„Opravdu, hotový rébus,“ řekl Koordinátor. „A co s tím děláte?“
„To není žádný rébus,“ namítl Kybernetik. „Řekl, že do roku sto třináct, počítáno od dneška, měli ústřední vícečlennou vládu.»Řízení ústřední rozdělené«. Pak nastala vláda jednotlivců — předpokládám, že jakási monarchie nebo tyranie. V letech sto dvanáct a sto třináct — oni počítají odedneška zpět — teď je nultý rok — došlo k jakýmsi prudkým palácovým revolucím. Za poslední dvě léta se vystřídali čtyři vládci a jejich vláda skončila smrtí — pochopitelně, ne smrtí přirozenou. Pak se vyskytl nový vládce a není známo, kdo jím byl. Vědělo se, že existuje, ale nevěděli, kdo je to.“
„Jak to — anonymní vládce?“ užasl Inženýr.
„Zřejmě. Pokusme se dozvědět se víc.“
Obrátil se k mikrofonu.
„Teď — víme — jeden jednotlivec — řízení společnosti — neznámo — kdo — Ano?“ zeptal se. Kalkulátor nejasně chrčel, dvojčák si odkašlal, — jako kdyby váhal, opět několikrát zakašlal a reproduktor rovnoměrně odpovídaclass="underline"
„Ne. Tak není. Pauza. Šedesát oběhů planety — známo — jeden dvojčák — ústřední řízení. Pauza. Potom známo — žádný. Pauza. Nikdo. Nikdo ústřední řízení. Tak známo. Nikdo řízení. Pauza.“
„Teď už tomu ani já nerozumím,“ přiznal se Fyzik.
Kybernetik seděl nakloněn nad přístrojem, hrbil se, kousal se do rtů.
„Počkejte.“
„Všeobecná informace — ústřední řízení — není? Ano?“ řekl do mikrofonu. „Skutečnost — ústřední řízení — je. Ano?“
Kalkulátor se dorozumíval s dvojčákem a vyměňovali skřehotavé zvuky. Čekali s hlavami nakloněnými k reproduktoru.
„Pravda — taková. Ano. Pauza. Kdo — informace — ústřední řízení — je — ten — je — není. Kdo — informace — taková — ten — je — není. Ten — minulost — je — potom — není.“
Mlčky na sebe pohlédli.
„Kdo říká, že existuje vláda, přestává sám existovat. Řekl to tak?“ promluvil polohlasně Inženýr. Kybernetik pomalu přisvědčil.
„Ale to je nemožné!“ zvolal Inženýr. „Vláda přece má své sídlo, musí vydávat rozkazy, zákony, musí existovat její výkonné orgány, hierarchicky nižší armády — potkali jsme přece jejich ozbrojence.“ Fyzik mu položil ruku na rameno, Inženýr umlkl. -Dvojčák delší dobu pokašlával. Zelené oko kaIkulátoru rychle mrkalo. V přístroji to skřípalo, proud bzučel. Reproduktor promluviclass="underline"
„Informace — dvojitá. Pauza. Jedna informace — kdo — ten je. Pauza. Druhá informace kdo — ten je — minulost — potom — není. Pauza.“
„Existuje — informace — blokovaná?“ zeptal se Fyzik do mikrofonu. „Ano? Kdo — otázky — z oblasti — blokovaná informace — ten — nebezpečí — smrt — ano?“
Zase bylo slyšet na druhém konci přístroje skřípající reproduktor a pokašlávání dvojčáka.
„Ne — tak — není. Pauza.“ odpověděl kalkulátor svým lhostejným hlasem. Odděloval od sebe rytmicky slova. „Kdo — minulost — je — potom není — ten — ne — smrt. Pauza.“
Oddechli si.
„Tak ne trest smrti!“ zvolal Inženýr.
„Zeptej se ho, co se takovému tvoru stane?“ obrátil se na Kybernetika.
„Bojím se, že to nepůjde,“ řekl Kybernetik, ale Koordinátor i Inženýr trvali na této otázce, a tak tedy zvolaclass="underline"
„Jak chcete. Budiž, ale za výsledek neručím.“
„Jaká budoucnost — jednotlivec — podávání — blokovaná informace?“ řekl do mikrofonu.
