„Protože je nenašel vytištěné. Ostatní slova jsou veskrze běžná a pisatel je mohl najít v kterýchkoliv novinách. Slovo ‚blata’ však je méně obvyklé.“
„Pisatel se sice převelmi snažil nezanechat žádných stop, přece však tu máme několik náznaků. Adresa, jak vidíte, je psána neumělými tiskacími písmenami. Leč Timesy jsou list, který sotva najdete mimo okruh velmi vzdělaných lidí. Můžeme proto usoudit, že autor dopisu patří k vzdělaným příslušníkům vyšších kruhů, ale chtěl vzbudit dojem nevzdělaného prosťáčka. Okolnost, že psal tiskacími písmeny, nasvědčuje tomu, že vy, sire Henry, jeho normální rukopis znáte, nebo že se s jeho rukopisem setkáte. Dále jste si jistě povšiml, že slova nejsou přilepena přesně vedle sebe v jedné rovině, ale že některá jsou mnohem výše než ostatní. ,Život’ například se octl daleko od místa, kde by měl být. Tento úkaz může svědčit o ledabylosti vystřihovače, ale může také nasvědčovat, že byl rozčilený, nebo že velmi pospíchal. Já osobně se celkem přikláním k hypotéze vzrušení nebo spěchu, neboť je málo pravděpodobné, že by autor takového důležitého dopisu byl ledabylý. Jestliže však byl v časové tísni, vnucuje se zajímavá otázka, proč byl v časové tísni, neboť dopis, podaný na poštu třebas až časně ráno, musel sira Henryho stihnout ještě před jeho odchodem z hotelu. Obával se autor, že bude vyrušen? Jestliže se obával – koho asi se bál?“
„Nyní se arci dostáváme do oblasti pouhých dohadů,“ řekl doktor Mortimer.
„Řekl bych spíše, že se dostáváme do oblastí, v níž srovnáváme a vážíme eventuality, abychom mohli vybrat tu nejpravděpodobnější. Stavíme obrazotvornost do služeb vědy, ale máme vždycky nějakou hmotnou základnu, která nám slouží jako výchozí bod pro spekulace. Nuže, nepochybuji, že to nazvete dohadem nazdařbůh, řeknu-li vám, že podle mého přesvědčení byla tato adresa skorém určitě napsána v nějakém hotelu.“ „Jak to, prosím vás, můžete tvrdit?“ „Podíváte-li se na obálku opravdu pozorně, seznáte, že pisatel měl potíže jak s perem, tak s inkoustem. Pero zadrhlo a prsklo dvakrát v jednom jediném slově a inkoust v něm třikrát došel, ačkoliv adresa je krátká. To nám ukazuje, že v kalamáři bylo velmi málo inkoustu. Nuže, v domácnosti nebo v kanceláři se jen málokdy stane, aby pero tak zchátralo nebo kalamář tak vyschl. Špatné pero a nadto ještě zaschlý kalamář – taková kombinace je tam zjevem skoro nevídaným. Znáte však hotelová pera a hotelové kalamáře. Tam zase naopak jsou bezvadná psací náčiní zjevem skoro nevídaným. Ano – sotva se rozpakuji říci: kdybychom mohli prohledávat koše na papír v hotelech kolem Charing Cross tak dlouho, až bychom našli zbytky vykuchaných Timesů , mohli bychom rovnou chytit za límec osobu, která tento podivný dopis poslala. Hola! Hola! Copak je to?“
Zkoumal bedlivě arch s nalepenými slovy a držel si papír jen několik málo centimetrů od očí.
