„Plné zatížení!“ hekl Inženýr, který pozoroval elektrické ukazovatele.
„Zapojuji všecko!“ desperátsky, lámajícím se hlasem vyrazil ze sebe Fyzik; schoulil se mimoděk, jako kdyby čekal ránu, a oběma rukama strhl dolů černé páky.
Otevřel ústa. Koordinátor, nevěda o tom, tiskl čím dál pevněji jeho paži. Dívali se na čtvercové číselníky bez sklíček, s pokřivenými, narychlo vyrovnanými ručičkami: počítač hustoty proudu rychlých neutronů, kontrola cirkulace elektromagnetických vývěv, indikátor znečištění izotopy, sdružené vnitřní termočlánky reaktoru. Dynamoelektrický stroj sténal, vyl, jiskry sršely zpod netěsně doléhajících stykačů. V reaktoru, za silným, lesklým pancířem, vládl mrtvý klid.
Ručičky se ani nehnuly. Najednou se před Fyzikovýma očima všechny zamlžily a rozmazaly se; zavřel oči, a když je, plné slz, znovu otevřel, uviděl ručičky v poloze, kde mají stát, když reaktor běží.
„Překonal kritický bod!“ vykřikl Fyzik a rozvzlykal se, nepouštěje z rukou obě páky. Cítil, jak mu ochabují svaly, po celou dobu čekal výbuch.
Ručičky se určitě zasekly,“ řekl klidně Koordinátor, jako kdyby nevěděl, co se děje s Fyzikem. Nemohl ze sebe vypravit slovo — tak měl ještě pořád stisknuté čelisti.
„Devadesát, osmdesát jedna, sedmdesát dva…“ vykřikoval Doktor v pravidelných přestávkách.
„Teď!“ vykřikl Inženýr a rukou ve velké červené rukavici přepnul hlavní kontakt. Generátor zavyl a začal ztrácet obrátky.
Inženýr skočil ke kompresoru a uzavřel oba přívody.
„Čtyřicet šest, čtyřicet šest, čtyřicet šest,“ opakoval pravidelně Doktor.
Turbína přestala odebírat kyslík z lahví, lampy rychle bledly, stmívalo se čím dál víc.
„Čtyřicet šest, čtyřicet šest…“ vykřikoval Doktor ze šachty.
Najednou se lampy oslnivě rozzářily, dynamo se sotva už otáčelo, ale proud šel, všechny napojené číselníky ukazovaly stoupající napětí.
„Čtyřicet šest… čtyřicet šest…“ dál opakoval Doktor, který ve své ocelové studni o ničem nevěděl.
Fyzik si sedl na podlahu a zakryl tvář rukama. Bylo téměř ticho. Rotor generátoru basově šuměl, otáčel se čím dál pomaleji, zarazil se, ještě zavířil a zastavil.
„Čtyřicet šest… čtyřicet šest…“ dál opakoval Doktor.
„Jaký je únik?“ zeptal se Koordinátor.
„V mezích normy,“ odpověděl Kybernetik. „Zřejmě předtím, na špičce decelerace, obal praskl, ale automat to stačil zacementovat, než došlo ke zkratu.“
Víc neřekl, ale každý pochopil, jak je na ten automat pyšný. Jednou rukou si přidržoval prsty druhé ruky, potají, protože se mu třásly.
„Čtyřicet šest…“ ječel Doktor.
„Člověče, nech už toho!“ zařval najednou Chemik do šachty, „už je to zbytečné — reaktor dodává proud!“
Nastala chvíle ticha. Reaktor pracoval, jako vždycky, neslyšitelně. V ocelovém roubení se objevila bledá, černým vousem lemovaná Doktorova tvář.
„Vážně?“ řekl.
Nikdo mu neodpovídal. Dívali se na číselníky, jako kdyby se nemohli nasytit pohledu na ručičky, stojící bez hnutí v poloze, která znamenala, že stroj pracuje.
„Vážně?“ opakoval a dal se do smíchu, úplně tichého. „Zas už začínáš?“ řekl dopáleně Kybernetik. „Dej pokoj.“
Doktor se vyškrabal nahoru, sedl si vedle Fyzika, a jako ostatní upřeně pozoroval ciferníky.
Nikdo nevěděl jak dlouho to trvalo.
„Víte co?“ řekl Doktor mladým, novým hlasem. Všichni se na něho podívali, jako by byli vytrženi ze spánku.
„V životě jsem nebyl tak šťastný,“ zašeptal a odvrátil obličej.
Kapitola čtvrtá
Pozdě k večeru vyšel Koordinátor s Inženýrem na povrch, aby se nadechli čerstvého vzduchu. Usedli na hromadu vyházené hlíny, zahleděni na poslední cípek slunečního kotouče, rudého jako rubín.
„Nevěřil jsem,“ zabroukl Inženýr.
