„Už jsi slyšel o autogenu, který prořezal čtvrt metru keramitu? Člověče!“
Mlčeli. Z nitra rakety, jako z železného podzemí, ozývalo se duté řinčení.
„Tak co? Co?!“ řekl. podrážděně Kybernetik. Slyšeli, jak mu zapraštěly klouby. Vstal.
„Posaď se, „mírně, ale pevně řekl Koordinátor.
„Myslíte, že… se dveře svařily s pancéřem?“
„Nemusí to být,“ namítl Inženýr. „Víš ty vůbec, co se stalo?“
„Přesně ne. Vlétli jsme kosmickou rychlostí do atmosféry tam, kde neměla být. Proč? Automat se nemohl zmýlit.“
„Automat se nezmýlil. My jsme se zmýlili,“ říkal Koordinátor. „Zapomněli jsme na opravu pro ohon.“
„Pro jaký ohon? Co to povídáš?“
„Na plynný ohon, který se táhne za každou planetou, která má atmosféru, v opačném směru, než se planeta pohybuje. Tos nevěděl?“
„Ach ano, ano. Vlétli jsme do toho ohonu? Ten přece musí být strašně řídký…“
„Deset na minus šestou,“ odpověděl Koordinátor, „nebo tak něco, ale dělali jsme přes sedmdesát kilometrů za vteřinu, chlapečku. Přibrzdilo nás to jako zeď, to byl ten první náraz, vzpomínáte…?“
„‘Ano,“ pokračoval Inženýr. A když jsme pronikli do stratosféry, dělali jsme ještě deset, nebo možná i dvanáct. Měla se vlastně úplně rozsypat, zvláštní, že to vydržela.
„Raketa?“
„Je propočítána na dvacetinásobné přetížení, ale než praskla obrazovka, viděl jsem na vlastní oči, jak ručička vyskočila ze stupnice. Stupnice má rezervu na třicet.
„A my?“
„A co… my?“
„Jak jsme to mohli vydržet — říkáš, říkáš, že byla stálá decelerace 30 g?“
„Ne stálá. -Ve špičkách určitě. Brzdící trysky přece ze sebe vydaly všecko. Proto došlo k pulsaci.“
„Ale automaty ji vyrovnaly a nebýt kompresorů — „řekl s přídechem vzdoru v hlase Kybernetik. Zmlkl, uvnitř rakety se něco s řinkotem kutálelo, jako. kdyby se po. plechu valila železná kola. Ticho.
„Co chceš od kompresorů,“ řekl Inženýr. „Až přijdeme do strojovny, ukáži ti, že udělaly pětkrát víc, než mohly. To jsou přece jenom výpomocné agregáty. Napřed jim to roztřáslo ložiska, a když přišla pulsace…“
„Myslíš rezonance?“
„Rezonance taky.Měli jsme se vlastně rozmáznout v délce několika kilometrů, jako ten náklaďák na Neptunu, víš? Přesvědčíš se sám,až uvidíš strojovnu. Můžu ti říct předem, co tam je…“
„Nejsem nijak žhavý; abych uviděl strojovnu. U všech čertů, cože tak dlouho nejdou? Je tma, až bolí oči.“
„Světlo mít budeme, neboj se,“ řekl Inženýr. Ještě pořád, jakoby bezděčně, měl špičky prstů opřeny o chodidla Koordinátora, který se nehýbal a mlčel.
„A do strojovny půjdeme, jen tak, z dlouhé chvíle. Co jiného budeme mít na práci?“
„Myslíš vážně, že se odtud nedostaneme?“
„Ne, dělám si legraci. Taková legrace, to je moje.“
„Nech si to,“ řekl „‘Koordinátor. „Za prvé. Je tady nouzový východ…“
„Člověče! Nouzový východ je právě pod námi. Letadlo se muselo pořádně zapíchnout, nemám nejmenší jistotu, jestli vůbec.tyto dveře trčí nad zemi…“
„Co na tom? Máme nářadí, můžeme vykopat tunel.“
„A nákladní?“ řekl Kybernetik.
„Zaplavený,“ vysvětlil Inženýr lakonicky. „Podíval jsem se do kontrolní šachty. Jistě praskla některá z hlavních nádrží, je tam nejmíň dva metry vody. Pravděpodobně radioaktivní…“
„Jak to víš?“
„Vím, že je to vždycky tak. Jako první praskne chlazení reaktoru, to nevíš? Ten nákladní východ pusť radši z hlavy. Musíme vylézt tudy, jestli…“
„Vykopáme tunel,“ opakoval Koordinátor tiše.
