Vím, že ticho a samota jsou pro mého přítele nadmíru nutné v oněch hodinách krajního duševního soustředěni, kdy odvažuje každou částici důkazů, kdy konstruuje, které body jsou podstatné a které jsou nedůležité. Strávil jsem proto celý den v klubu a vrátil jsem se do Baker Street až večer. Bylo skoro devět hodin, než jsem se zase octl v obývacím pokoji.
Když jsem otevřel dveře, bylo mým prvým dojmem, že u nás hoří, neboť místnost byla tak plná kouře, že stolní lampa jen matně prosvítala. Když jsem vstoupil, mé obavy se arci rozptýlily, neboť kouř, jenž mě začal rdousit a způsobil mi záchvat kašle, byl čpavý dým silného hrubého tabáku. Za namodralým mrakem jsem nejasně rozpoznával mlhavé obrysy Sherlocka Holmese. Měl na sobě župan a seděl – stočen do klubka – v křesle, se svou černou krátkou meršánkou[8] v zubech. Kolem něho leželo množství velkých svitků papíru.
„Nachladil jste se, Watsone?“ řekl.
„Ne – jen jsem vstoupil do zamořeného území.“
„Teď, když se o tom zmiňujete, vidím, že vzduch zde je opravdu poněkud hustý.“
„Hustý? Je nesnesitelný.“
„Tak si otevřte okno! Pozoruji, že jste byl po celý den v klubu.“
„Propána, Holmesi!“
„Mám pravdu?“
„Zajisté, ale jak–?“
Spatřil výraz ohromení na mé tváři a zasmál se.
„Milý Watsone, jste člověk tak kouzelně bezelstný, že je mi neodolatelným potěšením použít vás tu a tam jako pokusného králíčka a demonstrovat na vás tu trochu svého umu. Gentleman opouští svůj byt ráno, za mrholivého a blátivého dne. Večer se vrací a jeho klobouk i boty si neposkvrněně zachovaly původní lesk. Byl tudíž po celý den někde zapíchnut. Zmíněný gentleman není muž, jenž pěstuje mnoho společenských styků. Kde tedy mohl strávit celý den? Není to samozřejmé?“
„Tedy – je to jaksi samozřejmé.“
„Svět je plný samozřejmostí, kterých si jakživ nikdo nevšimne. A co myslíte – kde jsem byl já?“
„Také někde zapíchnutý.“
„Naopak, byl jsem v Devonském hrabství.“
„V duchu?“
„Tak jest. Mé tělo zůstalo zde v této klubovce a s politováním konstatuji, že za mé nepřítomnosti zkonzumovalo dva velké džbery černé kávy a neuvěřitelné množství tabáku. Když jste odešel, poslal jsem si k Stanfordovi pro speciálku a pro katastrální mapy příslušné částí vřesoviště a blat a můj duch se po celý den vznášel nad oněmi končinami. Lichotím si, že bych tam už nezabloudil.“
„Předpokládám, že to jsou mapy podrobné.“
„Ano, velmi podrobné.“ Rozmotal jeden ze svitků a rozložil si ho na koleně. „Zde máte oblast, která nás zajímá. Tady uprostřed je zámek Baskerville.“
„Obklopený lesíkem?“
„Správně. Domnívám se, že tisová alej, i když zde není uvedena pod tímto jménem, se táhne zde podle této čáry. Napravo od ní, jak vidíte, jsou blata. Tento malý hlouček budov je osada Grimpen, kde náš přítel doktor Mortimer má svůj hlavní stan. Vidíte, že v okruhu pěti mil je jen několik málo roztroušených budov. Zde leží sídlo jménem Lafter, o kterém se doktor Mortimer zmínil. Zde je zakreslen dům, jenž by mohl být sídlem toho přírodozpytce – Stapleton se jmenuje, neklame-li mne paměť. Zde jsou dvě samoty, rolnické usedlosti, High Thor a Foulmire. Pak, ve vzdálenosti čtrnácti mil, je tu velká trestnice Princetown. Mezi těmito roztroušenými body a kolem nich se široko daleko prostírají pustá, mrtvá blata. Toto tedy jest jeviště, na kterém se odehrála tragédie.“
„Musí to být pustý, ponurý kraj.“
„Ano, scéna je přiměřená dramatu. Zachtělo-li se skutečně ďáblu přisadit si a zasáhnout do osudu lidí –“
„I vy se tedy kloníte k nadpřirozenému vysvětlení?“
