Inženýr položil ruku na dveře a vyskočil rovnýma nohama.
„Hoši! Potřebujeme vodu! Moře studené vody!“
„Nač?“
„Dotkněte se záklopky — horká, co?!“
Dotklo se jí několik současně vztažených rukou.
„Skoro pálí,“ řekl kdosi.
„To je naše štěstí!“
„Jak to?“
„Trup je rozpálený, roztáhl se, a dveře taky. Když budeme dveře ochlazovat, smrští se, a dají se třeba otevřít.“
„Voda, to nic není. Možná, že ještě máme led. Měl by být v mrazicích pultech,“ řekl Koordinátor.
Jeden po.druhém seskakovali na dno chodby, která duněla dusotem běžících nohou.
Koordinátor zůstal u vchodu s Inženýrem.
„Povolí?“ řekl tiše jakoby pro sebe.
„Pokud se neroztavily,“ zabroukl Inženýr. Rozpjatýma rukama objížděl po obrubě dveří a zkoušel jejich teplotu. „Keramit začíná měknout při teplotě vyšší než 3.700 stupňů. Nevšiml sis, kolik měl plášť na konci?“
„Na konci ukazovaly všechny ciferníky, co je napadlo. Když jsme zarazili na brzdících tryskách, jestli se nemýlím, bylo to dva a půl.“
„Dva a půl tisíce stupňů, to by ještě ušlo!“
„Ano, ale pak.“
Přímo nad vodorovně skloněným závěrem se objevila uhřátá tvář Chemika. Svítilnu měl připnutou na krku, kolébala se, světlo poskakovalo po kouscích ledu, které trčely z kbelíku. Podal jej Koordinátorovi.
„Počkej, ty… Jak to vlastně budeme ochlazovat…“ ptal se Inženýr ustaraně. „Moment.“
Zmizel ve tmě. Zase se ozvaly kroky; Doktor přinesl dva kbelíky vody, v níž plaval led. Chemik svítil, Doktor společně s Fyzikem začali polévat dveře vodou. Stékala na podlahu, do chodby; Kybernetik přinesl kbelík jemně rozdrobeného ledu a šel pro další. Když polévali dveře po desáté, zdálo se jim, že v nich něco slyší — slabounké vrzání. VyrazIli radostný křik. Objevil se Inženýr. Nesl velký reflektor ze skafandru, upevněný popruhy ve výši prsou. Od jeho světla se ihned rozjasnilo. Inženýr hodil na podlahu náruč plastikových desek z navigační kabiny. Začali pečlivě dveře obkládat kousky a úlomky ledu, přitiskovali je plastikem, nafukovacími poduškami, knihami, které zatím přinášel Fyzik, konečně, když už stěží mohli narovnat záda a z ledové hradbičky skoro nic nezbylo, tak rychle tála při doteku s rozpálenou deskou východu, Kybernetik uchopil oběma rukama volantovou matici a pokoušel se jí otočit.
„Počkej, ještě ne!“ vykřikl dopáleně Inženýr, ale kolo se otočilo kupodivu snadno. Všichni vyskočili. Otáčelo se čím dál rychleji. Inženýr uchopil v prostředku rukojeť trojnásobné závory, která přidržovala dveře, a trhl, ozval se zvuk, jako když praská tlustá skleněná deska, vstupní dveře je přimáčkly, napřed lehce, pak uhodily nejblíže stojící, a z tmavého otvoru se s rachotem vyvalila tmavá lavina a po kolena zasypala ty, kdo stáli naproti. Chemik a Koordinátor, kteří stáli nejblíže, byli odhozeni stranou. Dveře přimáčkly Chemika k boční stěně, takže se nemohl hnout, ale nijak mu neublížily. Koordinátor taktak že uskočil v posledním okamžiku, div že neporazil Doktora. Stáli bez hnutí, Doktorova baterka, zasypaná, zhasla, svítil pouze reflektor na Inženýrových prsou.
„Co je to?“ řekl Kybernetik nesvým hlasem. Stál za všemi, poslední; na okraji plošinky.
„Vzorek planety Eden,“ odpověděl Koordinátor. Pomohl Chemikovi vylézt zpod dveří pootevřených na stranu.
„Ano,“ dodal Inženýr, „celý východ je zasypaný, museli jsme se pořádně zapíchnout do země!“
„To je první přistání pod povrchem planety, pravda?“ zeptal se Doktor. Vtom se všichni dali do smíchu, Kybernetik se tak zakuckal, až mu slzy vhrkly do očí.
