Blata jsou obydlena jen velmi řídce, a ti, kdo bydlí blízko sebe, velmi k sobě navzájem tíhnou. Z tohoto důvodu jsem se mnoho stýkal se sirem Charlesem Baskervillem. Až na pana Franklanda, jenž bydlí na Lafterském statku, a až na přírodozpytce pana Stapletona, není tam v okruhu mnoha mil jediného vzdělance. Sir Charles byl člověk uzavřený, ale nás dva sblížila jeho nemoc, a společné vědecké zájmy pak daly vzniknout trvalému přátelství. Sir Charles si přivezl z jižní Afriky množství antropologických[6] i jiných poznatků a strávili jsme spolu nejeden kouzelný večer, diskutujíce o somatických[7] shodách a rozdílech mezi Křováky a Hotentoty.
Za posledních měsíců jsem si uvědomoval čím dál tím jasněji, že nervová soustava sira Charlese je napjata až k hranici zhroucení. Pověst, kterou jsem vám přečetl, si vzal chorobně k srdci, tak velmi, že byl sice ochoten chodit po svých pozemcích, leč za nic na světě by nebyl vyšel po setmění na blata. Vám, pane Holmesi, se to bude zdát neuvěřitelné, ale sir Charles byl hluboce přesvědčen, že se nad jeho rodem vznáší hrozný osud, a objektivní pravda je, že údaje, jež uváděl o svých předcích, nebyly povzbudivé. Myšlenka, že je ohrožován nějakým strašidelným fantomem, ho neustále pronásledovala a nejednou se mne ptal, zda jsem na svých nočních cestách za pacienty kdy viděl nějaké kromobyčejné zvíře nebo zda jsem slyšel vytí velkého psa. Na psa se mne vyptával několikrát a pokaždé hlasem, jenž se chvěl vzrušením.
Dobře se pamatuji na večer asi tři týdny před osudnou událostí. Přijel jsem k zámku a sir Charles byl náhodou v portále. Sestoupil jsem z bryčky a stál před ním, když jsem viděl, že jeho zrak pojednou strnul. Díval se přes mé rameno za mne a na jeho tváři byl výraz nejhrůznějšího děsu. Prudce jsem se obrátil a stačil jsem ještě zahlédnout něco, co jsem považoval za velké černé tele, jež běží přes vozovku tam, kde ústí do zámecké zahrady. Sir Charles byl tak vzrušen, že jsem musel dojít na místo, kde se zvíře mihlo, a podívat se, kam se podělo. Leč bylo totam a příhoda zřejmě zapůsobila na sira Charlese nadmíru skličujícím dojmem. Zůstal jsem u něho po celý večer a při oné příležitosti – ve snaze vysvětlit mně své vzrušení – odevzdal mi do úschovy listinu, kterou jsem vám na začátku našeho hovoru přečetl. Zmiňuji se o této nepatrné příhodě proto, že vzhledem k pozdější tragédii nabývá určité důležitosti. Tenkrát jsem ovšem byl přesvědčen, že jde o věc veskrze nicotnou a že jeho vzrušení je naprosto neodůvodněné.
Do Londýna se sir Charles vypravoval na mou radu. Věděl jsem, že má nemocné srdce, a neustálá úzkost, v níž žil, měla očividně neblahý vliv na jeho zdravotní stav, byť i pramenila výhradně z jeho utkvělé představy. Domníval jsem se, že po několika měsících velkoměstského rozptýlení se vrátí jako znovuzrozený. Pan Stapleton, náš společný přítel, velmi znepokojený jeho zdravotním stavem, byl téhož názoru. V posledním okamžiku však došlo k té hrozné katastrofě.
