„Skladiště,“ prohlásil Inženýr flegmaticky. „Shora přicházejí hotové kusy a toto je jakýsi transportér — nabírá je a znovu je dává do oběhu.“
„Jak to víš, že je znovu dává do oběhu? Možná že tady ne?“ zeptal se Fyzik.
„Skladiště je plné.“
Nikdo sice dobře nepochopil proč, ale v prohlídce pokračovali mlčky.
Byly už skoro čtyři hodiny, když dal Koordinátor povel k návratu. Stáli v sektoru, který se skládal ze dvou částí, první vyráběla silné kotouče, opatřené uchovitými držáky, druhá držáky usekávala a upevňovala na jejich místo kusy eliptických prstenců, nato kotouče putovaly do podzemí, odkud se vracely hladké,»oholené«, jak řekl Doktor, aby se znovu podrobily procesu montáže uchovitých držáků.
Když vyšli na planinu a v slunci, ještě dosti vysoko stojícím, kráčeli k místu, kde zanechali stan a své věci, řekl Inženýr:
„No, pomalu se to vysvětluje.“
„Skutečně?“ poznamenal Chemik s nádechem ironie.
„Ano,“ přitakal Koordinátor. „Co ty si o tom myslíš,“ obrátil se na Doktora.
„Mrtvola,“ odpověděl Doktor.
„Jakápak mrtvola,“ zeptal se Chemik, který nepochopil nic z toho, co říkali.
„Mrtvola, která se pohybuje,“ připojil Doktor. Beze slova kráčeli dál.
„Směl bych se konečně dovědět, co to znamená,“ zeptal se Chemik, ne bez podráždění.
„Na dálku řízený komplex na výrobu nejrůznějších součástek, který se během doby úplně rozběhl, protože byl ponechán naprosto bez dozoru,“ vysvětlil Inženýr.
„Aha! A co myslíš, jak dlouho?“
„To nevím.“
„S velkou pravděpodobností, a s nemenším rizikem, mohu utvořit hypotézu, že… přinejmenším několik desítek let,“ řekl Kybernetik.
„Ale není vyloučeno, že ještě déle. Kdybych se dověděl, že se to stalo před dvěma sty lety, také bych se nedivil.“
„Nebo před tisícem let,“ dodal Koordinátor flegmaticky.
„Kontrolní elektronové mozky se, jak víš, rozkloubí v tempu souhlasném s koeficientem iradiace,“ začal Kybernetik, ale Inženýr ho přerušiclass="underline"
„Mohou fungovat na jiném principu než naše a nevíme přece vůbec, jsou-li to elektronové systémy. Za svou osobu pochybuji. Konstrukční materiál je nekovový, polotekutý…“
„Na podrobnostech nezáleží,“ řekl Doktor, „ale co si o tom myslíte? To znamená — jaké horoskopy sestavujete? Pokud se mne týče, já celkem — nepříznivé.“
„Myslíš obyvatele planety?“ zeptal se Chemik.
„Myslím obyvatele planety.“
Kapitola třetí
Pozdě v noci dorazili k pahorku, z něhož trčel k nebi trup letadla. Aby zrychlili pochod, a také aby se vyhnuli setkání s obyvateli lesíka, prošli jím v místě, kde se porost rozestupoval na několik metrů, jako by jej na obě strany rozhodil jakýsi obrovský pluh — na omšelých, v brázdách ležících hroudách hlíny bujely pouze sametové porosty.
Náhlá tma zahalila rovinu, až když byl šikmý obrys rakety jasně viditelný, a tak se obešli i bez pomoci svítilen.
Byli hladoví, ale ještě víc unavení, rozhodli se tedy, že postaví stan venku a uloží se k spánku. Fyzik, který měl ústa vyprahlá žízní, - voda jim došla při zpáteční cestě — a kterému se chtělo velice pit, vypravil se tunelem do nitra rakety.
Byl dosti dlouho pryč. Stavěli nafukovací stan, když uslyšeli jeho křik, ještě z podzemí. Byl tak rozčílený, že sotva mohl mluvit.
„Co se stalo? Uklidni se!“ volali jeden přes druhého. Koordinátor ho.pevně uchopil za ramena.
