„Tamhle něco je,“ zašeptal Inženýr.
Už mohli vystoupit na druhý břeh výmolu, zploštěný a nízký, ale lehce skloněni kupředu, držíce se blízko sebe, pokračovali v cestě dále ke stěně porostu, přes který občas, když v něm vánek otvíral drobné skuliny, prosvítala jakási podlouhlá, bledá hmota. Půda začínala být mokřinatá, čvachtala pod nohama. Nevěnovali tomu pozornost. Když rozhrnuli stvoly, porostlé hroznovitými výrůstky, objevila se sluncem zalitá loučka, stromy ustupovaly a sbíhaly se znovu v pozadí, rozděleny pouze úzkou uličkou, z níž na palouček vybíhala osamělá brázda. Končila u obdélného příkopu, obklopeného vyházenou hlínou — jako vryti do země stáli v houštinách na jejím břehu: mírně se kolébající stvoly se šustivým zvukem otíraly o jejich kombinézy, lenivě, jakoby s nevolí se dotýkaly hroznovitými výrůstky jejich nohou. Stáli a dívali se.
Nad okraje příkopu navršený voskový val zdál se jim v prvním okamžiku jednolitou zduřelou masou. Strašlivý puch sotva dovolil dýchat. Zrak, jak je poznával, s námahou odlišoval od sebe jednotlivé postavy. Některé ležely hrby dolů, jiné na boku, z pochev v prsních svalech vyčnívala štíhlá, bledá tělíčka, s tvářičkami odvrácenými, vklíněnými mezi ostatní. Velké trupy, namačkané, rozdrcené, promíšené s hubenými ručičkami, s uzlíkovitými prstíky — plno jich viselo bezmocně dolů podél oteklých boků — byly pokryty žlutými skvrnami.
Stisk, jakým Doktorova ruka drtila ramena mužů, kteří stáli před ním, byl tak silný, že by byli vykřikli, kdyby jej vůbec byli cítili.
Udělali několik pomalých kroků vpřed.
Dotýkajíce se těsně rameny, přibližovali se víc a víc, s očima vbodnutýma do toho, co vyplňovalo jámu. Byla obrovská.
Velké kapky vodnaté břečky, třpytící se v slunečních skvrnách, stékaly po voskových hřbetech, po bocích, hromadily se ve vpadlých tvářích bez očí, zdálo se jim; že slyší zvuk, s jakým kapky rytmicky spadají dolů.
Vzdálený, blížící se svist napjal jejich svaly. V okamžiku se vrhli k houštinám, klesli na zem, ruce samy uchopily pažby elektrojektorů. Stvoly se ještě před nimi chvěly, když svislý kruh slabě zasvítil mezi protilehlými stromy a vklouzl na palouček.
Několik desítek kroků před jámou zpomalil, ale jeho svistot ještě víc zesílil, vzduch bičovaný závratnou rychlostí bublal, kotouč oběhl jámu, přiblížil se k ní, najedou hlína vytryskla do vzduchu, načervenalý oblak zakryl téměř do poloviny zářící kotouč, krupobití hrudek se sypalo na porosty, na ně, přitištěné k zemi, bylo slyšet tupý, hnusný zvuk, jako by gigantická ostruha rvala hromadu mokrého plátna, vířící kotouč už byl na druhém konci paloučku, opět se blížil, na okamžik utkvěl na místě, jeho chvějivá kolmice mírně kolísala, hned napravo, hned nalevo, jako kdyby byla zaměřována, najednou zrychlila a druhá strana jámy byla zasypána oblakem hlíny, vyhazované s ohlušivým vytím. Kotouč řinčel, mihotal na jednom místě, vypadal, jako by se nadouval, zpozorovali zrcadlově lesklé kopulky po obou jeho stranách, odrážely se v nich zmenšené stromy i keře, uvnitř se něco pohybovalo, medvědovitý stín, ostře vibrující zvuk najednou zeslábl a kotouč se vydal na zpáteční cestu po téže brázdě, po které sem přiletěl.
Na paloučku se teď zvedal oblý násep čerstvé hlíny, vroubený na okrajích téměř metr hlubokým příkopem.
Doktor se první podíval do očí ostatních. Zvedli se pomalu, mechanicky setřásli ze svých kombinéz cáry rostlin a pavučinovité nitky. Pak, jako kdyby se smluvili, nastoupili zpáteční cestu stejnou cestou, kterou sem přišli. Nechali už daleko za sebou výmol, stromy, i řady stožárů a blížili se k polovině svahu, nad nímž se třpytila zrcadlová kopulka, když Inženýr řekclass="underline"
„A třeba jsou to přece jenom zvířata?“
„A čím jsme my?“ stejným tónem, jako ozvěna řekl Doktor.
„Ne, já myslím…“
„Viděli jste, kdo seděl v tom rotujícím kole?“
„Vůbec jsem neviděl, že by tam někdo byl,“ řekl Fyzik.
„Byl. To se ví. To uprostřed je jakási gondola. Povrch je leštěný, ale propouští trochu světla. Viděls?“ obrátil se Koordinátor na Doktora.
