„Proč ne? Což to. není možné?“
„A ty kostry?“ nadhodil Fyzik, jehož tvář prozrazovala, že přijímá Chemikovy vývody velmi skepticky.
„No… nevím. Třeba je to — nějaká konzervace… Nebo… třeba je léčí… tím, že ukazují… myslím jakési psychické šoky…“
„Pochopitelně. A mají svého Freuda,“ řekl Doktor.
„Drahoušku, dej pokoj, a neříkej mi, že ty kostry — že to je nějaká hra, nebo» zámek duchů«. To je jakési obrovské zařízení. K tomu jistě potřebují úžasná kvanta chemie, k tomu zalévání koster do těch bloků skloviny. Třeba je to nějaká výroba… Ale čeho?“
„To, že nemůžeš nic vykřesat z toho dvojčáka, to ještě neznamená konečné slovo o celé věci,“ poznamenal Fyzik. „Pokoušel by ses, dozvědět něco o pozemské civilizaci od portýra v mé universitě…“
„Zblblý portýr?“ zeptal se Chemik a všichni se dali do smíchu. Najednou jim smích zmrzl na rtech. Dvojčák stál nad nimi. Pohyboval ve vzduchu uzlíčkovitými prstíky a jeho plochá tvářička na schýlené šíji sebou cukala.
„Co se děje!?“ vyhrkl Chemik.
„On se chichotá,“ řekl Koordinátor.
Tu si všichni všimli, že malým tělíčkem zmítá škytavka — jako kdyby se tvor zalykal veselostí. Neforemné velké nohy přešlapovaly na místě. V soustředěném pohledu pěti párů očí přestal se tvor ponenáhlu pohybovat, přejížděl modrým pohledem z jednoho na druhého, vtom vtáhl trup, ručičky, hlavu, ještě jednou vykoukl skulinou ve svalech a odbelhal se na své místo, kde s tichým zafuněním klesl na zem.
„Je-li to chichot,“ zašeptal Fyzik.
„Ani to by ničemu nenasvědčovalo. Dokonce i opice se smějí.“
„Počkej,“ řekl Koordinátor. Oči mu zazářily ve vyhublé, sluncem ožehlé tváři. „Dejme tomu, že u nich existuje daleko širší biologický rozptyl vrozených schopností nežli u nás. Že, jedním slovem, existují vrstvy — skupiny — kasty pracovníků tvůrčích, konstruktérů a velké množství jednotlivců, kteří vůbec nejsou schopni žádné práce, ničeho. A že v souvislosti s tím ty nepotřebné…“
„Zabíjejí. Dělají na nich pokusy. Pojídají je. Jen se neboj, říci můžeš všecko, co ti slina na jazyk přinese,“ namítl Doktor. „Nikdo se ti nevysměje, protože všecko je možné. Jenomže, bohužel, ne všecko z toho, co je možné, dovede člověk pochopit. „
„Okamžik. Co si myslíš o tom, co jsem řekl?“
„A ty kostry?l“ prohodil Chemik.
„Z dlouhé chvíle si dělají učební pomůcky,“ vysvětlil se zlomyslnou grimasou Kybernetik.
„Kdybych ti měl vyprávět všecky teorie, které mi od.včerejška proběhly hlavou; když jsem o tom přemýšlel,“ řekl Doktor, „vznikla by kniha třikrát tlustší, než je ta knížka, kterou. spisuje Jindřich, třebas rozhodně ne tak logická. Jako chlapec jsem poznal starého kosmonauta. Navštívil víc planet, než měl vlasů na hlavě, a zdaleka ještě nebyl holohlavý… Měl nejlepší vůli, chtěl vylíčit, jak vypadá krajina na kterémsi, nevzpomínám si už na kterém, měsíci.»Tam jsou takové,«říkal a rozkládal ruce,»takové velké a mají takové tento, a tam je to takhle, a nebe je jinačí než u nás, jinačí, je to jako…«- opakoval pořád dokola, pak se sám začal smát a máchl rukou. Je nemožné vylíčit někomu, kdo nikdy nebyl v kosmu, jaké je to, když se vznášíš v mezihvězdném prostoru a máš hvězdy pod nohama. A v tomto případě jde jedině o odlišné fyzikální podmínky! Zde máme před sebou civilizaci, která se vyvíjela přinejmenším padesát století. Přinejmenším! A my ji chceme pochopit v několika dnech?“
„Musíme se o to moc snažit, jestli ji totiž nepochopíme, cena, kterou budeme muset zaplatit, může být příliš vysoká, „řekl Koordinátor.
Chvilku mlčel a pak dodaclass="underline"
„Co tedy podle tvého názoru máme dělat?“
„To, co dosud,“ namítl Doktor. „Ale naději, že budeme mít úspěch, pokládám za minimální, řekněme jedna k počtu let, které čítá civilizace na Edenu…“
Z tunelu vyhlédl Inženýr, a když viděl své druhy,sedět v širokém pruhu stínu jako na pláži, shodil kombinézu a přistoupil k nim, hledaje místo. Chemik ho přivolal posuňkem.
„Jak ti to šlo?“ zeptal se Koordinátor.
