„Nebesa!“ vykřikl Kybernetik. Otřásl se. “To snad neříkáš vážně?“
„Počkat,“ Chemik si sedl, „kdyby se živí vraceli do retorty, bylo by odstraňování bytostí nedokonalých, které není možno oživit, úplně zbytečné. Neviděli jsme ostatně nikde stopy takového procesu…“
V tichu, které zavládlo; Doktor se protáhl a přejel po nich očima.
„Poslyšte,“ řekl, „nedá se nic dělat. Musím to říci. Dali jsme si všichni nasugerovat ten společný rys, který objevil Inženýr, a teď se pokoušíme» dosadit «fakta do té»výrobní«hypotézy. Takže z toho všeho nezvratně vyplývá jedna věc: že jsme velice řádní a prostomyslní lidé…“
Dívali se na něho s rostoucím. úžasem, zatímco pokračovaclass="underline"
„Před chvílí jste se pokoušeli vymyslit nejhnusnější věci, jakých jste byli schopni, a dospěli jste k obrazu, který by mohlo vytvořit dítě. Továrna, která vyrábí živé bytosti, aby je semlela… Milí přátelé, skutečnost může být horší.“
„No víš!“ vybuchl Kybernetik.
„Počkej, nech ho mluvit,“ vpadl Inženýr.
„Čím déle přemýšlím o tom, co jsme prožili v tom sídlišti, tím pevnější je mé přesvědčení, že jsme viděli něco úplně jiného, než jsme si myslili, že vidíme.“
„Mluv jasně. Co se tam vlastně dělo?“ zeptal se Fyzik.
„Nevím, co se dělo, zato vím, jsem přesvědčen, že vím, co se tam nedělo.“
„Prosím tě! Nešlo by to bez těch hádanek?“
„Chci říci jenom tolik: po delším bloudění tím podzemním labyrintem jsme byli znenadání napadeni davem, který nás trochu pomačkal v tlačenici a pak se rozprchl. Protože jsme zpozorovali, když jsme přijížděli k sídlišti, jak v něm zhasínají světla, pomyslili jsme si přirozeně, že se to děje v souvislosti s naším příjezdem, že se obyvatelé před.námi poschovávali a že se kolem nás shlukl dav prchajících, řekněme do krytů, nebo tak něco. Nuže, uvědomil jsem si pokud možno nejpřesněji celou posloupnost událostí, všecko, co se dělo s námi i kolem nás, a říkám vám, to bylo něco docela jiného — něco, co rozum odmítá přijmout jako dobrovolné šílenství.“
„Měls mluvit prostě,“ varoval ho Fyzik.
„Mluvím prostě. Představte si; je dána taková situace: na planetě obydlené inteligentními bytostmi přistanou hosté z vesmíru. Jak by obyvatelé mohli reagovat?“ Protože nikdo nepromluvil, Doktor pokračovaclass="underline"
„I kdyby obyvatelé této planety byli stvořeni v retortách, nebo přišli na svět za okolností. ještě podivnějších — vidím pouze tři možné typy jednání: pokusy o navázání kontaktu s příchozími, pokus napadnout je, nebo — panika. Ukázalo se však, že existuje i čtvrtá možnost — naprostá lhostejnost!!“
„Sám jsi říkal, že vám málem polámali žebra, a ty tomu říkáš lhostejnost!?“ zvolal Kybernetik. Chemik naslouchal Doktorovým slovům s rozšířenýma očima, v nichž najednou svitlo.
„Kdyby ses octl v cestě stáda, které prchá před požárem, mohlo by to s tebou dopadnout ještě hůř, ale z toho nevyplývá, že si tě stádo všímá,“ namítl Doktor. „Říkám vám, ten dav, do kterého jsme se dostali, nás vůbec neviděl! Nezajímal se o nás! Zmocnila se ho panika — v pořádku, ale naprosto ne kvůli nám. Dostali jsme se mezi ně čirou náhodou. Byli jsme samozřejmě ihned přesvědčeni, že příčinou zatemnění, chaosu — všeho, co jsme viděli, jsme my. Ale není to pravda. Tak to nebylo.“
„Dokaž to,“ řekl Inženýr.
„Napřed bych rád slyšel, co řekne můj druh,“ namítl Doktor dívaje se na Chemika, který seděl, ochromen zvláštním úžasem, pohyboval nezvučně rty, jako by si pro sebe něco říkal. Tu sebou najednou trhl.