„Tam,“ ukázal na těleso rakety, temně se rýsující nad nimi. „Tam kdosi byl.“
„Co?“
„Podle čehos to poznal?“
„Kdo to byl?“
„Nevím.“
„Tak jak víš, že tam byl?“
„Podle… podle stop. Náhodou jsem vešel do navigační kabiny, byla tam: předtím spousta hlíny. Je pryč.“
„Jak to, je pryč?!“
„Je pryč. Je tam skoro čisto.“
„A kde je ta hlína?“
„Nevím.“
„Podíval ses i do ostatních prostor?“
„Ano. To znamená, já… jsem zapomněl, že v navigační kabině byla hlína, a napřed mě nic nenapadlo, protože jsem se chtěl napít, zašel jsem do zásobárny, našel jsem vodu, ale neměl jsem ji čím nabrat, tak jsem zašel do své kabiny,“ podíval se na Kybernetika, „a tam…“
„Co tam, k čertu!“
„Všecko bylo pokryto slizem.“
„Slizem?“
„Ano, průhledným, lepkavým slizem, jistě ho ještě mám na botách. Nic jsem neviděl, až později jsem ucítil, že se mi lepí podešve..“
„Ale to třeba vyteklo něco z nádrží, nebo došlo k nějaké chemické reakci, víš přece, že se v laboratoři polovina lahví rozbila…“
„Nemluv hlouposti! Posviťte sem, na mé nohy.“
Skvrna světla putovala dolů, objevily se Fyzikovy boty, lesknoucí se na několika místech, jako by byly potaženy blankou průhledného laku.
„To ještě není důvod, že tam kdosi byl,“ protestoval chabě Chemik.
„Když mě ještě ani tenkrát nenapadlo, co se stalo! Vzal jsem pohárek a vrátil jsem se do skladiště. Cítil jsem, že se mi podešve lepí, ale nedbal jsem na to. Napil jsem se vody a když jsem se vracel, z ničeho nic mi napadlo, abych se podíval do knihovny, nemám tušení proč. Byl jsem jakýsi znervóznělý, ale na nic podobného jsem nepomyslil. Otevřu dveře, posvítím — a tam čisto, po hlíně ani stopy! Tu hlínu jsem tam přece sám sypal, tak jsem si hned přitom vzpomněl, že v navigační kabině už taky nebyla!“
„A co dál,“ zeptal se Koordinátor.
„Nic, utíkal jsem za vámi.“
„Třeba tam ještě je, v kormidelně nebo v druhém skladišti,“ řekl Kybernetik polohlasně.
„Ani bych neřekl,“ zabroukl Koordinátor. Svítilna, kterou Doktor držel reflektorem dolů, osvětlovala kousek půdy, stáli kolem Fyzika, který stále ještě zhluboka dýchal.
„Jít tam nebo co?“ myslil nahlas Chemik, ale bylo vidět, že nemá pilno, aby ten návrh uskutečnil.
„Ukaž ještě jednou ty svoje boty,“ pravil Koordinátor.
Pozorně si prohlédl zaschlou, lesklou vrstvičku, která přilnula ke kůži. Div že se hlavou nesrazil s Doktorem, protože se taky sklonil, téměř současně. Pohlédli na sebe. Žádný z nich ani nehlesl.
„Něco musíme udělat,“ řekl Kybernetik desperátsky.
„Vlastně se nic nestalo. Jeden exemplář místní fauny vlezl do rakety, a když nenašel nic, co by ho zajímalo, zmizel,“ řekl Koordinátor.
„Patrně žížala, že? Velká plus minus jako žralok, nebo dva žraloci,“ vmísil se do hovoru Kybernetik. „Co se stalo s hlínou?“
„To je opravdu zvláštní. Třeba…“
Doktor nedomluvil a zahájil obchůzku nejbližšího okolí.
Viděli jeho vzdalující se postavu v odraze světla baterky. Skvrna záře se hned soustředila nízko u země, hned slábnouc odlétla do tmy.
„Hej!“ vykřikl najednou. „Hej! Mám ho!“
Rozběhli se k němu. Stál na několik metrů dlouhém valu hlíny, jakoby upěchované a místy potažené kousky lesklé tenké blanky.