„My nic nechápeme,“ řekl. „Slyšíte? Nic; Nic!!“
A dodal tišeji:
„Vůbec si nedovedu představit situaci, v níž by — člověk — nedovedl takto nic, ale takto naprosto nic pochopit!“
„Cos našel?“ zeptal se Chemik.
„Oni se skutečně jeden od druhého liší,“ řekl Doktor. Blížil se k vozíku. „Jedni mají prsty a druzí ne. Jedni mají nos a nemají oči; ostatní mají oko, ale nemají nos. Jedni jsou větší a tmavší, a ostatní bělejší a mají trochu kratší trup. Jedni…“
„A co z toho?“ přerušil ho Chemik netrpělivě. „Lidé jsou také různých ras. Mají odlišné rysy tváře, barvu kůže, tak co tady nemůžeš pochopit? Tady jde o něco jiného, kdo, proč, nač dělá ty nestvůrné jatky…“
„Nejsem si nijak jist, že tady jsou jatky,“ řekl tiše Doktor. Stál se skloněnou hlavou. Chemik se na něho díval v nejvyšším úžasu.
„Co to… Co ty…“
„Nevím nic,“ řekl namáhavě Doktor. Snažil se mechanicky, aniž si to plně uvědomoval, utřít si kapesníkem hlínu z rukou. „Ale jednu věc vím,“ dodal najednou a napřímil se.
„Nedovedu to vysvětlit, ale — ty rozdíly — nevypadají na rozdíly ras ve sféře téhož druhu. Oči i nos, smysl zraku a čichu jsou příliš důležité.“
„Na zemi jsou mravenci, kteří se ještě víc specializovali. Jedni mají oči, ostatní ne, jedni dovedou létat, ostatní pouze chodit, jedni jsou živiteli, ostatní — bojovníky, copak já mám tebe učit biologii?“
Doktor pokrčil rameny.
„Na všecko, co se přihodí, máš hotové, ze Země přivezené schéma,“ odpověděl. „Jestliže ti nějaká podrobnost, nějaká skutečnost do něho nezapadá, jednoduše ji odhodíš. V tomto okamžiku ti to nedokážu, ale vím, prostě vím, že to nemá nic společného ani s rozdílností ras, ani se specializovanou diferenciací druhu. Vzpomínáte si na ten úlomek, konec trubičky, jehly, kterou jsem našel při pitvě? Pochopitelně napadlo nás všecky — a mne taky — že na tom tvoru byla provedena — nebo měla být provedena — řekněme vražda. A zatím ten tady, ten — to je přece něco docela jiného. Má tam výrůstek, bradavku, nebo něco takového, a ta trubička je do ní prostě zavedena, vbodnuta. Tak, jako člověku zavádějí trubičku do průdušnice při tracheotomii. Nemá to samozřejmě s tracheotomií nic společného, protože oni nemají průdušnici v těch místech. Nevím, co je to, a nic nechápu, ale aspoň to jediné vím!“
Nasedl do vozíku a zeptal se Koordinátora, který obcházel vůz z druhé strany, aby se dostal na své místo:
„A co ty řekneš?“
„Že musíme jet dál,“ prohlásil Koordinátor a chopil se volantu.
Kapitola sedmá
Padal soumrak. Velkým obloukem objeli šikmou plochu — nebyl to, jak se domnívali, útvar architektonický, ale nejvzdálenější, po nížině se rozlévající rameno magmatické řeky, kterou jako celek obsáhli zrakem teprve teď. Splývala po svazích z horních poloh údolí, ztuhla v desítky rozervaných strží a kaskád. Povlak jakoby kovové strusky, plný hrbolů, pokrýval nižší polohy svahu, pouze nahoře, kde sráz spadal příkřeji, trčela z této mrtvé potopy nahá skalní žebra.
Několik set metrů širokou úžlabinu, s hlinitým, vyschlým, blesky trhlin pokrytým dnem; uzavíral z protilehlé strany val horského řetězu, ztrácející se v mracích; pokud jim okna mračen dovolovala zahlédnout, pokrýval jej načernalý škraloup vegetace. V olověném světle večera vypadala ztuhlá řeka — jistě pozůstatek vulkanické erupce — s lesklými čely vychladlých, ztuhlých vln jako obrovský ledovec.
Údolí tady bylo daleko prostornější, než jak se dalo soudit při pohledu shora — za průsmykem se otevřela jeho postranní větev — vedlo mělce podél bochníkovitých výlevů magmatu, po pravé straně půda stoupala, vzhůru terasovitými, šikmými plochami, téměř holá, ploužily se tam ojedinělé šedé obláčky. Ještě výš před nimi, z hlubiny horského kotle, ozval se každou chvíli gejzír, nyní zacloněný skalním prahem, a pak zaplavoval celé údolí táhlý, dutý šum.
Okolí pozvolna ztrácelo barvy, tvary se rozplývaly, jako by je pohlcovala voda. V dálce před vozíkem se rýsovaly rudné srázy buďto zdí, nebo skalních svahů, jejichž změť byla poprášena jemným svitem jako od paprsků zapadajícího slunce, přestože bylo skryto za mraky.