„Viděl. Ale nemám jistotu, co to znamená…“
„Znamená to, že je ti milejší nemít jistotu?“
„Ano.“
Stoupali dál. Mlčky překročili hřeben nejvyšších pahorků, už na druhé straně, nad potůčkem, při pohledu na světelné kotouče nalétávající od nejbližšího hájku, zalehli.
„Kombinézy mají dobrou barvu,“ řekl Chemik, když vstali a vyrazili dál.
„A přesto je zvláštní, že nás ještě nezpozorovali,“ řekl Inženýr. Koordinátor, který doposud mlčel, se najednou zarazil.
„Spodní vedení AR je nepoškozené, pravda, Jindřichu?“
„Ano, je celé, proč se ptáš?“
„Reaktor má rezervu. Mohli bychom vypustit trochu roztoku…“
„Až dvacet litrů!“ řekl Inženýr a jeho tvář se rozzářila zlým úsměvem.
„Nechápu…“ vmísil se Doktor.
„Oni chtějí vypustit roztok obohaceného uranu, aby nabili radiomet, „vysvětlil mu Fyzik.
„Uran!?“
Doktor zbledl.
„Snad nemyslíte…“
„Vůbec nemyslíme,“ namítl Koordinátor. „Od okamžiku, kdy jsem to uviděl, přestal jsem vůbec myslit. Myslit budeme potom. Teď…“
„Pozor!“ vykřikl chemik.
Všichni zalehli.
Zářivý kotouč je minul, už se zmenšoval, když najednou zpomalil, a velkým obloukem se zase začal přibližovat. U země se zvedlo pět hlavní, malinkých jako dětské pistolky, ve srovnání s obrovským útvarem, který svým třpytem zaclonil polovinu nebe. Vtom zastavil, řinčení zesílilo, pak zesláblo, cosi se otáčelo stále pomaleji, jejich očím se poznenáhlu objevoval obrovský mnohoúhelník, dírkovaná konstrukce, která se pozvolna přechylovala na stranu, jako kdyby se měla zřítit, ale podepřela ji dvě vysunuvší se šikmá ramena. Ze střední gondoly, která ztratila svůj zrcadlový lesk, vylezlo něco nevelkého, chlupatého, tmavého, co dělalo bleskurychlé pohyby končetinami, spojenými pokrčenou blanou, a sjelo po šikmé, dírkované liště; pak seskočilo dolů a přimáčknuto ploše k zemi, plazilo se přímo k lidem.
Skoro současně se otevřela celá gondola na všecky strany najednou, jako vodorovný kalich květu, a velký, lesklý trup sklouzl dolů po něčem, co bylo napřed oválné a tlusté; ale v mžiku se ztenčilo a zmizelo.
Tu se veliký tvor, který opustil gondolu, pomalu vztyčil v celé své výšce. Poznali ho, přestože se podivně změnil — byl zahalen látkou třpytící se jako stříbro, která. ho ovíjela spirálovitými záhyby odzdola nahoru, kde se v černě lemovaném výstřihu objevila malá plochá tvář.
Chlupaté zvíře, které ze stojícího kotouče vyskočilo první, se k nim plazilo mrštně a rychle, aniž se zvedlo od země. Teprve teď si všimli, že za sebou táhlo něco, co vypadalo jako neobyčejně velký, lopatovitě rozpláclý chvost.
„Střelím,“ řekl tiše Inženýr. Přitiskl tvář k pažbě. „Ne!“ vykřikl Doktor.
„Počkej!“ chtěl říct Koordinátor, ale Inženýr už vypálil dávku. Mířil do plazícího se tvora, ale netrefil. Let elektrického výboje byl neviditelný, uslyšeli jenom slabé syknutí.
Inženýr povolil kohoutek, ale nesundal z něho prst. Stříbrně se lesknoucí tvor se nehýbal z místa. Najednou: cosi udělal a hvízdl. Jim se to aspoň zdálo.
To, co se plazilo, se okamžitě odlepilo od země a jedním skokem překonalo vzdálenost pěti metrů — když to přistálo, svinulo se jakoby do koule, naježilo se, podivně se nadulo, lopatkovitý ocas se roztáhl, postavil se svisle, rozšířil se nahoru i na strany, v jeho lasturovitě prohloubené ploše se něco bledého zablýsklo a rozlétlo se k nim, jako by to unášel vítr.
„Pal!“ zařval Koordinátor.
Kulička ohně, ne větší než ořech, se lehce pohupovala ve vzduchu, odbočila hned na jednu, hned na druhou stranu, ale nesla se stále blíž — už slyšeli její sykot, jako sykot kapky vody, poskakující po rozpálené plotně. Začali střílet všichni najednou.
Tvor, mnohokrát zasažený, klesl, skrčil se, vějířovitý chvost jej úplně zakryl a téměř současně začal ohnivý ořech klouzat ve větru stranou, jako by naráz ztratil ovladatelnost, minul je ve vzdálenosti několika kroků a zmizel jim z očí.