„Teoreticky je to možné,“ souhlasil s ním nečekaně Inženýr. Umlkli. Bylo slyšet kroky čím dál bližší, v chodbě pod nimi se rozsvětlilo, zavřeli oslněné oči.
„Šunka, suchary, jazyk, nebo co to je v tamhleté konzervě. Všecko z železných zásob! Tady je čokoláda a tady termosky.“
„Podejte to nahoru!“, obrátil se Doktor na ostatní, zatímco se drápal na závěr., Svítil jim baterkou, když vystupovali do komory a skládali konzervy. Přinesli také aluminiové talíře.
Při světle baterky mlčky jedli.
„Termosky jsou celé?“ podivil se najednou Kybernetik. Naléval si do pohárku kávu.
„Je to sice zvláštní, ale jsou. S konzervami to není horší. Ale mrazírna, lednička, sporáky a malý syntetizátor, sterilizační aparatura, vodní filtry — všecko je na padrť.“
„Sterilizační aparatura taky?“ řekl znepokojeně Kybernetik.
„Taky. Třeba by se dala opravit, kdyby bylo čím. Ale to je bludný kruh, abychom uvedli do chodu i ten nejprostší opravářský poloautomat, potřebujeme proud, abychom měli proud, musíme opravit agregát, a na to zase potřebujeme poloautomat.“
„Uradili jste se zatím, mistři techniky? Tak co? Kde září paprsek naděje?“ zeptal se Doktor, který si tlustě mazal suchary máslem a kladl nahoru plátky šunky. Nečekaje na odpověď pokračovaclass="underline"
„Jako kluk jsem o astronautice přečetl myslím více knížek, než váží celá ta naše nebožka dohromady, a přesto jsem nenašel ani jediný příběh, žádnou historku, ba ani anekdotu o něčem podobném tomu, co potkalo nás. Proč — to nepochopím!“
„Protože to není zábavné,“ vysvětlil Kybernetik s úmyslem ho popíchnout.
„Ano, to je něco nového, meziplanetární Robinson,“ řekl Doktor. Zašrouboval termosku. „Až se vrátím, pokusím se to popsat, nakolik mi talent dovolí.“
Nastalo hluboké ticho. Sbírali konzervy, až Fyzik přišel na nápad, aby je schovali do skříně na skafandry. Ustoupili tedy ke stěně, protože jinak se dveře v podlaze nedaly otevřít.
„Víte co, slyšeli jsme jakési podivné zvuky, když jsme se hrabali v zásobárně, řekl Chemik.
„Jaké zvuky?“
„Takové — pískání a praskání, jako kdyby nás něco drtilo.“
„Myslíš, že se na nás zřítila celá skála?“ zeptal se Kybernetik.
„To je něco docela jiného,“ vpadl Inženýr. „Při vniknutí do atmosféry se vnější plášť rozpálil na neobyčejně vysokou teplotu, na špičce se možná dokonce roztavil, a teď části konstrukce chladnou, smršťují se, na různých místech vzniká vnitřní napětí a odtud ty zvuky — pst, i teď je to slyšet, dejte pozor…“
Umlkli. Baterka, položená na plochém kruhu nad vchodem osvětlovala pouze tváře. Uvnitř rakety zazněl táhlý hvizd, několik krátkých slábnoucích praskavých zvuků a bylo ticho.
„Třeba je to nějaký automat? „řekl Kybernetik s nadějí v hlase.
„Viděls přece sám.“
„Ano, ale nepodívali jsme se do rezervních výklenků.“
Kybernetik se naklonil do tmavé chodby, stoje na samém okraji záklopky, a vykřikl.
„Rezervní automaty!!“
V uzavřeném prostoru hlas zaburácel. Odpovědělo ticho.
„Pojď sem, prozkoumáme řádně východ,“ řekl Inženýr. Klekl před mírně prohloubenou desku, přiblížil oči k obrubě, osvětloval ji centimetr po centimetru. Přejížděl tak skvrnou světla podél těsnění, které bylo rozpukáno drobounkou. síťkou trhlinek.
„Zevnitř není nic roztaveného. Žádný div ostatně, keramit je velice špatný vodič tepla.“
„Co abychom to zkusili ještě jednou?“ navrhl Doktor a položil ruku na kolo.
„Nemá to cenu,“ protestoval Chemik.