„Ano,“ řekl. „Skutečně — snad ano. Po celou tu dobu, až do tohoto okamžiku, cosi. mne v tom trýznilo, nedopřávalo mi klidu — cítil jsem, že.tam nastal jakýsi posuv, jakési nedorozumění, nebo jak bych to řekl…. jako kdybych přečetl zmatený text a nemohl si uvědomit, kde byly věty přehozeny. Teď se mi všecko v hlavě srovnalo. Musilo to být tak, jak to říká Doktor. Bojím se, že to nedokážeme — to se dokázat nedá. Museli byste být tam, v tom davu. Oni — nás prostě vůbec neviděli, až na několik nejbližších, pochopitelně, ale právě ty, kteří se tísnili okolo mne, všeobecná panika nezachvátila — řekl bych, že právě naopak pohled na mne působil na ně uklidňujícím dojmem — pokud se na mne dívali, byli to prostě velice užaslí, mimořádně překvapení obyvatelé planety, kteří spatřili neznámé bytosti. Naprosto mi nechtěli ublížit — vzpomínám si dokonce, že nám do jisté míry pomáhali vyprostit se z tlačenice, pochopitelně, pokud to bylo možné…“
„A co když ten dav někdo na vás poštval, co když to mělo být jenom nadhánění?“ prohodil Inženýr.
Chemik zavrtěl hlavou.
„Ale tam nikdo podobný nebyl — žádná stráž, ozbrojenci, žádné rotující kotouče, žádná organizace — byl to naprostý chaos a nic víc. Ano, — dodal, „divím se skutečně, že jsem to pochopil až teď! Ti, kteří mne viděli zblízka, jako kdyby se vzpamatovávali — zatímco skoro všichni ostatní se chovali jako šílení!“
„Bylo-li tomu tak, jak říkáte,“ promluvil Koordinátor, „znamenalo by to dosti podivnou koincidenci — proč bylo světlo vypnuto právě v okamžiku, když jsme tam my přijeli?“
„Aha, počet pravděpodobnosti,“ řekl Doktor. Dodal hlasitěji:
„Neviděl bych v tom nic neobyčejného, kromě domněnky nikoli neopodstatněné, že se tady podobné situace — vyskytují poměrně dosti často.“
„Jaké situace?“
„Ta panika, která se zmocňuje všech.“
„A co ji může působit?“
„Mohl by to být zákrut civilizačního procesu planety,“ promluvil po chvilce všeobecného mlčení Kybernetik. „Údobí retrográdního vývoje, hodně zjednodušeně by se dalo říci: tuto civilizaci stravuje jakási… sociální rakovina.“
„To je trochu příliš mlhavé,“ řekl Koordinátor. „Země je, jak známo, planeta naprosto průměrná. Probíhaly na ní epochy involuce, celé civilizace rostly a zanikaly, ale jestliže bereme tisíciletí jako celek, dostáváme obraz rozvoje složitosti života a jeho rostoucí obrany. Říkáme tomu pokrok. Proces pokroku probíhá na: průměrných planetách. No, ale jistě existují — podle zákona velkých čísel — statistické úchylky od průměru, úchylky kladné i záporné. Nemusíte se odvolávat na hypotézy o přechodné degeneraci, o zpětném procesu, je možné, že bolesti, doprovázející vznik civilizace, byly a jsou tady větší než kdekoli jinde. Je možné, že jsme přistáli právě na ukázce» záporné odchylky«…“
„Matematický démonismus,“ zabroukl Inženýr.
„Ta továrna existuje,“ poznamenal Fyzik.
„Ta první, souhlasím; existence druhé je hypotézou, která se nedá udržet.“
„Zkrátka a dobře, je nutná nová výprava,“ řekl Chemik.
„O tom jsem neměl nejmenší pochybnosti.“
Inženýr se rozhlédl po krajině. Slunce se viditelně sklánělo k západu, stíny na písku se prodlužovaly dál a dál. Zvedl se mírný vítr.
„Dnes?“ zeptal se, dívaje se na Koordinátora.
„Dnes bychom měli zajet pro vodu — a pro nic jiného.“
Při těchto slovech Koordinátor vstal.
„Diskuse byla velice zajímavá,“ řekl s takovým výrazem tváře, jako kdyby přemýšlel o něčem jiném.“
Zvedl kombinézu, ale hned ji odhodil, tak byla rozpálená sluncem.
„Myslím,“ navrhl, „že k večeru uděláme jízdní výpad… k potoku. Od provedení plánu se nedáme odradit ničím, jedině nebezpečím života.“
Vrátil se k lidem, kteří seděli na písku. Chvíli se na ně díval, konečně řekl váhavě:
„Musím vám říci, že jsem trochu… znepokojený…“
„Čím?“
„Nelíbí se mi, že nás nechali na pokoji — po té včerejší návštěvě. Už je to hezky dávno, co nás objevili, a… nic. Tak se nechová žádná společnost, když spadne z nebe letadlo s posádkou.“
„Do jisté míry by to potvrzovalo mou domněnku,“ poznamenal Kybernetik.
„O té»rakovině«, která rozleptává Eden? No, z našeho hlediska by to nebylo nejhorší, jenomže…“
„Co?“
„Nic. Poslyšte, dejme se konečně do toho Ochránce, Odklidíme celé to harampádí nad ním, uvnitř jistě budou nepoškozené diody.“
Kapitola devátá