XXXI.
Zelená hvězdo v zenitu,sviť vesele, vesele!Když si tak někdy vzpomenu,jak staří jsme přátelé!Před lety jsi mne slyšela,jak jasně jsem zavýsknul,když jsem své děvče poprvési na prsa přitisknul.Před lety jsi mne viděla,jak děsně jsem ublednul,mrtvou když její ručinkujsem k ústům svým pozvednul.To jsou jen drobty života,jen bubliny pramene,člověk si na ně během lettak náhodou vzpomene.Radost i žal my přežijem,my přežijem cokoli! —Nač ale náhlá slza ta —vždyť mne to už nebolí?
XXXII.
Myslím, že malý Měsíčekpoety měl jen malé,naše že Země velikápoety má již krále.Až i to Slunce obrovskéživota květ pokryje, —jaká tam budou srdce as,jaká v nich poezie!Jací tam velci tvorové,jaké jich touhy vzdorné,jaké v jich očích myšlénkynezdolné, světoborné!Jaké tam citů záchvěvy,jaké tam v prsou běsy,jaký zas výblesk radosti,výskavé, šlehavé plesy!Jaká tam slova hluboká,jaká v nich nadšení záře!Jaká tam bujnost mladých těl,jaké tam oslnné tváře!Jaké tam jásavé naděje,jaká tam lásky tíseň —chtěl bych za cenu životaprocítit slunečnou píseň!
XXXIII.
Již vyznám se ze všech hříchů svých,rád dívky že za pas beru,a miluju-li já k smrti rád,že ještě se raděj peru.Vím, vím, že je krásným celibát,též humanistů ctím víru,již myšlénkou čistou pracujíku „věčnému“ v lidstvu míru.Však mateřské Slunce prajinaknáš osud kdys upraviloa Zem mezi Marsa, Venušitak doprostřed postavilo.A marno je všechno kázánía marná je všechna práce,nám hvězdami provždy souzenoach! milovat se a prát se.
XXXIV.
Promluvme sobě spolu,co je v tom světě širokém,co je tu, co je bolu!Kde rozvoj je, je boj – po světě boj je všudea bez mrtvol zde nejsou přetvary,i hudba sfér jen války píseň hudea věčně v útok znějí fanfáry!Ta slunce veškerá, než vojevodí,se slunci kol titánské boje vodía každá planeta jich s druhou v turnaj ješí,než šťastna, vítězná se domovině těší;tak zuří boj až k drobným žhounkám dolůpo nebes klenu hlubokém —co je v tom světě širokém,co je tu, co je bolu!A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne,ach celá Zem je mrtvých oudolí,skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine —kdo doved zde by sčítat mrtvoly!Zde válka běsná. Z krve dravec tyje,i slavík sladký v úkor jiným žije,tvor tvora bere v plen i jeho celé žitía žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.Co horou zde, to hromada je kostí,co údolem, to šachta budoucnosti,a čas v ni hází ve dnů běhu divokémmrtvolu na mrtvolu —co je v tom světě širokém,co je tu, co je bolu!A člověk – člověk! Štědrá byla ruka,jež ohně vrhla lidských do stanů, —co srdce cit, to žhoucí lidská muka,co myšlének, to lidstva katanů!Ach pokrok lidstva! Člověk vpřed se plíží,svou krví nohu k strmé stezce klíží,a napřed ví, než vrchu se doplazí,že zchladlá Země všechen život zmrazí.A naše láska! Mrtvých spalování!Jen ranní sen je všechno milování,den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,v den druhý štěstí prchá poskokema obě srdce letí v propast dolů —co je v tom světě širokém,co je tu, co je bolu!
XXXV.
Přijdou dnové, léta, věky, věků věky.Kolem Slunce mdlobou hasnoucíhokroužit budou planet mrtvoly.Země bude siná, tichá, němá.Dávno bude po všech lidstva synech —v prach a jíní rozpadla se těla,dávno bude po všech slávy činech —touha někam v vesmír odletěla;dávno po srdci i jeho bolu,dávno dohořelo milování,jásot odvanut i žalování,dávno, dávno, poslední co píseňzoufalou svou vzduchem chvěla tíseň —všechen život v mraznou ztuhnul plíseň,bol i radost v kámen ztuhly spolu.K příkrovnímu, lhostejnému nebipovrch Země příšerně se šklebí,Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.Mrazný éter do povrchu pere,šklebinou se k Země nitru dere —Země puká tiše, nezapraská,Zem se trhá tiše, beze zvuku,Zem je němá, dožila svou muku. —Přejdou dnové, léta, věky, věků věky.Šerou prostorou jak černá rakevZemě krouží slábnouc, slábnouc v letu,jak když orel těžce postřelenýve spirále děsně obrovitédolů letí – letí – letí —Dopadne Země k Slunci zpět,ze Slunce šlehne plamů květjak života na úsvitě,a vzdálené hvězdy a širý Světzví, že se tu naposled – naposledlíbají matka a dítě.
XXXVI.
Aj, tamhle dřímavých jiskerek,jak když rukou rozhodí květů,to letí prostorou kometa,kostnice umrlých světů.Hvězdo, oděná rubášem,dumnou nám píseň hudeš,v ní veliký obsah, málo slov:„Ty popel jsi, popel budeš!“A tamhle zásvit zas jako sen,jak když den se rozbřesknout bojí,tam prach se k novému životuv nebeském zákoutí pojí.Příštích světů ty zábřesku,mlžino mladě žhnoucí,jakž ku srdci sáhá píseň tvá:„Zas vstanete s lící skvoucí!“O hvězdy, hymny vy zářivé,naslouchám vám v roznětu svatém,nechť smrt, či vzkříšení hlásáte,duši mi plníte zlatem!Srdce celičké vystlánonesmrtelnosti kvítím —co potřebuju já věčným být,když věčnost již teď procítím!
XXXVII.
Ty věčné hlasy proroků,že také mrtvi budem,nuž ano, ano, víme to —my Světa nepřebudem!Co rozkvétá, to odkvětá,co vzešlo, zase chřadne,a Zem i s lidstvem rozkvetlýmjak bílá růže zvadne.Však proto smrti myšlénkoumy srdce nezbodáme!My vyžijem a dožijema Světu příklad dáme!Dřív Světa původ seznámea sil všech tajné zdroje,dřív na dno časů sestoupnema sečtem světů roje!Před žádnou, žádnou záhadousvé šíje neskloníme,o nebes klenby nejzazšísvým duchem zazvoníme!My umřem, avšak dříve sihrob vysteleme slávou,Svět celý musí nad hrobemstát s obnaženou hlavou.
XXXVIII.
Až planety sklesnou k Slunci zpěta mrazem se Slunce rozskočí,až drobty ty, smrtí poštvány,si v divokou elipsu zabočí,až pohřební, truchlý průvod ten,pln hrůzy, prost života vděků,
~ 4 ~