„Já taky ne.“
„Ten reaktor, slušná práce, co?“
„Solidní, pozemská práce.“
„Představ si, vydržel!“
Nějakou dobu mlčeli.
„Slibný začátek,“ promluvil Koordinátor.“
„Pracují trochu příliš nervózně,“ poznamenal Inženýr.
„Je to — běh na výdrž, víš? Udělali jsme, mezi námi, víceméně setinu toho, co musíme udělat, aby…“
„Vím,“ namítl Koordinátor klidně. „Nevíme ostatně ještě, jestli…“
„Gravimetrické řízení, že?“
Nejen to. Směrové trysky, celá dolní paluba…“
„Uděláme to.“
„Ano.“
Inženýrovy oči, těkající roztržitě po okolí, zpozorovaly najednou — těsně pod vrcholkem pahorku, podlouhlý, nevysoký násep — místo, kde zakopali pozůstatky tvora.
„Úplně jsem zapomněl…“ řekl udiveně. „Jako kdyby se to stalo před rokem. Víš?“
„Já ne. Myslil jsem na to, totiž na něj, po celou tu dobu. Kvůli tomu, co Doktor našel — v jeho plících. „
„Cože? „Máš pravdu, říkal něco takového. Co to bylo?“
„Jehla.“
„Co?!“
„Možná že jehla ne — můžeš se na to podívat sám. Je to v láhvi, v knihovně. Kousek tenké trubičky, ulomený, ostře zakončený, šikmo seříznutý, jako bývají lékařské injekční jehly.“
„Jak to…?“
„Nic víc nevím.“
Inženýr vstal.
„Je to překvapující, ale… ale sám nechápu, proč mě to tak málo vzrušuje. Vlastně skoro vůbec ne, mám-li být upřímný. Mám nyní pocit jako před startem, víš? Nebo jako cestující letadla, který na několik minut přistál v neznámém přístavu, vmísil se do davu domorodců, byl svědkem. jakési zvláštní, nepochopitelné scény, ale ví, že na to místo nepatří, že za chvilku odletí, a celé jeho okolí k němu proniká jako z velké dálky, cizí a lhostejné.“
„My tak hned neodletíme…“
„Vím, že ne, ale mám takový dojem.“
„Pojďme za nimi. Nebudeme si moci lehnout, dokud nenahradíme všecka, ta provizória. Také pojistky je třeba jak se sluší a patří nasadit. Reaktor pak může běžet naprázdno.“
„Dobrá, pojďme.“
Noc strávili v raketě, ale malá světla nezhasili. Každou chvíli se některý z nich probouzel, očima omámenýma spánkem zjišťoval, jak žárovky svítí, a upokojen usínal. Ráno vstali plni nových sil. První byl uveden do chodu nejprostší poloautomat na čištění, který každých několik minut uvázl, pohřben bezmocně v hromadách trosek, které všecko zatarasovaly. Kybernetik, který chodil za ním s nástroji, tahal ho jako jezevčíka z liščí nory, sám odstraňoval harampádí, které bylo příliš velké pro čelisti jeho chytáků, a znovu ho spouštěl. Poloautomat se rychle odšoural, zarytě se zakousl do další hromady trosek a všecko se opakovalo od začátku. Po snídani Doktor vyzkoušel svůj holicí strojek, což mělo za následek, že se před svými druhy objevil, jako by měl nasazenu hnědou masku — čelo, kůži kolem očí a horní část tváře měl sežehnutou sluncem, dolní polovinu obličeje úplně bílou. Všichni následovali jeho příkladu a všichni se sotva mohli poznat v těch kostlivcích s vystupujícími bradami.
„Musíme se líp krmit,“ dospěl k závěru Chemik, prohlížející si s hrůzou v zrcátku svůj vlastní obraz.
Co bys řekl čerstvé zvěřině?“ navrhl Kybernetik.
Chemik se otřásl,
„Děkuju, nechci. Ani mi o tom nemluv. Teprve teď jsem si na to vzpomněl. Zdálo se mi o té… o tom…“
„O tom zvířeti?“
„Čert ví, je-li to zvíře.“
„Tak co?“
„Které zvíře by dokázalo spustit generátor?“
Všichni naslouchali tomu rozhovoru.
„Bylo dokázáno, že všechny bytosti na vyšším vývojovém. stupni si opatřují takový nebo makový oděv,“ řekl Inženýr, „ale tady to dvojčákové stvoření bylo nahaté.“
„Jak jsi to řekl? Nahaté?“ vmísil se do řeči Doktor.
„A co je?“
„O krávě, ani o opici bys neřekl, že je nahatá.“
„Protože mají srst.“
„Hroch nebo krokodýl srst nemají a: taky bys o nich neřekl, že jsou nazí.“
„No právě.“
Na chvilku se odmlčeli.
„Už bude deset,“ promluvil Koordinátor. „Jsme.odpočatí, myslím, že uděláme výpad jiným směrem než posledně. Inženýr měl připravit elektrojektory — jak je to s nimi?“