„Tady už se bohužel zase můžeme dorozumívat jenom posuňky…“
„Čtyři oči? Čelo zvlášť klenuté?“ opakoval Koordinátor pomalu.
„Ano.“
„Z čeho byly ty sochy? Kámen? Kov? Odlitky?“
„Nemohu říci. Odlitky jistě ne. Velikost byla nadživotní, jde-li ti o to. A také určitá deformace, změna proporcí. Snaha…“ zaváhal.
„O co?“
„O výraz velebnosti,“ řekl rozpačitě Doktor. „Ale to je pouze dojem. Ostatně, prohlíželi jsme je krátce, a pak se toho tolik seběhlo. „A pochopitelně zase je tady pole pro laciné analogie. Hřbitov. Pronásledovaní, nešťastníci. Policejní razie. Morová stříkačka s jedovatým plynem. Policie v plynových maskách, užívám úmyslně takových výrazů, protože tak nám to skutečně mohlo připadat, ale kdoví! Jedni obyvatelé planety zabili před našima očima druhé. To je fakt — snad — nesporný. Ale kdo koho — jestli ta byly bytosti přesně tytéž, nebo nějaké jiné, navzájem odlišné…“
„A jestliže byly odlišné, vysvětlilo by se tím všecko?“ zeptal se Kybernetik.“
„Ne. Ale — uvažoval jsem i o další možnosti. Přiznávám se, že je z našeho hlediska hrůzostrašná. Jak známo, člověk nejvíc stíhá a odsuzuje kanibalismus. Přesto však pochutnat si na pečínce z opice není v očích našich moralistů už vůbec nic strašného. A co když biologický vývoj probíhá tady tak, že vnější rozdíly mezi bytostmi s inteligencí takovou, jako je lidská, a mezi bytostmi, které zůstaly na úrovni zvířat, jsou daleko menší než mezi člověkem a lidoopem. Mohli jsme v takovém případě — být svědky — dejme tomu — honu.“
„A ten hrob za městem?“ prohodil Inženýr. „To byly také — lovecké trofeje, viď? Obdivuji tvé advokátské finty, Doktore!“
„Dokud nemáme jistotu.“
„Ještě máme film,“ přerušil ho Chemik. „Nevím proč, ale doposud se nám opravdu nepovedlo spatřit normální, obyčejný život na této planetě. Naše záběry jsou takovým průřezem, cosi nejvýš obyčejného; takový jsem aspoň měl dojem…“
„Jak to, neviděli jste nic?“ podivil se Fyzik.
„Ne, příliš jsme pospíchali, abychom využili posledního světla. Vzdálenost byla veliká, přes osm set metrů, možná dokonce ještě větší, ale máme dvě cívky filmu se snímky dělanými teleobjektivem. Kolik je hodin? Ještě není dvanáct. Můžeme je hned vyvolat.“
„Dej to Černému,“ řekl Koordinátor. „Nebo tomu druhému automatu. Doktore, Inženýre, vidím, že vás to sebralo, je sice pravda, že v tom všem vězíme až po krk, ale…“
„Musí vzájemné styky vyspělých, civilizací končit takovým způsobem?“ řekl Doktor. „Strašně rád bych slyšel odpověď na tuto otázku…“
Koordinátor zavrtěl hlavou, vstal a vzal se stolu láhev. „Schováme ji,“ řekl, „pro jinou příležitost…“
Když Inženýr a Chemik odešli, aby si prohlédli Ochránce, a Chemik se rozhodl pro všecky případy, že dohlédne na vyvolávání filmu, vzal Koordinátor Doktora pod paži, šel s ním k šikmým policím knihovny a řekl snižuje hlas:
„Poslyš, nebylo by možné, že jste ten panický útěk zavinili vy svým nečekaným objevením — a že se pokoušeli napadnout pouze vás, kteří jste neutíkali?“
Doktor na něho pohlédl rozšířenýma očima.
„Víš, to mi vůbec nenapadlo,“ přiznal se. Nějakou dobu mlčel. Přemýšlel.
„Nevím,“ řekl nakonec. „Asi ne… Ledaže to byl, nezdařený útok, který se najednou obrátil proti — některým z nich. Samozřejmě — „dodal a narovnal se, „dalo by se to možná všecko vysvětlit i jinak. Ano, teď to vidím jasně. Řekněme takto: zajeli jsme do nějaké hlídané oblasti. Ti, co prchali, byli řekněme hloučkem poutníků, výletníků nebo co.. Stráž, která tato místa hlídala, přinesla mezi sochy zbraně — tu hadici — ve chvíli, když Ochránce zastavil. Ano, ale první dávka plynu docela určitě zasáhla ty druhé, a ne nás… Dobrá, dejme tomu, že to byla z jejich hlediska nešťastná náhoda, pak — ano. Mohlo to tak být.“
„Nemůžeš to tedy vyloučit?“
„Ne, nemohu. A víš, čím déle o tom přemýšlím, tím oprávněnější mi tento výklad připadá: Mohli přece, když se rozšířila zpráva o nás, rozestavit po kraji všelijaké hlídky. Při naší návštěvě v tom údolí ještě nic nevěděli — a proto jsme tam nenarazili na ozbrojence. Téhož večera se přece poprvé u rakety objevily rotující kotouče.“
„Celé naše neštěstí je v tom, že jsme doposud nenarazili ani na stopu jejich informační sítě,“ promluvil v pozadí kajuty Kybernetik. „Telegraf, rádio, písmo, zachycené dokumenty, tak něco. Každá civilizace vytváří technické prostředky tohoto typu a s jejich pomocí uchovává své dějiny a zkušenosti. Ta zdejší jistě také. Kdybychom se tak mohli dostat do města!“
„Ochráncem,“ odpověděl Koordinátor a obrátil se na něho.
