„Ale Stapleton přece nemohl doufat, že tím svým strašidelným psem vyděsí sira Henryho k smrti tak, jak se mu to podařilo u baronetova stařičkého strýce.“
„To zvíře bylo zdivočelé a velmi vyhládlé. I kdyby svou oběť nezabilo děsem – jistě by napadený, hrůzou ochrnutý člověk nemohl klást podstatný odpor.“
„To souhlasí. A nyní zbývá už jen jedna nesnáz. Dejme tomu, že by sir Henry byl zemřel a Stapleton se skutečně stal dědicem titulu a panství – jak by Stapleton byl vysvětlil, proč – ač příslušník rodu – žil tak dlouho pod falešným jménem a na zapřenou v takové blízkosti panství? Jak by se byl mohl hlásit o dědictví, aniž by vzbudil podezření a zavdal podnět k vyšetřování?“
„Je to nesnáz skutečné veliká, a myslím, že nikdo po mně nemůže chtít, abych ji řešil. Minulost a přítomnost jsou oblasti mého pátrání – ale co by kdo učinil v budoucnu, je nesnadno říci. Paní Stapletonová slyšela svého manžela několikrát o tom mluvit. Chtěl tento problém řešit jedním z tří způsobů. Bud mohl dědický nárok uplatnit v Jižní Americe, kdež mohl před britskými úřady prokázat svou totožnost a tak získat celé bohatství, aniž vůbec přijel do Anglie; nebo mohl zvolit dokonalé přestrojení po krátkou dobu, po kterou by musel prodlít v Londýně: nebo do třetice mohl nastrčit nějakého spolupachatele, kterého by vybavil potřebnými listinami a jenž by se vydával za dědice. S tímto člověkem by se pak rozdělil o zisk. Ze všeho, co o Stapletonovi víme, můžeme s jistotou předpokládat, že by nějaké východisko byl našel. A to, můj milý Watsone, je asi všechno. Máme za sebou mnoho týdnů namáhavé práce a myslím, že bychom alespoň jeden večer mohli věnovat myšlenkám poněkud příjemnějším. Mám lóži na Hugenoty. Slyšel jste již Eduarda de Reszke? Smím vás tedy prosit, abyste byl za půl hodiny připraven k odchodu? Mohli bychom se cestou stavit u Marciniho a něco tam pojíst.“