„Naprosto ne,“ přerušil ho Chemik. „Řekni: na pronásledované a pronásledovatele. To není totéž.“
„Dobrá. Představ si, že se na Zemi dostane nějaká vysoce vyvinutá rasa v době náboženských bojů před několika sty lety a chce zasáhnout do boje — na straně slabších. Opírajíc se o svou převahu, zakáže upalování kacířů, pronásledování jinověrců a tak dále. Myslíš, že by dokázali na Zemi rozšířit svůj racionalismus? Vždyť skoro celé lidstvo bylo tehdy věřící, museli by je vybít do posledního člověka a zůstali by sami se svými racionalistickými ideály!“
„Ty se tedy opravdu domníváš, že jim není pomoci?“ rozhořčil se Chemik.
Koordinátor se na něho dlouze zadíval, než odpověděclass="underline"
„Pomoc, člověče, co znamená pomoc? To, co se zde děje, čeho jsme zde svědky, to je výsledek určité sociální konstrukce. Bylo by třeba ji rozbít a vytvořit novou — lepší. Ale jak to máme udělat? To jsou přece bytosti s jinou fyziologií, psychologií, historií než my, sem nemůžeš přenést systém naší civilizace. Musel bys narýsovat plán jiné, která by fungovala dál i po našem odletu… Předpokládal jsem pochopitelně už delší dobu, že se někteří z vás obírají podobnými myšlenkami jako Inženýr a Chemik. Myslím, že také Doktor tak uvažoval, proto hasil ledovou sprchou oheň všelijakých těch analogií pozemského původu, pravda?“
„Ano,“ řekl Doktor. „Bál jsem se, že v návalu šlechetnosti budete tady chtít udělat» pořádek«, což přeloženo do praxe, bude znamenat teror.“
„Ale třeba ti pronásledovaní vědí, jak chtějí žit, a jsou jenom ještě slabí, aby to uskutečnili,“ řekl Chemik. „I kdybychom pouze zachránili životy nějaké skupině odsouzenců, už:to by znamenalo mnoho…“
„Ale my jsme už přece jednoho zachránili,“ namítl Koordinátor netrpělivě. „Víš snad, co s ním dělat dál?“
Odpovědělo mu mlčení.
„Nemýlím-li se, také Doktor je pro start?“ pověděl Koordinátor. „Dobrá. Protože já také, znamená to, že většina…“
Odmlčel se, jeho oči strnuly úžasem. Jedině on seděl tváří k pootevřeným dveřím. V naprostém tichu — z temné komory bylo slyšet pouze slabounké bublání vody — se obrátili, sledujíce jeho pohled.
V otevřených dveřích stál dvojčák.
„Kde se tu…?“ začal Fyzik a slova mu zamrzla na rtech. Poznal svůj omyl. To nebyl jejich dvojčák. Ten byl zavřen v ošetřovně. Ve dveřích stála obrovská postava se snědou kůží, s nízko skloněným malým tělem, a hlavou se téměř dotýkala nadpraží. Tělo dvojčáka bylo zahaleno pruhem okrové tkaniny, vpředu volně, ploše splývající, která tvořila kolem malého těla cosi jako límec; kolem něho byl ovinut silný pletenec zeleného drátu. Pod látkou bylo vidět, přes rozparky u boku, široký, kovově lesklý pás, přiléhající těsně k tělu.
Tvor stál a nehýbal se. Jeho vrásčitá, plochá tvář s dvěma velkýma modrýma očima byla zastřena průhledným, dole se rozšiřujícím závojem trychtýřovitého tvaru. Vybíhaly z ní šedé, tenké nitky, zahalující mnohokrát malý trup a sepnuté křižem vpředu; tvořily tam jakési hnízdo, kde ležely jeho paže, ovinuté stejným způsobem. Pouze uzlíčkovité ručky vyčnívaly, lehce skloněny dolů, dotýkajíce se špičkami prstů.
Všichni seděli tak, jak je tento pohled zastihl. Dvojčák se ještě víc sklonil, dlouze zakašlal a pomalu postoupil kupředu.
„Jak se sem dostal…? V tunelu je Černý…“ zašeptal Chemik.
Dvojčák pomalu ustupoval pozpátku. Odešel, chvíli stál v pološeru chodby a podruhé vstoupil dovnitř, či spíše pouze vsunul hlavu, těsně pod nadpražím.