Nech toho!“ vykřikl ostře Koordinátor. „Nebudeme přece tady stát do rána. Pro nástroje, hoši, musíme se vykopat.“
Chemik se sehnul a zvedl těžký upěchovaný kus hlíny z hromady, která vyrostla před vchodem, V oválném otvoru trčela hlína, tu a tam mastně se lesknoucí, černavé úlomky se kutálely po stěnách sutiska až do chodby.
Ustoupili od něho, protože na plošince už nebylo ani tolik místa, aby se mohli posadit. Koordinátor a Inženýr seskočili dolů jako poslední.
„Jak hluboko jsme se asi tak zabořili?“ zeptal se Koordinátor polohlasně Inženýra. Šli chodbou vedle sebe. Daleko před nimi zářila rychle se pohybující skvrna světla. Inženýr dal reflektor Chemikovi.
„Jak hluboko… To záleží na příliš mnoha činitelích. Tagerssen se zarazil do země na osmdesát metrů…“
„Ano, ale co zbylo z něho a z rakety!“
„A ta sonda z Měsíce? Štolu museli vysekávat ve skále, aby ji vyhrabali — ve skále!“
„Na Měsíci je pemza…“
„Jak můžeme vědět, co je tady?“
„Viděls přece, vypadá to na slín.“
„Zrovna u vchodu, ale dál?“
S nástroji to bylo velice špatné. Letadlo, jako všechny rakety pro dálné lety, mělo na palubě dvě série automatů a na dálku řízených poloautomatů, i pro povrchové zemní práce, jaké jen mohou vyžadovat různorodé podmínky na planetách. Avšak tyto stroje nefungovaly a bez přívodu proudu nebylo ani pomyšlení, že by je bylo možno spustit. A jediný větší objekt, který měli k dispozici, exkavátor poháněný atomovým mikroreaktorem, také potřeboval elektřinu, aby mohl být uveden do chodu. Ukázalo se, že je nezbytně nutné vyrobit si docela primitivní nástroje, lopaty a krumpáče. Ale i to.narazilo na nesmírné obtíže. Po pěti hodinách dřiny se osádka vracela chodbou k tlakové komoře a nesla tři zploštělé a na konci ohnuté motyky, dvě ocelové tyče a táhla za sebou veliké pláty plechu, které měly sloužit na zajišťování stěn výkopu. Kromě věder bylo na vynášeni hlíny upraveno několik velkých plastikových beden tím, že do nich byly navlečeny ze dvou stran krátké duralové trubice jako nosidla.
Šestnáct hodin uplynulo od katastrofy a všichni padali únavou. Doktor rozhodl, že se musí prospat, aspoň několik hodin. Ale napřed si museli upravit nějaká lůžka, třeba provizorní, protože kóje v ložnicích, upevněné trvale k podlahám, stály teď svisle. Rozšroubování by je stálo příliš mnoho práce, odnesli si tedy do knihovny, která nejméně utrpěla — skoro polovinu knížek vynesli už před tím na chodbu — nafukovací matrace a všichni na ně klesli jako podťatí.
Brzy se ukázalo, že kromě Chemika a Inženýra nikdo nemůže usnout. Tak Doktor znovu vstal a odešel se svítilnou hledat prášky pro spaní. Trvalo mu to skoro hodinu, protože si musel cestu do ošetřovny prorazit přes její předsíň zavalenou hromadami na kousky rozbitých přístrojů a kalibrovaných nádob. Všecky povypadávaly z nástěnných skříní a zabarikádovaly přístup ke dveřím. Konečně — jeho hodinky na zápěstí ukazovaly čtyři hodiny palubního času — byly tablety pro spaní rozdány, světlo zhasnuto a zakrátko neklidný dech naplnil tmavou místnost.
Probudili se nečekaně brzo, skoro všichni, až na Kybernetika, který spolkl příliš velkou dávku pilulek a byl jako opilý. Inženýr si zase naříkal na ostrou bolest v rameni. Doktor tam našel bolestivý otok. Inženýr si asi pohmoždil kloub, když zápasil. s pákami vstupních dveří.
Nálada byla pochmurná. Skoro nikdo nemluvil, dokonce ani Doktor. Ke zbytkům zásob v tlakové komoře se nemohli dostat, protože na dveřích skříně se skafandry se tyčila obrovská hromada suti, a tak Fyzik a Chemik zašli ještě jednou do kuchyňské zásobárny, odkud se vrátili s plechovkami konzerv. Bylo devět, když se pustili do kopání tunelu.