V noci, kdy sir Charles zemřel, poslal komorník Barrymore, který mrtvého našel, štolbu Perkinse koňmo pro mne, a jelikož jsem přes pozdní hodinu náhodou ještě nespal, ba ani neležel, byl jsem již hodinu po události na zámku. Zkontroloval a ověřil jsem si všechny okolnosti uvedené potom za koronerova přelíčení. Sledoval jsem šlépěje tisovou alejí, viděl jsem místo u branky, kde sir Charles patrně chvíli postál, všiml jsem si změny, která od tohoto bodu nastala ve tvaru otisků, zjistil jsem, že v měkkém písku není jiných šlépějí kromě Barrymorových, a konečně jsem bedlivě prohlédl mrtvolu, jíž se do mého příchodu nikdo nedotkl. Sir Charles ležel na obličeji, paže měl rozhozené, prsty zaťaté do hlíny, a jeho tvář byla nějakým silným duševním hnutím sešklebena takovou měrou, že bych nebyl mohl přísahat na jeho totožnost. Tělesných zranění žádného druhu zaručeně nebylo. Leč jednu nepravdivou výpověď Barrymore za koronerova přelíčení učinil. Řekl, že na zemi kolem mrtvoly nebyly žádné stopy. Pravda, nevšiml si jich. Ale já je viděl – maličko opodál, ale čerstvé a zřetelné.“
„Otisky nohou?“
„Otisky nohou.“
„Muže nebo ženy?“
Doktor Mortimer na nás chvíli podivně hleděl a jeho hlas se ztišil málem v šepot, když odpověděclass="underline"
„Pane Holmesi, byly to otisky nohou obrovského psa!“
Kapitola III
Problém
Přiznávám, že mi při těchto slovech přeběhl mráz po zádech. Rozčilení, jež se chvělo v doktorově hlase, nám ukázalo, že i on sám je hluboce pohnut tím, co nám řekl. Holmes se vzrušením předklonil a v jeho očích zasvitl tvrdý, chladný lesk, jaký z nich sršel pokaždé, když byl něčím prudce zaujat.
„Vy jste to viděl?“
„Tak zřetelně, jako vidím vás.“
„A nic jste neřekl?“
„Co by to bylo mělo za účel?“
„Jak to přijde, že nikdo jiný ty stopy neviděl?“
„Šlépěje byly nějakých dvacet pět kroků od mrtvoly a nikdo jim nepřikládal váhy. Patrně ani já bych si jich nebyl povšiml, kdybych nebyl věděl o té pověsti.“
„Je na blatech mnoho ovčáckých psů?“
„Nepochybně, ale toto nebyl ovčácký pes.“
„Říkáte, že musel být velký?“
„Obrovský.“
„Ale nepřiblížil se k mrtvole?“
„Nikoliv.“
„Jaké počasí bylo oné noci?“
„Vlhké a sychravé.“
„Ale nikoliv skutečně deštivé?“
„Ne.“
„Jak vypadá ta alej?“
„Jsou to dvě řady živých tisových plotů. Staré tisy jsou vysoké zhruba čtyři metry a tvoří neproniknutelnou hradbu. Cesta mezi nimi je široká asi půltřetího metru.“
„Je ještě něco mezi živými ploty a mezi stezkou?“
„Ano. Po každé straně stezky je pruh trávy, široký necelé dva metry.“
„Vyrozuměl jsem, že v jednom z živých plotů je na jednom místě branka.“
„Ano, je to laťová branka, která vede ven na blata.“
„Je ještě nějaké jiné spojení s blaty?“
„Není žádné.“
„Kdo se tedy chce dostat do aleje, musí do ní vejít buď ze zámku, nebo přijít brankou z blat?“
„Existuje ještě jedna možnost. Na druhém konci aleje je letohrádek...“
„Došel sir Charles tak daleko?“
„Nikoliv; ležel asi pětasedmdesát kroků od letohrádku.“
„Nuže, řekněte mi, doktore Mortimere, ještě jedno – a je to velmi důležité; stopy psa, jež jste viděl, byly na stezce, a nikoliv na trávě?“
„Na trávě by se žádné stopy nebyly zachovaly.“
„Byly na téže straně stezky, jako je branka?“
„Ano; byly na okraji stezky, na téže straně, kde je branka vedoucí na blata.“
„To je nadmíru zajímavé. A ještě něco. Byla branka zavřená?“
„Zavřená a zajištěná visacím zámkem.“
„Jak je vysoká?“
„Zhruba něco přes metr.“
„Kdokoliv se tedy může přes ni dostat?“
„Ano.“
„A jaké stopy jste viděl u branky?“
„Žádné zvláštní.“
„Pane na nebesích! Nikdo tam nepátral?“
„Já sám to místo prohlížel.“
„A nic jste nenašel?“
„Stopy se navzájem překrývaly a mátly. Sir Charles tam zřejmě stál pět nebo deset minut.“