Выбрать главу

„A domníváš se, že to byl tvor inteligentní? No snad…“ řekl Fyzik.

„Jistě musel být inteligentní, když dovedl otevřít dveře, zavřít je za sebou, nemluvě ani o nastartování strojů,“ řekl Doktor, který jaksi nejevil ochotu vylézt nahoru. „Háček je v tom, že to nemá nervový systém v našem slova smyslu.“

„Jak to!“ přiskočil k němu Kybernetik Doktorova hlava zvedla obočí.

„Co dělat. Je to tak. Jsou tam orgány, o jejichž funkci nemám potuchy. Má to míchu, ale v lebce; v té malé lebce není mozek. Totiž… cosi tam je, ale každý anatom by mi řekl, že jsem nedouk, kdybych se mu pokoušel namluvit, že je to mozek… Jakési žlázy, ale jakési vstřebávací — a mezi laloky plic — má totiž — troje plíce — našel jsem nejpodivnější věc na světě. Něco, co se mi moc nelíbilo. Dal jsem si to do lihové lázně, pak si to prohlédnete. Zatím jsou důležitější práce. Ve strojovně to bohužel vypadá jako na jatkách. Musíme to hned všecko vynést a zakopat; v raketě je poměrně teplo a rychlost je skutečně žádoucí — zvlášť v takovém vedru. Můžete si nasadit tmavé brýle, zavázat tváře, zápach není nepříjemný, ale taková hora masa…“

„Žertuješ, viď…?“ zeptal se mdle Fyzik.

„Ne.“

„Teprve teď vystoupil Doktor z tunelu. Na gumové zástěře měl druhý, bílý plášť odshora dolů červeně postříkaný.

„Opravdu, člověk z toho může padnout do mdlob. Je mi velice líto. Co dělat. Je to nutné. Pojďte hned.“

Nato se otočil a byl pryč. Ostatní se po sobě podívali a jeden po druhém mizeli v tunelu.

Hrobařina, jak to nazval Chemik, skončila až pozdě odpoledne. Pracovali polonazí, aby si nepošpinili kombinézy, a vynášeli obrovskou masu, v čem se dalo — v kbelících, na plechových nosítkách; rozčtvrcené pozůstatky zakopali dvě stě kroků od rakety, na vrcholu pahorku, a přes Koordinátorovo varování, aby šetřili vodou, spotřebovali na umytí pět kbelíků. Dokud se krev velkého tvora nesrazila, podobala se lidské krvi. Ale rychle měnila barvu v oranžovou. Usychala v nažloutlý drolivý prášek.

K smrti unavená posádka si posedala v nízkém.slunci pod raketu. Na jídlo neměl nikdo ani pomyšlení; všichni jen dychtivě pili kávu a vodu. Jednoho po druhém přemáhala dřímota. přestože měli právě promyslit prvou etapu opravných prací. Když procitli, byla už noc. Zase museli chodit do skladiště pro jídlo, otvírat plechovky konserv, ohřívat je a po jídle umývat nádobí; o půlnoci se nečekaně; rozhodli, protože všichni byli vyspalí, že si nepůjdou lehnout, ale že hned zahájí počáteční práce.

Srdce jim bušila rychleji, když odhazovali plastikové a kovové harampádí z příkrovu pomocného reaktoru. Pracovali ručními pákami a kladkami, celé hodiny promarnili prohrabáváním ocelových trosek při hledání každé náhradní součástky, každé maličkosti, olovnice nebo klíče; nakonec dokázali, že celý postranní generátor byl prohlédnut, zadřené ložisko bylo vyměněno, a lopatky nejmenšího z kompresorů — byly už zase v použitelném stavu. Inženýr to ostatně provedl způsobem stejně prostým jako primitivním, protože rezervních lopatek bylo málo, odřízl prostě každou druhou lopatku — rotor musel pochopitelně pracovat méně výkonně, ale buď jak buď, byl schopný provozu. V pět hodin ráno Koordinátor oznámil, že jsou práce u konce — tak nebo tak, řekl, budeme muset podniknout ještě jednu výpravu, i kdyby jen pro doplnění vody, důvodů se ostatně najde víc a nemůžeme si zavést obrácený rytmus spánku a bdění. Zdřímneme si do svítání a pak se znovu pustíme do práce.

