XX.
(Mluvíval člověk:)
Čím člověk já ve světů kruhu jsem?Mně skromnost má jazyk víže, —však pohleďte někam ke dvoru,hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.Já Slunci a Siriu říkám „Ty“,a ony? – Vzdor skvělé zářivždy pokorně stojí opodálse služebným úsměvem v tváři.
XXI.
(A mluví člověk:)
Jak lvové bijem o mříže,jak lvové v kleci jatí,my bychom vzhůru k nebesům,a jsme zde Zemí spjatí.Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:„Nuž pojďte, páni, blíže,jen trochu blíže, hrdobci,jimž hrouda nohy víže!“My přijdem! Odpusť, matičko,již jsi nám, Země, malá,my blesk k myšlénkám spřahámea noha parou cválá.My přijdem! Duch náš roste v výša tepny touhou bijí,zimniční touhou po světechdiv srdce nerozbijí!My přijdem blíž, my přijdem blíž,my světů dožijeme,my bijem o mříž, ducha lvi,a my ji rozbijeme!
XXII.
Seděly žáby v kaluži,hleděly vzhůru k nebi,starý jim žabák učenýodvíral tvrdé lebi.Vysvětloval jim oblohu,líčil ty světlé drtky,mluvil o pánech hvězdáříchzove je „Světa krtky“.Pravil, že jejich hvězdný zkumzvláštní je mírou veden,dvacet že milionů milteprv jim loket jeden.Tedy že, řekněm pro příklad– věříme-li v ty krtky —,k Neptunu třicet loket je,k Venuši jen tři čtvrtky.Rozmluvil se pak o Slunci– žáby jsou divem němy —,ze Slunce že by nastrouhalna tři sta tisíc Zemí.Slunce že velmi slouží nám,paprskovými klínyštípajíc věčnost na rok asměnkové na termíny.O kometách že těžká řeč,rozhodnout že to nechce,míní však, že by nemělosoudit se příliš lehce.Nejsou snad všecky nešťastny,nejsou snad zhoubný všecky,o jedné ale vyprávísám rytíř Luběněcki:sotva se její paprskyodněkud k nám sem vdraly,vskutku se v glinské hospoděhanebně ševci sprali.O hvězdách potom podotknul,po nebi co jich všude,skoro že samá slunce jsou,zelené, modré, rudé.Vezmem-li pak pod spektroskoppaprslek jejich světla,že v něm nálezném kovy tyž,z nichž se i Země spletla.Umlknul. Kolem horlivěšuškají posluchači.Žabák se ptá, zdaž o světechještě cos zvědít ráči.„Jen bychom rády věděly,“vrch hlavy poulí zraky,„jsou-li tam tvoři jako my,jsou-li tam žáby taky!“
XXIII.
Že skály již Země plamenyv nezdolná pouta kují?Vždyť já je zřím, ty plameny,vrch Země poskakují!Vidím je svítit po keříchve vonných růží tvaru,slyším je v ptačích hrdélcíchklokotat v plném varu.Děvčátko když si mlaďounkéku prsoum mocně vinu,cítím, že vinu ohně sloupžhavý, až žárem hynu.A když si lidstvu nahlédnudo vzníceného oka,do oka, jež jak hvězdná tůňbájně jde do hluboká;do oka, ježto v mžiknutírekovným ohněm zjásá,volá-li voj svůj do bojesvoboda, pravda, krása;v něž při slově lidsky šlechetnémvpryskne hned slzná něha:cítím, jak vlastní plamen můjvzhůru až k nebi šlehá.
XXIV.
Dík budiž vám, zlaté hvězdičky,dík za jeden ze všech darů,že umím lidmi zatočitvesele do rozmaru!Že dovedu někdy alespoňmžik mladistvé ranní zářea živý poblesk radostido české vkouzlit tváře.Což – což je ta mysl národatak ztýrána, potrápena,bojácná jako děťátko,tichounká jako pěna!Což – což je ta lidu mého líctak zsínale, mrtvě bledá,kdo jednou na ni pohlédnul,více mu spáti nedá!Ach když po té tváři dojemnéjen okamžik úsměv skáče —co na tom, že pak humoristdo koutku jde a pláče!
XXV.
„Vlast svou máš nade vše milovat!“to ve hvězdách zlatě psánoa krasšího hvězdám nad zákon tenzákona není dáno.Proto má planeta slunce své,jež k druhům ji měkce pojí,a každý má hvězdnatý nárůdekodvěkou oblast svoji.Proto i kometa jiskrnátak dlouze své tělo plouží,že do světa zahnané atomypo vlasti nazpět touží.
XXVI.
Vzhůru již hlavu, národe,k nebi své zdvihni oči!Viz: jsou tam i malé hvězdičky,kol nichž se velké točí!Toť prostě tím: ty maličkéz jadrného jsou fládru,ale ty velké a poslušnéjen z plynových jsou hadrů.Troufám, že při té myšléncesrdce ti povyskočí —nuž – buďme tou malou hvězdičkou,kol níž se velké točí!Jde to, ach jde! Jen každý hledk vlastnímu dobře jádru:bude-li každý z nás z křemene,je celý národ z kvádrů!
XXVII.
Kdo měkkým je, ten bídně mře!Aj, lide, vzhůru k nebi zrak:velká ta světla – samý drak —had hada-li nepozře,drakem se nestane!Boj, všude boj, kam oko zře!I věčné slunce, chce-li žít,musí se kolem s slunci bít —had hada-li nepozře,drakem se nestane!Klam, v národech že láska vře!Ach neposlouchej hravých vnad,živ-li chceš být, bud lačný had —had hada-li nepozře,drakem se nestane!
XXVIII.
Slunce je hvězda proměnnáa člověk jeho tvorem —jak krásný je ten člověk přecs svým ideálním vzdorem!Vždyť i to Slunce oslnnéje samá, samá skvrna —a člověk sám chce v světě býtjak z křišťálného zrna!V jistém vždy Slunce obdobíse širším cloní kalem —a člověk zas čím dál tím vícchce stát se ideálem!
XXIX.
Měsíček mrtvý – budoucnost,a Slunko – minulost naše,mezi oběma polétámyšlénka života plaše.Vířivě časy se valí,minulost, přítomnost, budoucnost —ach jedna se ve druhou halí.Někdy se mezi Měsíčeka Slunko stavíme směle,rouškou zastřem si budoucnost,žijem až převesele;někdy zas vráží se klínemMěsíček před Slunko života,a mysl je zastřena stínem.
XXX.
Děj Země je krátce jen vyprávěn,jak píseň se krátce skládá:vylétla jiskřička z plamenu,a zčernalá zpět zas padá.A v jediném světem tom mihnutí,v tom kratičkém jiskry plánívšecken si vyžije lidstvo boj,ba všechno i milování.Tak krátká to, kratičká písnička,a může být ještě kratší,veliký lidské je lásky bola několik slov naň stačí.Snad stačila sloka by jediná,snad jediné slůvko pouze,do písně se to tak krátce dá —a žije se to tak dlouze.