„Šlo, mám už skoro tři čtvrtiny… nepracoval jsem ostatně celou dobu jenom na tom, protože jsem se pokoušel zrevidovat náš dřívější názor, že ta první továrna na severu pracuje tak, jak pracuje, poněvadž byla ponechána bez dozoru a nikdo ji neseřizoval… Copak? Co je na tom směšného? Tak čemu se smějete?!“
„Já vám něco povím,“ řekl Doktor. Jedině on zůstal vážný. „Až. bude raketa schopna startu, dojde ke vzpouře. Nikdo nebude chtít odletět, dokud se nedozví… Když už teď, místo abychom v potu tváře utahovali šroubky…“ rozložil ruce.
„Aha, tak vy taky o tom?“ uhodl konečně Inženýr.
„A k čemu jste dospěli?“
„K ničemu, a ty?“
„Celkem taky k ničemu, ale… hledal jsem nějaké co nejobecnější, ale zároveň společné rysy jevů, s nimiž jsme se setkali — a bylo mi nápadné, že ta továrna, ta automatická, víte, nejen že vyráběla pořád dokola, ale dělala to nějak nedbale — jednotlivé»hotové výrobky «se od sebe lišily, vzpomínáte si?“
Ozvalo se souhlasné zamručení.
„No a včera Doktor upozornil na to, že se jednotliví dvojčáci od sebe podivným způsobem lišili — jedni neměli oči, jiní neměli nos, také počet prstů byl různý, taktéž barva kůže — to všecko kolísalo v jistých mezích — a byl to jakoby následek určité nepřesnosti procesu» organické«technologie — zde i tam.“
„No, to je opravdu zajímavé,“ zvolal Fyzik, který poslouchal se soustředěnou pozorností. A Doktor dodaclass="underline"
„Tak konečně něco podstatného — a dál?“ obrátil se na Inženýra, který zavrtěl rozpačitě hlavou.
„Nemám opravdu odvahu to vyslovit. Když tak člověk sedí sám, vymýšlí všelijaké…“
„Tak mluv přece!“ vykřikl Chemik téměř rozhořčeně.
„Když už jsi to jednou nakousl,“ poznamenal Kybernetik.“
„Uvažoval jsem takto: tam jsme před sebou měli cyklický proces výroby, ničení a opět výroby — a vy jste včera rovněž objevili něco, co také vypadalo jako nějaká továrna — ale byla-li to továrna, pak musí něco vyrábět.“
„Ne, tam nebylo.nic,“ řekl Chemik “až na ty kostry. Nehledali jsme sice všude…“ dodal váhavě.
„A co když ta továrna vyrábí… dvojčáky?“ otázal se Inženýr tiše a za všeobecného mlčení pokračovaclass="underline" „Systém výroby by byl obdobný: sériová, hromadná, s odchylkami způsobenými, řekněme, ani ne tak nedostatkem kontroly, jako spíš specifičností procesů tak složitých, že v nich vznikají určité odchylky od plánované normy, odchylky, kterým už zkrátka a dobře není možno zabránit. Kostry se také navzájem lišily.“
„A ty… myslíš… že oni zabíjejí ty, kteří jsou» vyrobeni špatně«…?“ zeptal se změněným hlasem Chemik.
„Vůbec ne! Myslil jsem, že ta… těla, která jste: našli, vlastně vůbec nikdy nežila! Že se syntéza podařila pouze natolik, že byly vyrobeny organismy, opatřené svalstvem, vybavené všemi vnitřními orgány — ale odchylka od normy byla tak značná, že nebyly schopny fungovat — a tak vůbec neožily a zůstaly odstraněny, vyřazeny z výrobního cyklu…“
„A… ten hrob za městem, co to je? Taky» výroba zmetků«?“ zeptal se Kybernetik.
„Nevím, přestože koneckonců ani to není vyloučeno…“
„Ne, není…“ řekl Doktor. Díval se na zelenavě zamlžený okraj obzoru. „V tom, co říkáš, něco je… ta ulomená trubička, jedna i druhá…“
„Třeba jimi vstřikovali nějaké výživné látky během syntézy.“
„To by také částečně vysvětlovalo, proč dvojčák, kterého jsme přivezli, je jakoby rozumově zaostalý,“ připojil Kybernetik. „Byl vyroben ihned tak» dospělý«, nemluví — nemá žádné zkušenosti…“
„Ach, ne,“ namítl Chemik. „Ten náš dvojčák přece jen něco ví. - bál se nejen návratu do toho kamenného útulku, což by konečně mohlo být do jisté míry pochopitelné, ale bál se taky zrcadlového pásu. Kromě toho věděl také cosi o tom světelném odraze, o té neviditelné hranici, kterou jsme projížděli…“
„Kdybychom dál rozvíjeli Jindřichovu hypotézu, vznikne obraz, který je těžko přijatelný,“ Koordinátor to říkal s pohledem upřeným na písek u svých nohou. „Ta první továrna vyrábí neužívané součástky. A ta druhá? Živé bytosti? Nač? Nebo si myslíš, že ony… jsou také včleněny do cyklického procesu?“