tomto případě se podle mého názoru arci přepočítal. Jeho osud byl zpečetěn i bez našeho přispění. Žena španělské krve takové urážky tak lehce nepromíjí. Tím jsem vám, milý Watsone, pověděl všechno, co mohu říci bez nahlédnutí do poznámek, ale nemyslím, že jsem opomenul něco podstatného.“