„Máme pět kusů, všecky nabité.“
„Dobrá. Šli jsme na sever, tak dnes půjdeme na východ. Ozbrojeni, ale budeme se pochopitelně snažit, abychom zbraní nepoužili. Zvláště, kdybychom potkali ty — ty dvojčáky, jak je pojmenoval Inženýr.“
„Dvojčák? Dvojčák?“ opakoval Doktor několikrát nespokojeně, jako kdyby zkoumal to označení, „Nemyslím, že je to nějak zvlášť šťastné, a jistě proto se to ujme. Tak nějak už to chodí…“
„Jdeme ihned?“ zeptal se Fyzik.
„Řekl bych, že ano, zajistíme jenom vchod, abychom
předešli novým překvapením.“
„A nemohli bychom vzít Dranďák?“ zeptal se Kybernetik.
„No… raději ne. Potřeboval bych nejmíň pět hodin, abych jej spustil,“ řekl Inženýr. „Leda že bychom odložili výpravu na zítřek…?“
Ale nikomu se nechtělo výpad odkládat, a tak vyrazili kolem jedenácté, protože jim ještě trochu času zabrala příprava výstroje. Jako kdyby se domluvili, přestože to nikdo nenavrhoval, šli ve dvojicích, v nevelkých rozestupech, a jediný muž beze zbraně, Doktor, byl v prostřední dvojici. Jestli terén opravdu skýtal příznivější podmínky pro pěší túru, nebo jestli si vykračovali rázněji, pravda je, že dřív, než uplynula hodina, ztratili raketu z očí. Krajina se pozvolna měnila. Víc a víc přibývalo štíhlých, šedých „kalichů“, kterým se vyhýbali, v dálce se objevily pahorky, od severu téměř holé, kopulovité, spadající dosti příkrými stržemi a srázy do roviny, pokryté přímo ve směru jejich pochodu skvrnami vegetace; temnějšími, než byla půda. Pod nohama šustily suché mechy, šedavé, jakoby posypané popelem, byla to však jejich přirozená barva, jejich mladé výhonky se skládaly z bělavě žilkovaných trubiček, z nichž rašily malinké perličkovité puchýřky.
„Víte, co mi tady nejvíc chybí,“ řekl jednou Fyzik. „Tráva. Prachobyčejná tráva. Jaktěživ bych byl neřekl, že je tak…“ hledal chvíli výraz, „…tak potřebná…“
Slunce pálilo. Když se blížili k pahorkům, zaslechli rovnoměrný, vzdálený šumot.
„To je divné. Vítr není a tam to šumí, „poznamenal Chemik, který šel v první dvojici.
„Nese se to odtamtud,“ ukázal rukou Koordinátor, který šel za nimi.,Zřejmě tam výš je vítr. „Podívejte se, to jsou přece úplně pozemské stromy!“
„Mají jinou barvu a lesknou se tak…“
„Ne, jsou dvoubarevné,“ vpadl Doktor, který měl dobrý zrak. „Jsou dvoubarevné, střídavě jednou jsou víc do fialova, potom modré s nažloutlým odstínem.“
Rovina zůstávala za nimi. Naslepo vešli do široce otevřeného ústí úvozu s hlinitými, sesouvajícími se stěnami, ve stínu porostlými jemným oparem, který se zblízka ukázal jako odrůda mechu nebo pavučiny — názory se různily; tyto rostliny poněkud připomínaly volné chomáče nitek skleněné vaty, lehce přichycené ke svahům. Zvedli hlavu, protože právě procházeli kolem první skupinky stromů, které rostly při okraji srázu, o několik metrů výš.
„Ale to přece nejsou žádné stromy!“ zvolal zklamaně Kybernetik, který uzavíral průvod.
Tak zvané „stromy“ měly tlusté, silně se lesknoucí, jakoby olejem namaštěné kmeny a mnohovrstevnaté koruny, které rytmicky pulsovaly. Hned ztemněly a pak se nalévaly, hned zase bledly a pak propouštěly sluneční světlo tisícem průsvitů. Tyto změny doprovázel ospale se opakující zvuk, jako kdyby někdo opakoval šeptem, se rty přitisknutými na pružný materiáclass="underline" „sss — hhaa — ffs… hhaa“.
Když se dobře podívali na nejbližší strom, zpozorovali měchýře, vyrůstající z jeho zkřivených větviček, dlouhé asi jako banány, nalité hroznovitými zaoblinami, které se jednou nadýmaly a pak temněly, jednou splaskaly a přitom ztrácely barvu a světlaly.
„Ten strom dýchá,“ zamumlal Inženýr překvapeně. Zaposlouchával se do neustávajícího zvuku, který plynul shora a vyplňoval celé údolíčko.
„Ale všimněte. si, že každý v jiném rytmu,“ zvolal Doktor, jako by z toho měl radost. „Čím je který z nich menší, tím rychleji dýchá! To jsou…. to jsou» plícníky stromovité«!“
„Dál! Jdeme dál!“ svolával je Koordinátor, který poodešel o několik desítek kroků od skupinky stojících.