„Nuže?“
„Nic tu není,“ řekl a odhodil arch. „Je to půlka obyčejného kancelářského papíru, dokonce bez průsvitky. Myslím, že jsme z toho podivného dopisu vytěžili všechno, co se dalo. A nyní, sire Henry, přihodilo se vám za pobytu v Londýně ještě něco jiného, co by nás mohlo zajímat?“
„Ne, nevím o ničem, pane Holmesi.“
„Nezpozoroval jste, že by vás někdo sledoval?“
„Vypadá to, jako bych byl vkročil rovnou do pěticentové indiánky,“ řekl náš návštěvník. „Proč u sta hromů by mě někdo měl sledovat?“
„Hned k tomu přijdeme. Ale než tak učiníme – nestalo se opravdu nic jiného, co byste nám mohl sdělit?“
„Inu, záleží na tom, co považujete za dostatečně důležité, aby to stálo za sdělování.“
„Za sdělování stojí podle mého názoru všechno, co se vymyká normálnímu průběhu dne.“
Sir Henry se usmál. „Nejsem ještě dost obeznámen s normálním průběhem anglického dne, neboť jsem strávil skoro celý život ve Spojených státech a v Kanadě. Ale doufám, že ztráta jedné boty zde u vás k normálnímu průběhu dne nepatří.“
„Vy jste ztratil jednu botu?“
„Ale, vážený pane,“ zvolal doktor Mortimer, „jen jste ji někam založil. Najdete ji, až se vrátíme do hotelu. Nač byste pana Holmese zatěžoval takovými maličkostmi?“
„Vždyť mě žádal, abych mu pověděl o všem mimořádném.“
„Zcela správně,“ řekl Holmes. „Chci vědět všechno – nechať příhoda vypadá sebepošetileji. Říkáte, že jste ztratil jednu botu?“
„Ztratil nebo někam založil. Obě boty jsem včera večer postavil za dveře svého pokoje – a ráno tam byla jenom jedna. Z toho človíčka, který je čistí, jsem kloudného slova nedostal. A nejhorší na tom je, že jsem ty boty koupil teprve včera večer na Strandu a ještě jsem je neměl na nohou.“
„Když jste je ještě neměl na nohou, proč jste je dával čistit?“
„Byly to těžké hnědé boty a nebyly ještě nikdy leštěny. Proto jsem je dal přede dveře.“
„Rozumím-li tomu správně, tak jste včera, po příjezdu do Londýna, ihned šel a koupil si pár bot?“
„Nakoupil jsem také ještě mnoho jiných věcí. Zde doktor Mortimer mě doprovázel. Chápejte – když mám tam venku dělat zámeckého pána, musím chodit podle toho oblečený, a na tom Západě jsem snad svůj zevnějšek trochu zanedbával. Mezi jiným jsem koupil ty hnědé boty – dal jsem za ně šest dolarů – a jednu mi ukradli, ještě dřív než jsem ji obul.“
„Byla to opravdu krajně bezúčelná krádež,“ řekl Sherlock Holmes. „Přiznám se, že sdílím názor doktora Mortimera a také myslím, že pohřešovaná bota se zanedlouho objeví.“
„A nyní, pánové,“ řekl baronet energicky, „se mi zdá, že jsem se namluvil už dost o tom málu, co vím. Je načase, abyste splnili slib a podrobně mi vyložili, oč zde vůbec jde.“
„Váš požadavek je plně oprávněný,“ odpověděl Holmes. „Doktore Mortimere, myslím, že bude nejlépe, když celý příběh vylíčíte tak, jak jste jej vypověděl nám.“
Náš vědecký přítel se bez zdráhání podjal přiřknutého úkolu, vytáhl z kapsy své papíry a vyložil celý případ tak, jak již učinil předchozího dopoledne. Sir Henry Baskerville naslouchal s největší pozorností.
Tu a tam mu uklouzlo citoslovce překvapení.
„Nuže, zdá se mi, že jsem dostal dědictví s divokým přívažkem,“ řekl, když dlouhé vyprávění bylo u konce. „O psu jsem ovšem slyšel už od své chůvy. Je to zamilovaná historka naší rodiny, ale jakživo mi nenapadlo brát to vážně. Pokud jde o smrt mého strýce – nevím věru, co si myslet. Mám z toho v hlavě zmatek a nemohu si ještě utvořit jasný obraz. Domnívám se ostatně, že ani vy ještě přesně nevíte, zda máme v té věci poslat pro policistu nebo pro faráře.“
„Tak jest.“
„A nyní k tomu přistupuje psaní, které jsem dostal do hotelu. Předpokládám, že zapadá do rámce případu.“
„Z dopisu lze usoudit, že někdo je lépe informován o tom, co se děje na blatech, než my,“ řekl doktor Mortimer.
„A dále z něho lze usoudit,“ řekl Holmes, „že ten někdo vůči vám nechová nepřátelství, neboť vás varuje před nebezpečenstvím.“
„Je ovšem také možné, že mě pisatel z nějakého důvodu chtěl vyděsit do takové míry, že bych se vzdal myšlenky jet na svůj zámek.“
„Inu, ani tuto možnost nelze ovšem vyloučit. Jsem vám, doktore Mortimere, velmi zavázán, že jste mě zasvětil do problému, který skýtá mnoho zajímavých alternativ. Pokud jde o praktickou stránku, musíme si však, sire Henry, především objasnit, je-li radno, abyste jel či nejel na zámek Baskerville.“