Před nimi, po obou stranách,víc a víc se rozšiřující kotliny, stály v pravidelném dvojřadu obrovské, tmavé, palicovité útvary, podobné neobyčejně vysokým a úzkým balónům. Mezi první vjely tmou ještě zhoustlé stíny vysokých budov. Koordinátor rozsvítil reflektory a za trojnásobným pruhem světel se okamžitě rozhostila taková tma, jako by najednou nastala noc.
Kola se valila po lavicích vychladlé strusky, její úlomky praštěly jako sklo, světla bloudila v pološeru, stěny nádrží nebo balónů, když je reflektory olízly, rozžíhaly se rtuťovým leskem, poslední stopy hlíny mizely, jeli po povrchu hmoty ztuhlé jako láva, mírně vypouklé, v prohlubních stály četné, mělké kalužiny, rozstřikující se hlučně pod koly. Proti mračnům se rýsovala černá, jako pavučina: jemná konstrukce chodby, která spojovala dvě, snad sto metrů od sebe vzdálené palicovité budovy, v reflektorech zazářilo několik strojů povalených na bok. Odhalovaly svá vypouklá, proděravělá dna, přes která bylo vidět zuby, na nichž visely jakési zteřelé cáry. Zastavili, aby zjistili, že stroje jsou už dávno opuštěné — kovové desky byly rozleptány rzí.
Ve vzduchu bylo čím dál víc vlhka, mezi balónovitými kolosy foukalo, závan větru přinášel mdlou vůni a pach spáleniny. Koordinátor zmenšil rychlost a zajel k úpatí nejbližší palice. Přijížděl k ní po hladké, tu a tam po stranách vydrolené plošině, z obou stran sevřené nakloněnými plochami, které byly lemovány řadami vrubů; spodní část budovy se objevila přímo proti nim jako dlouhá, smolně černá linie, která se víc a víc rozšiřovala, rostla, měnila se ve vchod. Válcovitě vyklenutá stěna, tyčící se nad tímto vchodem, ztrácela se ve výšce, nebylo již možné obsáhnout pohledem celou její obrovskou velikost. Nad černým jícnem, který vedl do neviditelné bubliny, vyčníval hřibovitý okap, zvlněný a převislý, jako kdyby na něj stavitel zapomněl a ponechal ho v nedokončené, nezformované podobě, jak mu vyrostl ze srázně vymodelované plochy.
Už vjížděli pod obrovský okap. Koordinátor sundal nohu z akcelerátoru, široký vchod zel černí, reflektory se v ní bezmocně ztrácely, vlevo i vpravo se rozbíhaly široké, mělce prohloubené žlaby, stoupaly vzhůru jako závity obrovských spirál — přibrzděný vozík se téměř zastavil, pak velice pomalu vjížděl na žlab, který vedl napravo.
Obklopovala je naprostá tma. V kuželech světla se nad roubením žlabů objevovaly a ztrácely vějířovitě otevřené řady šikmých, dalekohledově ze sebe vyrůstajících stožárů, najednou se nad nimi něco rozechvělo mnohobarevným zábleskem.
Když pozvedli hlavy, spatřili, že se nahoře neurčitě rýsují chorovody bělavých přízraků. Koordinátor rozsvítil širokoúhlý reflektor vedle volantu, zvedl jeho ústí a přejížděl jím kolem dokola — proud světla, řidnoucí na konci, přejel jako po příčlích po bílých, klíckovitých útvarech. Vytrženy ze tmy, zazářily kostěným leskem a zmizely, a zároveň šlehly oslepujícími záblesky do jejich tváří tisíce zrcadlových odrazů.
„To není k ničemu,“ uslyšeli jeho hlas, deformovaný hřímavou, plechovou ozvěnou uzavřeného prostoru. „Počkejte, máme přece bleskovky!“
V rozptýleném světle, které nad vozem šířily rozžaté reflektory, Koordinátor vystoupil, jako černý stín se sklonil nad okrajem žlabu, něco kovově břinklo, pak zvolaclass="underline"
„Sem se nedívejte, dívejte se nahoru!“ a přiskočil k vozu.
Téměř současně se s pronikavým sykotem vzňalo magnézium a přízračný, třepetavý svit v mžiku odhrnul tmu stranou.
Žlab pětimetrové šíře; na němž stáli, končil o něco výš, ztráceje se obloukem v průhledné chodbě, či spíše šachtě, tak příkře stoupala a jako stříbřitá trubice vnikala do oslnivě zářící spleti bublin. Visely nad ní, a vyplňovaly — jako nespočetný roj buněk skleněného úlu — celý kopulovitě zaklenutý prostor. Světelné odrazy bleskovky se zmnohonásobovaly v průhledných přepážkách, soustřeďujících světlo. Za nimi ve skleněných buňkách s oblým, jakoby vydutým pláštěm bylo vidět chodby příšerných kostlivců. Byly to sněhobílé, téměř se třpytící, na lopatkovitých končetinách široce usazené kostry, s vějířem žeber, rozbíhajících se paprskovitě zpod dlouhého, vejcovitého kostního štítu, a každý takový, vpředu neuzavřený hrudník, skrýval v sobě napolo vykloněnou kostřičku poloptáka — poloopa, s bezzubou, kulovitou lebkou. Nesčetné řady, uzavřené jakoby ve skleněných skořápkách, se bělaly, kroužíce mnohapatrovými spirálami čím dál výš; tisíce bublinovitých stěn znásobovaly a lámaly světlo tak, že nebylo možné odlišit skutečné tvary od jejich odrazů v zrcadle.