Chraptivý dialog kalkulátoru s bezvládně ležícím dvojčákem trval dost dlouho. Konečně reproduktor promluviclass="underline"
„Kdo — blokovaná informace — inkorporován — samořízená skupina — neznámý stupeň — pravděpodobnost — degenerace údobí. Pauza. Kumulativní efekt — chybí termín — taková adaptace — nutnost — boj — zpomalení síly — potenciál — chybí termín. Pauza. Malý počet — oběhy planety — smrt. Pauza.“
„Co to řekl?“ obrátili se na Kybernetika zároveň Chemik, Koordinátor a Inženýr. Ten pokrčil rameny.“
„Nemám ponětí. Říkal jsem vám, že to nepůjde. To je problém příliš složitý. Musíme pokračovat pomalu. Domnívám se, že osud takového jednotlivce není záviděníhodný. Čeká ho předčasná smrt, poslední věta byla úplně jasná, ale jaký je průběh celého toho procesu, nevím. Jakési samořízené skupiny — o tom lze pochopitelně konstruovat celé hypotézy, ale náhodných kombinací bude asi hodně.“
„Dobrá,“ řekl Inženýr, „zeptej se ho na tu továrnu na severu.“
„Už jsme se ptali,“ namítl Fyzik.“To je také velmi komplikovaná věc. O tom máme svou teorii.“
„Jak to, že teorii?“
„Neodpověděl vám jasně?“ zeptal se Koordinátor.
„Ne, protože to také naráží na jevy vyššího řádu. Pokud jde o továrnu samu, byla opuštěna v údobí, kdy měla zahájit výrobu. To víme docela přesně. Horší je to s vědomostí o příčinách, proč se tak stalo. Asi před padesáti lety byl u nich zaveden plán biologické rekonstrukce. Přestavby tělesných funkcí… Možná i tvarů. To je nejasná historie. Téměř všecko obyvatelstvo planety bylo podrobeno v průběhu řady let sérii operací. Zdá se, že ani tak nešla o přestavbu žijící generace, jako spíše příštích pokolení, prostřednictvím řízené mutace pohlavních buněk. Tak si to vysvětlujeme. Dorozumění v oblasti biologie je velmi obtížné.“
„Jaká to měla být přestavba, v jakém směru?“ zeptal se Koordinátor.
„To se nám nepodařilo zjistit,“ odpověděl Fyzik.
„No, něco ale přesto víme,“ namítl Kybernetik. „Biologie, a zvlášť zkoumání životních procesů, má u nich zvláštní ráz, jakoby doktrinální, jiný než v ostatních vědních oborech.“
„Možná že náboženský,“ vpadl Doktor. „S tím rozdílem, že jejich kult je spíše systémem. příkazů a pravidel týkajících se dočasného života a neobsahuje transcendentní prvky.“
„Nikdy nevěřili v nějakého Stvořitele?“ zeptal se Koordinátor.
„Nevíme. Chápej, abstraktní pojmy, jako víra, bůh, morálka, duše, nedají se v rozsahu kalkulátoru vůbec jednoznačně určit. Musíme klást spoustu věcných otázek a z celé hory odpovědí, nedorozumění, částečného překrývání významů, pokoušíme se teprve vytáhnout obsažnou a zevšeobecněnou extrapolaci. Mně se zdá, že to, čemu Doktor říká náboženství, to je prostě tradice, historicky navrstvené obyčeje, rituály.“
„Ale jak může náboženství nebo tradice souviset s biologickým výzkumem?“ zeptal se Inženýr.
„To se nám právě nepodařilo určit. Rozhodně však ta souvislost — a dokonce velmi úzká, existuje.“
„Třeba se pokoušeli přizpůsobovat jisté biologické skutečnosti své víře nebo pověře?“
„Ne, to bude jakási daleko komplikovanější historie.“
„Vraťme se k věci,“ řekl Koordinátor. „Jaké byly důsledky provádění toho biologického plánu?“
„Na svět začala přicházet individua bezoká, nebo s nestejným počtem očí, neschopná života, zrůdná, beznosá, a také velký počet psychicky zaostalých.“
„Ach! Náš dvojčák a ti ostatní!“
„Ano. Zřejmě teorie, na které stavěli, byla nesprávná. V průběhu několika desítiletí se objevily desetitisíce mutací zmrzačených, deformovaných — tragickou žeň toho experimentu sklízejí ještě dnes.“
„Plán byl pochopitelně zavržen?“
„Na to jsme se ani neptali,“ přiznal se Kybernetik. Obrátil se k mikrofonu:
„Plán — biologická rekonstrukce — existuje — dále? Jaká — dále — budoucnost?“
Kalkulátor jako by se nějakou dobu dohadoval skřehotavě s dvojčákem, který vyrážel slabé kašlavé zvuky.
„Je to s ním zlé?“ zeptal se tiše Koordinátor Doktora.
„Ne, je to lepší, než jsem doufal. Je unavený, ale nechtěl odtud odejít, předtím. Nemohu mu provést transfúzi, protože krev našeho dvojčáka sráží jeho krvinky, zřejmě…“
„Fí!“ zasykl Fyzik. Reproduktor zachroptěclass="underline"
„Plán — je — není. Pauza. Teď — plán: — minulost — nebyl. Pauza. Teď — mutace — choroba. Pauza. Pravdivá informace — plán — byl — teď — není.“