„Jak to víte?“
„Protože dvakrát oklepal popel svého doutníku.“
„Znamenité! Toto, Watsone, jest kolega podle našeho srdce. Ale ty stopy?“
„Zanechal stopy ve vlhkém písku po celém tom malém prostranství. Jiné stopy jsem nebyl s to rozeznat.“
Sherlock Holmes se vztekle udeřil rukou do kolena.
„Kéž bych tam byl býval,“ zvolal. „Je to zřejmě případ mimořádně zajímavý, případ, jenž skýtá odborníku obrovské možností. Ta písečná stránka, z níž bych asi byl tolik vyčetl, je už dávno rozmazána deštěm a znetvořena dřeváky zvědavých sedláků. Ach, doktore Mortimere, doktore Mortimere, když si pomyslím, že jste mě nepovolal! Vzal jste na sebe vskutku velkou odpovědnost.“
„Nemohl jsem vás povolat, pane Holmesi, aniž jsem celému světu vyjevil tyto skutečnosti, a již jsem vám pověděl důvody, proč jsem to nechtěl. Kromě toho, kromě toho –“
„Proč váháte?“
„Existuje oblast, v níž i nejbystřejší a nejzkušenější detektiv je bezmocný.“
„Myslíte, že pes je tvor nadpřirozený?“
„Neřekl jsem, že je to mé přesvědčení.“
„Neřekl jste to, ale zřejmě tak myslíte.“
„V době, jež uplynula od tragédie, jsem se, pane Holmesi, doslechl o několika příhodách, které je nesnadno uvést v soulad se zákony přírody.“
„Například?“
„Ukázalo se, že již před hroznou událostí řada lidí viděla na blatech bytost, jež odpovídá baskervillskému démonu a jež nemůže být žádným zvířetem známým zoologii. Všichni se shodují na tom, že to byl ohromný tvor, světélkující, strašidelný a přízračný. Podrobil jsem ty lidi křížovému výslechu; jeden je střízlivý, rozumný zemědělec, jeden je kovář a jeden statkář na blatech. Všichni podávají shodnou zprávu o hrozném zjevení, jež přesně odpovídá pekelnému psu staré pověsti. Ujišťuji vás, že celý kraj je zachvácen hrůzou, a říkám vám, že je to věru statečný muž, kdo se za noci vydá přes blata.“
„A vy, školený muž vědy, věříte, že jde o zjev nadpřirozený?“
„Už nevím, čemu věřit.“
Holmes pokrčil rameny. „Až do této chvíle,“ řekl, „jsem obmezil svá pátrání na tento svět. Ve skromném měřítku jsem potíral zlo, ale začít si něco se samým Otcem všeho zla, to by bylo počínání snad příliš ctižádostivé. Nicméně musíte připustit, že šlépěj je hmotná.“
„Původní pes byl dost hmotný, aby vyrval člověku hrdlo, a přece byl zároveň také pekelný.“
„Vidím, že jste se už načisto dal na metafysiku. Ale teď mi, doktore Mortimere, povězte toto: chováte-li takové názory, proč jste se vůbec přišel se mnou radit? Jedním dechem mi říkáte, že je marné vyšetřovat smrt sira Charlese a že si přejete, abych ji vyšetřil.“
„Neřekl jsem, že si přeji, abyste tak učinil.“
„Čím vám tedy mám pomoci?“
„Tím, že mi poradíte, co mám udělat se sirem Henrym Baskervillem, který přijede na nádraží Londýn–Waterloo přesně za –“ doktor Mortimer se podíval na hodinky, „přesně za jednu hodinu a patnáct minut.“
„Sir Henry je dědicem baskervillského panství?“
„Ano. Po smrti sira Charlese jsme po nezvěstném mladém muži pátrali a zjistili jsme, že je farmářem v Kanadě. Podle zpráv, které jsme dostali, je to člověk po všech stránkách znamenitý. Nemluvím nyní jako lékař, nýbrž jako správce pozůstalosti a jako vykonavatel závěti sira Charlese.“
„Předpokládám, že si nikdo jiný nečiní nároky na dědictví?“
„Ne, nikdo. Jediný další příbuzný, kterého jsme dokázali vystopovat, byl Rodger Baskerville, nejmladší z tří bratří, z nichž ubohý sir Charles byl nejstarší. Druhý bratr, jenž zemřel mlád, je otcem tohoto mladého Henryho. Třetí bratr, Rodger, byl černou ovcí rodiny. V něm ožily divoké povahové rysy Baskervillů a bylo mi řečeno, že i zevnějškem jako by byl vypadl z oka rodinnému portrétu starého Huga. Choval se tak, že mu půda Anglie začala hořet pod nohama, uprchl do Střední Ameriky a tam zemřel roku 1876 na žlutou zimnici. Henry je poslední z Baskervillů. Za jednu hodinu a pět minut ho uvidím na nádraží. Dostal jsem telegram, že přistál dnes ráno v Southamptonu. A teď mi, pane Holmesi, poraďte, co bych s ním měl udělat?“