Pospíšili za ním. Úvoz, z počátku poměrně široký, se zužoval, jeho dno stoupalo vzhůru dosti povlovně, až je konečně vyvedlo na kopulovitý pahorek mezi dvěma níže položenými skupinami stromů.
„Když zavřeš oči, budeš mít dojem, že stojíš u břehu moře, zkus to!“ řekl Fyzik Inženýrovi.
„Já ty oči radši zavírat nebudu,“ zabroukal Inženýr: Blížili se k nejvyššímu bodu návrší, odbočujíce poněkud od směru pochodu. Před nimi ležela krajina zvlněná, různobarevná, s rozkouskovanými hájky dýchajících stromů, jejichž barva se měnila z olivové do rudé, se svahy hlinitých pahorků světlými jako med a s pruhy země pokrytými mechem, stříbřitým proti slunci a šedě zelenkavým ve stínu. Celé toto prostranství protínaly všemi možnými směry úzké, tenké čáry. Běžely po dně údolí, vyhýbaly se prstovitě předsunutým svahům pahorků, jedny rezavé, druhé skoro bílé, jako pěšinky vysypané pískem, další opět skoro černé, jako čmouhy uhelného mouru.
„Cesty!“ vykřikl Inženýr, ale sám se ihned opravil.“ Ne, na cesty je to moc úzké. Co to asi je?“
„Za tím pavoukovitým lesíkem jsme objevili něco podobného — ten trávníček,“ řekl Chemik. Zvedl k očím triedr.
„Ne, ty byly jiné,“ začal Kybernetik.
„Podívejte se! Podívejte se!“ všichni sebou, trhli, když Doktor vykřikl.
Nad žlutou čárou, která sestupovala z širokého sedla mezi dvěma pahorky, ve vzdálenosti několika set metrů, pohybovalo se něco průsvitného. Onen útvar bledě zářil v slunci, jako poloprůhledné, rychle se otáčející kolo s loukotěmi. Když se na okamžik octl proti nebi, téměř zmizel očím, a teprve níž, na úpatí hlinitého srázu, zableskl se jasněji, jako vířící kotouč, šinul se velkou rychlostí po rovince, vyhnul se skupině dýchajících stromů a v kontrastu s jejich temnou skupinou se zaleskl a zmizel v ústí vzdáleného úvalu.
Doktor obrátil ke svým druhům tvář s hořícíma očima, lehce zbledlou.
„Zajímavé, co?“ řekl. Vycenil zuby, jako by se usmíval, ale v jeho očích veselost nebyla.
„K čertu, zapomněl jsem triedr, ukaž svůj,“ obrátil se Inženýr na Kybernetika. „Divadelní kukátko,“ zabroukl opovržlivě a vrátil mu dalekohled.
Kybernetik uchopil do rukou sklovitou pažbu elektrojektoru a jako by potěžkával jeho váhu.
„Myslím, že jsme poměrně špatně… vyzbrojeni,“ zabroukl váhavě.
„Proč hned myslíš na boj!?“ napadl ho Chemik.
Nějakou dobu mlčeli rozhlížejíce se po krajině.
„Jdeme dál,“ řekl Kybernetik nejistě.
„Samozřejmě,“ přitakal Koordinátor. „Podívejte, druhý! Vidíte!“
Druhý vířící záblesk, pohybující se daleko rychleji než první, se hnal po esovité čáře mezi pahorky, několikrát se zdálo, že se vznáší docela nízko nad zemí, ale když okamžik letěl přímo na ně, úplně ho ztratili z očí, teprve když zahnul, opět se objevil jako rozmazaný, světlo mlhavě odrážející kotouč bleskově rychlé rotace.
„Jakýsi dopravní prostředek nebo co?“ zabroukl Fyzik. Aniž odvrátil oči od záblesku, který se zmenšoval tak, že se ztrácel ve vlnících se hájích, dotkl se Inženýrova ramene.
„Skončil jsem studia na pozemské polytechnice,“ namítl Inženýr, jakoby z neznámého důvodu najednou popuzený.
„Ať tak, nebo tak…“ dodal váhavě, „je tam uvnitř cosi vybouleného. Jako hřídel vrtule.
„Ano, vprostředku se něco velice silně leskne,“ přisvědčil Koordinátor. „Jak je to asi veliké, co myslíš?“
„Jsou-li stromy tam dole stejně vysoké jako v úvoze… pak nejmíň deset metrů.“
„V průměru? Taky bych řekl. Nejmíň deset.“
„Oba zmizely tam,“ ukázal Doktor na poslední, další rozhled uzavírající, nejvyšší čáru vršků. „Tož tam půjdeme i my, nemám pravdu?“
Začal sestupovat po svahu, máchaje prázdnýma rukama. Pospíchali za ním.
„Musíme se připravit na první kontakt,“ řekl Kybernetik. Hned se hryzl do rtů, hned si je olizoval.
„To, co se stane, nedovedeme předpovědět. Klid, rozvaha, sebeovládání…“ to jsou jediné směrnice, jaké jsme schopni dát,“ řekl Koordinátor. „Ale bylo by asi lepší, kdybychom změnili útvar. Jeden rozvědčík dopředu a jeden na konec. A trochu víc se rozptýlíme.“