„Ale rozpoutala by se bitva, jejíž průběh ani výsledek nedovedeme odhadnout — to si snad uvědomuješ.“
„Kdybychom se tak aspoň mohli setkat s nějakým rozumným tvorem, odborníkem, technikem z jejich řad.“
„Jak to máme udělat? Vypravit se na lov?“ zeptal se Doktor.
„Ach, to kdybych věděl! Zdá se to přece tak prosté přijedeš na planetu s celou kupou interkomunikátorů, elektronových překládacích mozků, rýsuješ na písku Pythagorovy věty, vyměňuješ dary.“
„Nech si ty své pohádky, ano?“
To řekl Inženýr. Stál ve dveřích.
„Pojďte. Film už je vyvolaný.“
Rozhodli se, že si ho promítnou v laboratoři, byla totiž nejdelší ze všech místností na raketě. Když tam vešli, film, už ustálený, ale ještě mokrý, se otáčel v bubnu, kterým proudil teplý vzduch. Z bubnu se hned navíjel na cívku projekčního přístroje. Koordinátor se posadil za něj, aby mohl obraz kdykoliv na projekční ploše zarazit nebo vrátit. Všichni zaujali místa a automat zhasil světlo.
První metry byly úplně černé — několikrát se tam mihly plošky jezerní hladiny, pak se objevily břehy jezera. Nábřeží bylo regulované, na několika místech vybíhaly do vody dlouhé plochy, nad nimiž stály rozkročené věže, spojené dírkovanými pásy. Obraz byl chvilku rozmazaný, a když opět vynikly podrobnosti, spatřili, že každá věž má na vrcholku dvě pětilisté vrtule, rotující proti sobě. Otáčely se velice zvolna, protože snímky byly dělány zrychleným během. Po nakloněných plochách, svažujících se do jezera, se pohybovaly jakési předměty, jako ponořené do vody, ale jejich obrysy nebylo možno rozeznat. Kromě toho se všecko odehrávalo nesmírně pomalu. Koordinátor vrátil několik desítek metrů filmu a pustil je podruhé, daleko rychleji. Předměty, dopravované podél úzkých, roztřesených pruhů, jako chvějivé mastné skvrny, sjely teď rychle a spadly do vody. Po hladině se rozběhla kola. Přímo na břehu stál dvojčák, viděný zezadu, jedině horní část velkého trupu vyčnívala ze soudkovitého zařízení, nad nímž trčel tenký bič, zakončený rozmazanou skvrnou.
Nábřeží zmizelo. Teď se na projekční plaše objevovaly předměty ploché jako krabičky, upevněné na dírkovaných sloupech. Nahoře ležely četné soudkovité útvary, podobné tomu, v jakém stál dvojčák v přístavu. Všecky byly prázdné, některé se líně pohybovaly, dva i tři týmž směrem, zastavovaly se a pohybovaly se zpět.
Obraz se pomalu přesouval dál. Objevily se záblesky, velmi četné, bylo je vidět jako začernalé skvrny. Film byl přeexponovaný, a co je horší, skvrny byly lemovány světelnými kruhy. Přes tyto zamlžené rámce se prodíraly malé postavičky, zkreslené pohledem z výšky. Dvojčáci dva a dva chodili různými směry. Malá tělíčka měli ovinuta něčím kyprým, takže vykukovala pouze hlavička, ale obraz nebyl tak zřetelný, aby bylo možno rozeznat rysy tváří.
Teď vklouzla na projekční plachu velká masa rytmicky stoupající a klesající. Valila se k dolnímu rohu obrazu, jako zpěněný sirup, chodily po ní desítky dvojčáků na eliptických „sněžnicích“. Vypadalo to, jako kdyby něco drželi v malých ručkách a dotýkali se té hmoty, uhlazovali ji, nebo shrnovali. Občas se vyboulila v hrbolek, na vrcholku špičatý, vystříklo odtamtud cosi podobného šedému kalichu. Obraz se posunul, ale dále jej vyplňovala pohyblivá hmota, podrobnosti vynikly velice zřetelně, uprostřed, jako kdyby vyrůstal, tvořil se trs nepatrně od sebe vzdálených štíhlých kalichů, u každého stáli dva nebo tři dvojčáci a nakláněli k nim shora obličeje, okamžik stáli nehnutě, pak tvář odtáhli a to se opakovalo. Koordinátor vrátil film a pustil jej rychleji. Teď dvojčáci jako kdyby líbali vnitřky těch kalichů. Ostatní vzadu, čehož si předtím nevšimli, stáli s malým tělem do poloviny vtaženým, a vypadali, jako kdyby pozorovali činnost těch druhých.