„Ptá se, jestli smí dál…“ řekl šeptem Inženýr a vybuchclass="underline" „Prosím, račte! Račte!“
Vstal a ustoupil k protější zdi, všichni následovali jeho příkladu. Dvojčák se díval bez výrazu na uprázdněný střed kajuty. Vstoupil, pomalu se rozhlédl.
Koordinátor přistoupil k projekční ploše, zatáhl za tyč, na níž, byla napjata, a když se látka svinula nahoru, takže se objevila černá tabule, řekclass="underline"
„Rozestupte se.“
Vzal do ruky kousek křídy. Nakreslil kroužek, kolem něho nakreslil elipsu, pak ještě jednu větší a další a ještě další — celkem čtyři. Na každé namaloval malé kolečko, přistoupil k obrovi, stojícímu uprostřed a vložil do jeho uzlíčkovitých prstíků křídu.
Dvojčák ji nešikovně přijal a podíval se na ni, zadíval se na tabulku, přistoupil pomalu ke stěně. Musel sklonit malý trup, který šikmo vyčníval z límce, aby se ruka uvězněná v bandážích dotkla tabule. Všichni se dívali se zatajeným dechem. Vyhledal kolečko na třetí elipse od středu a namáhavě, neobratně několikrát na něj zaťukal. A pak ještě křídou několikrát škrtl, takže je téměř vyplnil rozmazanou bělobou. Koordinátor přikývl. Všichni si oddechli.
„Eden,“ řekl Koordinátor.
Ukázal na křídové kolečko.
„Eden,“ opakoval.
Dvojčák se díval na jeho rty se zřejmým zájmem. Zakašlal.
„Eden,“ zvlášť zřetelně a pomalu řekl Koordinátor.
Dvojčák několikrát zakašlal.
„Nemluví,“ obrátil se Koordinátor ke svým druhům. „To je jisté.“
Stáli proti sobě a nevěděli, co počít. Dvojčák se pohnul. Pustil křídu, ťukla o podlahu. Bylo slyšet cvaknutí, jako otvíraného zámku. Zemitá látka se rozhalila, jako by byla roztržena odshora dolů, spatřili široký, zlatový pás, který obepínal jeho boky. Konec pásu se odvinul a zachřestil jako kovová fólie. Malý trup dvojčáka se nakláněl, jako by chtěl vyskočit z těla, zlomil se téměř vejpůl, uchopil do prstíčků konec fólie. Rozvinula se do tvaru dlouhé plachty, kterou držel před sebou, jako by jim ji podával. Koordinátor i Inženýr po ní současně vztáhli ruce. Oba sebou trhli. Inženýr vyrazil. slabý výkřik. Dvojčák vypadal překvapeně, několikrát zakašlal, průhledný závoj na jeho tváři se zavlnil.
„Elektrický výboj, ale ne příliš silný,“ vysvětloval Koordinátor ostatním a podruhé se dotkl okraje fólie. Dvojčák ji pustil. Prohlédli zevrubně plochu, ve světle nazlátlou, byla zcela hladká a prázdná. Koordinátor se namátkou dotkl prstem kteréhosi místa a opět ucítil lehký elektrický výboj.
„Co to znamená?!“ zabroukl Fyzik, přistoupil blíž; a začal přejíždět rukou po fólii, elektrické výboje ho pořád bodaly, až se mu smršťovaly šlachy v prstech. „Podejte mi tuhový prášek!“ vykřikl. „Stojí tam na skříni!“
Rozprostřel fólii na stole, nedbaje na to, že mu svaly rukou nepříjemně trnou, jako by ho poštípali mravenci. Svědomitě ji posypal tuhou, kterou mu podal Kybernetik, zbytek odfoukl.
Na nazlátlé ploše zůstaly černé body, rozptýlené chaoticky a beze smyslu.
„Lacerta!“ vykřikl najednou Koordinátor.
„Alfa Cygni!“
„Lyra!“
„Cefeus!“
Obrátili se na dvojčáka, který se na ně klidně díval. V jejich očích zářil triumf.
„Mapa hvězdného nebe,“ řekl Inženýr.
„Samosebou.“
„No, a už jsme doma,“ Koordinátor se usmál. Dvojčák zakašIal.
„Mají elektrické písmo?“
„Vypadá to tak.“
„Jak jsou ustáleny výboje?“
„Nevím, třeba je to elektrim.“
„Určitě mají elektrický smysl!“
„To je možné.“
„Přátelé, klid! Musíme jednat systematicky,“ řekl Koordinátor. „Čím začneme?“