Выбрать главу

„Nemám šestnáct niob-tantalových diod,“ řekl Kybernetik, „kryotrony jsou celé, ale bez těch diod s mozkem nic nenadělám..

„Nemůžeš je vzít z jiných?“

„Vzal jsem, bylo toho hodně — přes sedm set.“

„Víc jich není?“

„Možná ještě v Ochránci. Nemohl jsem se k němu dostat. Leží až docela vespod.“

„Poslyšte, máme tak prostát celou noc tady — před raketou?“

„Správně, jdeme. Vteřinku, co s tím dvojčákem?“

„A co Dranďák?“

„Řeknu vám něco velice nepříjemného — od tohoto okamžiku musíme mít ustavičně postavenou stráž,“ řekl Koordinátor. „Prvotřídní bláznovství bylo, že jsme ji doposud neměli. První dvě hodiny do svítání, kdo se přihlásí dobrovolně, a pak…“

„Já bych mohl,“ řekl Doktor.

„Ty? Za nic na světě, jedině někdo z nás,“ řekl Inženýr.

„My jsme aspoň seděli na místě…“

„A já jsem seděl v Dranďáku. Nejsem víc unaven než ty.“ „Dost. Napřed Inženýr, pak Doktor,“ řekl Koordinátor.

Protáhl se, zamnul si zkřehlé ruce, přistoupil k vozíčku, zhasil světla a pomalu jej dotlačil až pod trup rakety.

„Poslyšte,“ Kybernetik stál nad nehybně ležícím dvojčákem, „co s ním?“

„Zůstane tady. Jistě spí. Neuteče. Proč by s nimi přijel?“ řekl Fyzik.

„Tak to není možné, musíme ho nějak zajistit,“ začal Chemik a zmlkl. Ostatní, jeden po druhém, již sestupovali do tunelu. Rozhlédl se kolem dokola, pokrčil nazlobeně rameny a odešel za ostatními. Inženýr si rozložil nafukovací podušky vedle radiometu a usedl, ale protože pocítil,že ho okamžitě začíná přemáhat spánek, vstal a začal pravidelně přecházet sem a tam.

Písek tichounce skřípal pod nohama. Nad východem leželo první šero, hvězdy se pomalu přestávaly mihotat a bledly, plíce mu naplňoval vzduch studený a čistý — pokoušel se objevit v něm čichem onu cizí vůni, kterou si pamatoval, když poprvé vyšel na povrch planety, ale už se jí nemohl dopátrat. Bok tvora ležícího opodál se pravidelně zvedal a klesal. Vtom Inženýr uviděl dlouhé, hubené pracky, které vyklouzly z jeho prsou a uchopily ho za nohu. Zoufale sebou škubl, klopýtl, div nespadl — a otevřel oči. Usnul při chůzi. Bylo už světleji. Cirusovité mráčky se poskládaly na východě v šikmou čáru, nakreslenou jakoby jedním tahem, její konec se pomalu začínal rozžhavovat, v neurčitou šeď nebe vtékala modř. Poslední jasná hvězda se v ní rozplynula — Inženýr se zastavil tváří k obzoru. Mračna se z šedivých měnila v hnědozlatá, oheň pulsoval na jejich okrajích, pruh růžové, slité s neposkvrněnou bělostí, probodával půlku nebeské klenby. Mělký, jakoby spálený okraj planety propadl najednou pod dotekem těžkého rudého kotouče.

„To by mohla být Země.“

Pocítil bodavé, nevýslovné zoufalství.

„Střídání stráží,“ ozval se silný hlas za jeho zády. Inženýr sebou trhl. Doktor, bledý, hleděl na něho a usmíval se. Inženýr mu najednou chtěl za něco poděkovat, říci, že — sám: nevěděl co — bylo to nesmírně důležité, ale neměl slov — zavrtěl hlavou, odpověděl na úsměv úsměvem a zmizel v černém tunelu.

Kapitola osmá

Přes poledne leželo pět polonahých mužů, s krky a tvářemi do bronzova opálenými, ve stínu rakety pod jejím štíhlým břichem.

Kolem nich bylo plno nádobí, části přístrojů, na stanovém plátně se válely rozházené kombinézy, boty, ručníky, z odšroubované termosky se šířila vůně čerstvé kávy, po širé rovině se plazily stíny mračen, vládl klid, a nebýt schouleného, nahého tvora, který bez hnutí seděl o několik kroků dále pod trupem rakety, byla by tato scéna mohla představovat nějaký letní tábor na Zemi.

„Kdepak je Inženýr?“ zeptal se Fyzik. Zvedl se líně na loktech a díval se před sebe; nakypřený kumulus mu žhnul do očí jako plamen, přestože měl tmavé brýle.

„Píše svou knihu.“

„Jakou už zase, aha, soupis oprav.“

„Ano, bude z toho tlustá kniha a zajímavá, ujišťuji tě!“

Fyzik pohlédl na hovořícího.