Zbytek noci uplynul klidně. Ráno nikdo nejevil chuť, aby vyšel nahoru, všichni byli ochotni pracovat dál, a to ihned. Inženýr už vyrobil jakýsi první komplet nástrojů a nebylo nutné běhat pro každou hloupost po všech možných kajutách. Napřed zkontrolovali rozvodnu, hemžící se zkraty, a museli ji vlastně smontovat znovu. Vraky nahrazovali součástmi bez lítosti vyšroubovanými z ostatních nefungujících agregátů, pak se zase dali do vlastního spouštění dynama. Provádění plánu navrženého Inženýrem bylo trochu riskantní. Dynamo roztáčeli kompresorem, který změnili v turbínu poháněnou kyslíkem z bomb. Za normálních podmínek uváděla nouzový turbogenerátor do chodu přehřátá vodní pára z reaktoru — reaktor totiž, jakožto srdce rakety, platí za nejodolnější ze všech mechanismů — ale teď, při naprostém zpustošení elektrické sítě, nemohli na to ani pomyslit. Museli tedy sáhnout na železnou zásobu kyslíku, drahocenný plyn přicházel nazmar jenom zdánlivě, počítali totiž, že budou moci znovu naplnit vyprázdněné bomby atmosférickým kyslíkem, jakmile se celá strojovna roztočí. Jiné východisko nebylo — spuštění atomového reaktoru bez elektřiny bylo vyslovené šílenství. Kdyby kyslíkový projekt selhal, byl sice Inženýr, aniž se o tom někomu zmínil, odhodlán i k tomuto bláznovskému kroku. Nebylo totiž známo, zda se stlačený kyslík nevyčerpá rychleji, než se podaří spustit reaktor. Doktor stál v malé šachtě pod podlahou horního patra strojovny a zvýšeným hlasem hlásil čísla klesajícího tlaku na kyslíkových manometrech. Pět ostatních mužů pracovalo nahoře. Točili se jako čamrdy. Fyzik stál u provizorní rozvodné desky reaktoru — smontované tak, že by při pohledu na ni vstávaly hrůzou vlasy na hlavě každému pozemskému specialistovi. Inženýr s hlavou visící dolů pod tělesem generátoru, černý od oleje jako negr, upevňoval stykače prstenců — Koordinátor stál vedle Kybernetika, oba se dívali na doposud slepý kotouč počítače neutronů a Chemik mezi nimi pobíhal jako kluk, kterého si posílají pro nářadí.

Kyslík syčel, kompresor ve funkci plynové turbíny zlostně bručel, trochu řinčel a smýkal sebou — protože Inženýr s ním nakládal barbarsky, rotor nebyl přesně vycentrovaný — otáčky generátoru rostly, jeho vytí stoupalo na vyšší a vyšší tón, lampy visící na konci ledabyle roztažených kabelů u stropu vydávaly už bílé intenzívní světlo.

„Dvě stě.osmnáct — dvě stě dva — sto devadesát pět,“ bylo slyšet monotónní, plechovou ozvěnou deformovaný hlas.neviditelného Doktora.

Inženýr vylezl zpod dynamoelektrického stroje a utíral si olej i pot ze zarostlé tváře.

„Tak jedeme,“ vyfuněl.

Ruce se mu třásly námahou tak velkou, že zůstal úplně klidný, když Fyzik řekclass="underline"

„Zapojuji první.“

„Sto sedmdesát, sto šedesát tři, sto šedesát,“ recitoval rytmicky Doktor, překřikuje jekot dynama, které už začalo dodávat proud na odpich reaktoru a s každou vteřinou vyžadovalo víc kyslíku, aby si udrželo obrátky.

„Plné zatížení!“ hekl Inženýr, který pozoroval elektrické ukazovatele.

„Zapojuji všecko!“ desperátsky, lámajícím se hlasem vyrazil ze sebe Fyzik; schoulil se mimoděk, jako kdyby čekal ránu, a oběma rukama strhl dolů černé páky.

Otevřel ústa. Koordinátor, nevěda o tom, tiskl čím dál pevněji jeho paži. Dívali se na čtvercové číselníky bez sklíček, s pokřivenými, narychlo vyrovnanými ručičkami: počítač hustoty proudu rychlých neutronů, kontrola cirkulace elektromagnetických vývěv, indikátor znečištění izotopy, sdružené vnitřní termočlánky reaktoru. Dynamoelektrický stroj sténal, vyl, jiskry sršely zpod netěsně doléhajících stykačů. V reaktoru, za silným, lesklým pancířem, vládl mrtvý klid.

Ručičky se ani nehnuly. Najednou se před Fyzikovýma očima všechny zamlžily a rozmazaly se; zavřel oči, a když je, plné slz, znovu otevřel, uviděl ručičky v poloze, kde mají stát, když reaktor běží.

„Překonal kritický bod!“ vykřikl Fyzik a rozvzlykal se, nepouštěje z rukou obě páky. Cítil, jak mu ochabují svaly, po celou dobu čekal výbuch.