„Ďáblovi náhončí mohou být z masa a kostí, není-liž pravda? Především musíme najít odpověď na dvě otázky. Za prvé: byl vůbec spáchán nějaký zločin? A za druhé: jaký to byl zločin a jak byl spáchán? Je-li ovšem správná domněnka doktora Mortimera a střetáme se zde s mocností, která se vymyká běžným zákonům přírody, pak arci jsme s naším pátráním v koncích. Jsme však povinni vyčerpat všechny ostatní hypotézy, než se smíme utéct k metafyzice. Myslím, že bychom to okno mohli zase zavřít. Je to zvláštní, ale já se lépe soustředím, když je i atmosféra soustředěná. Nezašel jsem tak daleko, abych lezl přemýšlet do nějaké bedny, ale byl by to logický důsledek mého přesvědčení. Uvažoval jste trochu o našem případu?“
„Ano, hodně jsem na to myslel po celý den.“
„A co tomu říkáte?“
„Je to případ, nad kterým rozum zůstává stát.“
„Má skutečně svůj zvláštní ráz a několik pozoruhodných rysů. Vezměte například ty otisky nohou. Proč myslíte, že se šlépěje změnily?“
„Mortimer říkal, že Baskerville prošel tím kusem aleje po špičkách.“
„Mortimer toliko opakoval, co nějaký hlupák vypověděl před porotou. Proč by někdo chodil alejí po špičkách?“
„Jak to tedy bylo?“
„Utíkal, Watsone – zoufale utíkal – utíkal, aby spasil život – utíkal tak dlouho, až mu puklo srdce a padl mrtev na tvář.“
„Utíkal? A před čím?“
„To právě nevíme – v tom je klíč k záhadě. Jsou tu toliko náznaky, že ten člověk šílel hrůzou, ještě dřív než se dal na útěk.“
„Jak to můžete vědět?“
„Vycházím z předpokladu, že příčina jeho strachu k němu přicházela přes blata. Je-li tomu tak, a je to krajně pravděpodobné, proč utíkal od domu pryč, místo aby utíkal směrem k němu? Vysvětlení je jediné: byl to už člověk zbavený zdravého rozumu. Můžeme-li věřit svědecké výpovědi cikána, běžel Charles Baskerville, volaje o pomoc, směrem, kde pomoc byla nejméně pravděpodobná. Pak je tu ovšem ještě otázka, na koho oné noci čekal a proč čekal v tisové aleji, a ne raději doma.“
„Myslíte, že na někoho čekal?“
„Charles Baskerville byl obstarší člověk nevalného zdraví. Můžeme pochopit, že si večer vycházíval na kratší procházku, ale v kritickou noc byla půda vlhká a počasí nevlídné. Nezdá se vám proto divné, že stál v aleji pět či deset minut, jak z doutníkového popele odvodil doktor Mortimer s postřehem bystřejším, než bych se u něho byl nadál?“
„Ale Charles Baskerville chodil na procházku každý večer.“
„Nepovažuji za pravděpodobné, že u té branky stál každého večera. Naopak – všechno nasvědčuje tomu, že se blatům vyhýbal. Oné noci tam však čekal. Bylo to v předvečer zamýšleného odjezdu do Londýna. Věc se začíná rýsovat, Watsone. Souvislosti začínají vystupovat. Smím vás poprosit, abyste mi podal moje housle? Nebudeme o věci dále hloubat, dokud nám zítra ráno setkání s doktorem Mortimerem a sirem Henrym neposkytne další vodítka.“
Kapitola IV
Sir Henry Baskerville
Byli jsme už po snídani a Holmes, podle svého zvyku v županu, čekal na slíbenou návštěvu. Naši klienti byli dochvilní, neboť hodiny právě odbily desátou, když byl uveden doktor Mortimer, sledován mladým baronetem. Poslední potomek rodu Baskervillů byl nevysoký, čilý třicátník, velmi statné postavy, tmavých očí, černého hustého obočí a s velmi výrazným bojovným obličejem. Oděn byl v tvídový oblek barvy temně rzivé a jeho zdravá, deštěm a větrem ošlehaná tvář svědčila o životě stráveném většinou pod širým nebem. Jeho klidný pohled a klidné sebevědomé vystupování však prozrazovalo vzdělaného příslušníka vyšších společenských vrstev.