„Jsi v dobré náladě? To se cení. Rána se ti už téměř zahojila, víš? Na Zemi by se patrně nezacelila tak rychle.“

Koordinátor se dotkl zajizvujícího se místa na čele a zvedl obočí.

„Je to možné. Raketa byla sterilní a zdejší bakterie jsou pro nás neškodné. Hmyz, jak se zdá, tady vůbec není.“

„Doktorovi bílí motýli,“ zabroukl Fyzik. Pro vedro se mu nechtělo mluvit.

„No, to je jenom hypotéza.“

„A co tady není hypotéza?“ zeptal se Doktor.

„Naše přítomnost, namítl Chemik. Obrátil se naznak.

„Víte,“ svěřil se, „že už bych chtěl změnit prostředí…“

„Já taky,“ poznamenal Doktor.

„Viděls, jak mu zrudla kůže, když seděl několik minut na slunci?“ prohodil. Koordinátor. Doktor přikývl hlavou.

„.Ano. To znamená buďto, že se doposud nezdržoval na slunci, anebo že měl nějaký oblek, něco na sebe…“

„Nebo?“

„Nebo ještě cosi jiného, co nevím…“

„Máme to dobré,“ řekl Kybernetik a zvedl hlavu od popsaného papíru. „Jindřich mi slibuje, že vytáhne diody z Ochránce, — Dejme tomu, že zítra dopíšu přehled „a že všecko bude klapat. To znamená, že večer už budeme mít v běhu první automat! Postavím ho nad celý zbytek a jestli slepím jenom tři kusy, i tak se všecko hne z místa. Spustíme náklaďáky, exkavátor, pak ještě týden, raketa se postaví a…“ nedokončil.

„Jak to,“ řekl Chemik, „ty si představuješ, že my tak, kde nic tu nic, nastoupíme a odletíme?“

Doktor se dal do smíchu.

„Astronautika — to je ryzí, neposkvrněný plod lidské zvídavosti,“ řekl. „Slyšíte? Chemikovi už se odtud nechce!“

„Ne, žerty stranou, Doktore, co je s tím — dvojčákem? Seděl jsi s ním celý den!“

„Seděl.“

„No a? Nech toho tajnůstkářství! Máme toho dost kolem sebe…“

„Vůbec nejsem tajnůstkářský. Och, věř mi, chtěl bych být! Co bychom si povídali, dvojčák se chová jako dítě. Jako psychicky zaostalé dítě. Poznává mne. Když ha zavolám, jde. Když ho postrčím, sedne si. To je vše.“

„Zatáhls ho do strojovny. Jak se tam choval?“

„Jako nemluvně. Bylo mu to úplně jedno. Když jsem se schoval za generátor a zmizel jsem mu z očí, začal se potit strachem. Je-li to pot a znamená-li to strach.“

„Říká něco? Slyšel jsem, jak. na tebe cosi bublal.“

„Artikulované zvuky nevydává. Dělal jsem záznamy na pásku a analyzoval jsem frekvenci. Hlas slyší. Nebo aspoň na: hlas reaguje. To mi prostě vůbec nejde do hlavy. On je pitomý, bázlivý a nesmělý, a přece z podobných individuí se skládá celá ta společnost, ledaže by on jediný — ale taková náhoda…“

„Třeba je mladý? Třeba jsou od začátku tak velcí…“

„O ne, mladý není. To se pozná třeba po kůži, po vráskách, na jejích záhybech, to jsou velice obecné biologické zákonitosti. Kromě toho chodidla, ty výčnělky, na které našlapuje, má úplně tvrdé, zrohovatělé. No, v každém případě dítětem v našem slova smyslu není. Ostatně v noci, když jsme se vraceli, některé věci zpozoroval dříve než my a svým způsobem na ně reagoval, například na ten odraz ve vzduchu, o němž jsem vám říkal. Bál se. toho — toho svého sídliště se taky bál. Proč by jinak odtamtud utíkal?“

,:Třeba se od něho můžeme něčemu naučit — konec konců, oni postavili továrnu, rotující kotouče, musí přece být inteligentní…“ řekl.Fyzik.

„Tenhle není.“

„Počkej. Víš co mi napadlo?“ zvedl se na rukou Chemik.

Posadil se a otíral si zrníčka písku, která se mu přilepila na lokty. „A třeba je to… debil? Zblblý? Nebo…“

„A myslíš, že tam — že to je jejich útulek pro pomatené?“ řekl Doktor. Také se posadil.

„Děláš si ze mne legraci?“

„Proč bych si dělal legraci? Mohlo to být takové izolované místo, kde drží ty své nemocné…“

„A dělají na nich pokusy,“ napověděl Chemik.

„To, co jsi viděl, nazýváš pokusy?“ vmísil se do rozhovoru doposud mlčící Koordinátor.

„Nehodnotím to morálně. Jak mohu? Vždyť přece nic nevíme,“ namítl Chemik. „Doktor tam nalezl v jednom z nich trubičku, podobnou té, která byla zabodnuta v těle pitvaného…“

„Aha. Čili ten, který vlezl do rakety, také pocházel odtamtud, utekl a doplížil se sem v noci?“