„Proč by se neměl odebrat na sídlo svých otců?“
„Bylo by to nejpřirozenější, že ano? Ale na druhé straně uvažte, že každý Baskerville, jenž se tam usadí, vezme hrozný konec. Kdyby sir Charles byl mohl se mnou před svou smrtí promluvit, jsem si jist, že by mně byl důtklivě kladl na srdce, abych na toto vražedné místo nepřiváděl poslední ratolest starého rodu a dědice tohoto velkého bohatství. Leč nelze na druhé straně popřít, že blaho celého chudého chmurného kraje závisí na jeho přítomnosti. Dobré dílo, jež sir Charles započal, se zhroutí a obrátí vniveč, nebude-li zámek mít obyvatele. Obávám se, aby můj úsudek nebyl ovlivněn mými očividnými osobními zájmy, a to je důvodem, proč vám celý případ předkládám a proč prosím o vaši radu.“
Holmes chvíli uvažoval. „Stručně a jasně řečeno je situace taková,“ řekl. „Podle vašeho názoru existuje v Dartmooru nějaká ďábelská moc, která ohrožuje každého příslušníka rodu Baskervillů – to je přece váš názor?“
„Zašel bych tak daleko – připustil bych, že jsou určité jevy, které tomu nasvědčují.“
„Správně. Je-li však vaše teorie nadpřirozena správná, pak by neštěstí mohlo mladého muže potkat zajisté stejně dobře v Londýně jako v hrabství Devonském. Ďábel s pravomocí toliko místní, jakou má obecní radní, je přece jen představa poněkud groteskní.“
„Mám za to, pane Holmesi, že byste formuloval věc asi méně ironicky, kdybyste se s těmi úkazy dostal do osobního kontaktu. Jestliže vám rozumím správně, je podle vašeho dobrého zdání mladý muž stejně bezpečen v Devonshiru jako v Londýně. Přijede za padesát minut. Co mi doporučujete?“
„Doporučuji vám, pane, abyste si vzal drožku, odvolal svého španěla, který mi drápe domovní dveře, a odjel na nádraží uvítat sira Henryho Baskervilla.“
„A pak?“
„A pak mu neřeknete jediného slova, dokud věc nepromyslím a nedospěji k úsudku.“
„Jak mnoho času potřebujete k promyšlení?“
„Dvacet čtyři hodiny. Zítra v deset hodin, doktore Mortimere, vám budu velmi zavázán, navštívíte-li mne zde, a pro další můj postup by bylo užitečné, kdybyste sira Henryho Baskervilla přivedl s sebou.“
„Učiním tak, pane Holmesi.“
Poznamenal si dobu schůzky na tuhou manžetu své košile a odkvapil svým podivným, roztržitým způsobem, dívaje se na všechny strany. Holmes ho zastavil, než začal sestupovat se schodů.
„Ještě jednu jedinou otázku, doktore Mortimere. Řekl jste, že před smrti sira Charlese Baskervilla několik lidí to zjevení na blatech zhlédlo?“
„Ano, tři lidé je viděli.“
„Viděl je někdo po smrti sira Charlese?“
„Neslyšel jsem o nikom.“
„Děkuji vám. Dobré jitro.“
Holmes se vrátil do svého oblíbeného kouta pohovky. Na jeho tváři byl tichý výraz vnitřního uspokojení, jenž znamenal, že má před sebou úkol, který považuje za hodný svého ducha.
„Půjdete ven, Watsone?“
„Jen tehdy, nemohu-li vám být nápomocen.“
„Nikoliv, příteli. K vám se obracím o pomoc až v hodinách akce. Leč toto je skvělý případ, z některých hledisek vpravdě jedinečný. Až půjdete kolem Bradleye, požádal byste ho, aby mi poslal nahoru libru nejsilnějšího dýmkového tabáku? Děkuji vám. A kromě toho – snad by vám bylo možno zařídit se tak, abyste se nevracel před večerem. Pak si velmi rád s vámi podebatuji o tomto velezajímavém problému, který nám byl dnes ráno předložen.“